Pro vytištění je verze v PDF.
Když jsem se dohadoval s organizátory této akce na tématu této přednášky jako ,,Právní ochrana programátorské práce z hlediska autorského práva`` měl jsem z tohoto tématu dva základní pocity. Na jednu stranu to je pro mě velmi jednoduché téma - autorské právo a ochrana počítačových programů jsou (anebo alespoň donedávna byly) doslova mým denním chlebem, na druhou stranu jsem se některých věcí obával (a obávám se dosud): neznám totiž úroveň Vašich znalostí a úplně detailní výklad celé nesmírně rozsáhlé, komplikované a, prostě řečeno, zmatené problematiky není záležitost na jednu půlhodinu (na fakultě to nám, právnickým studentům ve třetím ročníku studia, vykládali dvakrát po dvou hodinách a můj výsledný dojem byl přesto naprostý zmatek). Snažím se tedy nepředpokládat nic - čímž se nechci dotknout Vašich případných znalostí - ale zároveň se snažím omezit výklad jenom na témata, která se nějak dotýkají počítačových programů a i tak budu spoustu věci zjednodušovat a vynechávat vše nepodstatné.
Tedy, cílem jistě není udělat z Vás za tuto krátkou přednášku odborníky na autorské právo, protože nic takového není možné. Chtěl bych Vám vysvětlit, proč je právní ochrana počítačových programů tak složitá, co máte (resp. co nemáte) dělat, když vytvoříte počítačový program a budete ho chtít šířit (zde míněno, zejména vystavit na Internetu nebo komerčně distribuovat), a konečně, pokud jste jako programátoři zaměstnáni, co znamená jeden velmi podivný odstavec ve vaší pracovní smlouvě, který kdoví proč zahrnuje jakousi autorskou odměnu do Vaší mzdy.
Ještě nežli se pustím do vlastního výkladu, bych rád upozornil na posouzení GNU/GPL a OP/L podle českého práva (viz [Cepl, 98 9]). Protože jsem při psaní tohoto článku předpokládal podobné složení svých čtenářů jako u této přednášky, je celý článek velice obšírný a snaží se vysvětlit vše tak, aby tomu pokud možno rozuměl i ,,normální`` člověk, tedy ten, který není právníkem. Vzhledem k časovému rozsahu této přednášky mi nezbývá nežli vás na tento článek odkázat pro podrobnější výklad dalších otázek, které zde nemohu zmínit.
§ 2, odst. 1, AZ: ,,Předmětem autorského práva jsou díla literární, vědecká a umělecká, která jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora ....``
Důležitý je v této definici (zvláště pro počítačové programy) výraz ,,výsledek tvůrčí činnosti autora``. Termín je to poněkud nejasný, ale jistě existuje hranice mezi autorským dílem a zcela mechanickým počítačovým programem, který není výsledkem tvůrčí činnosti autora (tzv. hello.c). Termín ,,výsledek tvůrčí činnosti autora`` je třeba přesně pochopit - netestuje se ani umělecká (nebo jiná) hodnota díla, ale ani pracnost zhotovení díla. To znamená, že na jednu stranu jsou jako díla chráněna i díla velmi pochybné umělecké hodnoty nebo třeba dětské čmáranice, na druhou stranu požadavek tvůrčí činnosti obyčejně znemožňuje přijmout jako spoluautory např. korektory nebo sekretářky, i když v obou případech je vynaložená práce zcela jistě podstatná. Zkráceně, většina programů vytvářených pro zisk jistě mezi autorská díla patří.1
§ 118 OZ: ,,předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty``
Občanský zákoník (a tím pádem i celý český právní řád) od sebe odděluje věci na jedné straně a práva nebo jiné majetkové hodnoty na straně druhé. Autorská práva jsou běžně řazena do druhé skupiny. Důsledkem toho je, že autorská práva se nechovají jako věci, a není je tedy možné kupovat, pronajímat podle obecných ustanovení občanského (nebo obchodního) zákoníku, protože tyto jednotlivé smluvní typy jsou konstruovány výlučně pro věci. Zároveň nejsou autorská práva ani klasická práva jako třeba pohledávky, které by bylo možné postupovat, ani tzv. průmyslová práva, která by bylo možné licencovat. Souhrnně řečeno, autorská práva mají svůj vlastní režim, odlišný od čehokoli jiného v českém právním řádu a jiné zákony (najmě občanský zákoník) je možné použít pouze podpůrně jako právní předpis obecný, tzn. jako právní předpis který řeší otázky autorským zákonem blíže neřešené.
Ještě čistě pro pořádek, je nutno podotknout, že je nutné odlišovat dílo autorské od díla ve smyslu smlouvy o dílo (i když mnohé programy zhotovené na zakázku budou dílem v obojím smyslu).
Autorské dílo chrání provedení nikoli myšlenku, která je v díle obsažena. Proto není vyloučeno, aby autorskoprávně byly chráněny dvě v podstatě totožná autorská díla, pokud jedno není plagiátem druhého. Oproti tomu vynálezy (typicky chráněné patenty) musí být originální a i když dva vědci zcela nezávisle na sobě objeví totéž, skutečným vynálezcem je jenom ten, kdo na něj první dostal patent (Lavoisier a Lomonosov na sobě nezávisle objevili teorii hoření a zákon o zachování hmotnosti; články publikující příslušné objevy obou by byly chráněny oba, i když patent, kdyby byl někdy podán a byl by použitelný z jiných důvodů, by obdržel pouze první.)
Autorská díla jsou chráněna neformálně, což znamená, že k tomu, aby bylo autorské dílo chráněno není třeba žádného správního rozhodnutí a autorské dílo je chráněno kdykoli, od okamžiku svého vzniku. Naproti tomu, aby byl vynález chráněn patentem, je třeba aby příslušný úřad patent udělil. Autorská díla jsou chráněna kdykoli bez jakýchkoli formálních náležitostí od okamžiku jejich vytvoření.
Klíčovým pojmem pro pochopení možností autora nakládat se svým dílem je pojem ,,užití díla``. Jde o pojem podstatně širší nežli to, co napadne normálního člověka při setkání s krkolomným výrazem ,,užití knihy`` nebo poněkud přijatelnějším ,,užitím počítačového programu``. Užití díla je v klasické autorskoprávní literatuře (např. [Knap, 1996]) definováno jako ,,jednání, jímž se zprostředkuje smyslové vnímání díla`` a jako příklady takového jednání je uvedeno ,,vydání díla literárního, přednes díla, provozování díla dramatického či hudebního, vysílání díla rozhlasem či televizí, vystavení díla, záznam díla na hmotný substrát, ...``. Zároveň je jako další užití díla chápáno i vytvoření díla odvozeného.
V zásadě tento termín odpovídá intuitivnímu chápání termínu ,,užití počítačového programu``. Jde tedy spuštění počítačového programu v proveditelné podobě a využití jeho výstupů (které již nejsou chráněné autorským právem autora počítačového programu), ale zároveň v souvislosti s výše uvedenou definicí užití díla je jasné, jak moc je definice nedostatečná (viz počítačové programy, které nejsou spuštěny proto, aby jejich výstupy byly smyslově vnímány - např. většina programů spouštěných na pozadí).
Autorské právo (celosvětově) nezná pojem ,,změny díla`` (opět to souvisí s původní spojitostí autorského práva s díly uměleckými a vědeckými - jak můžete změnit obraz? Nemůžete, vznikne jiný.) Kdykoli tedy někdo zpracuje (např. změní, ale i přeloží literární dílo) dílo původní, dojde kromě díla původního ke vzniku díla odvozeného.
Je zcela zřejmé, že při vytváření díla odvozeného dojde nevyhnutelně k užití díla původního. Jak vyložím dále je třeba ke každému užití díla svolení autora. To znamená, že i autor díla odvozeného (či lidově řečeno, ten kdo chce třeba změnit program) musí mít svolení autora původního díla.
Cílem vytvoření většiny autorských děl bývá jejich šíření (opět ještě více u ,,klasických`` autorských děl více nežli u počítačových programů; málokdo sepisuje román pro svoji interní potřebu). Proto se autorský zákon věnuje velmi podrobně jednotlivým druhům šíření děl. Dokonce opět z ohledu na ochranu autorů předepisuje standardní formy smluv udělujících svolení k jednotlivým druhům šíření díla.
Bohužel, opět se tu projevuje doba kdy byl autorský zákon vytvořen, resp. to, že byl vytvořen pro potřeby ochrany autorství děl uměleckých a vědeckých. Tak například, autorský zákon nepočítá se smlouvou, na základě které by autor udělil svolení s vytvořením díla odvozeného. Naštěstí obsahuje autorský zákon ,,catch-all`` ustanovení § 28, který umožňuje vytvoření jiné smlouvy nežli která je výslovně v autorském zákoně zamýšlena.
Smlouvami o šíření díla jsou zejména:
Smlouva o šíření díla musí stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet.
Na rozdíl od obecné smlouvy o užití díla (na jejímž základě autor svolí s přečtením rukopisu své knihy) musí být smlouva o šíření díla písemná.
K úvodu do vysvětlení alespoň základních pojmů o smluvních aspektech autorskoprávní ochrany počítačových programů je vysvětlit, k čemu jsou smlouvy pro uživatele díla potřebné, a co to vlastně smlouvy jsou. Nezbytnost smlouvy pro každé užití díla je stanovena v § 14, odst. 1, AZ:
Užít díla, pokud to není dovoleno přímo zákonem, lze jen se svolením autora. Svolení k užití díla uděluje autor smlouvou.
Znamená to, že každé užití díla je podmíněno svolením autora. A toto svolení nemůže být poskytnuto libovolnou metodou, ale formou smlouvy. Není nutně předepsána forma písemné smlouvy, stačí smlouva ústní, ale formální kroky nezbytné k uzavření smlouvy musí být podniknuty (to znamená, že jedna strana musí jiné straně dát druhé nabídku, která tím, že takovou nabídku přijme, umožní vznik smlouvy - mnohem podrobněji viz [Cepl, 98 9], kde je celá problematika podrobně vysvětlena). To znamená, že některé druhy poskytnutí svolení nejsou způsobilé k tomu, aby samy o sobě byly schopné umožnit druhé osobě oprávněné užití díla (např. to se týká jednostranného prohlášení připojeného k distribuovaným souborům).
Pokud nechce být tato přednáška úplným vysvětlením autorského práva, tím méně bych si troufl Vám vysvětlit vše co vím o smluvním právu. Smluvní právo je totiž ještě mnohem složitější, protože pokrývá v podstatě vše, od koupě rohlíků do smlouvy na výstavbu temelínské jaderné elektrárny nebo mezinárodní smlouvy o omezení jaderných zkoušek. Proto si dovolím k uzavírání smluv o autorském právu přičinit jenom několik poznámek.
Nejprve ta nejdůležitější - pokud chcete sepsat nějakou smlouvu, tak to raději vůbec nedělejte. Chcete-li se prodejem počítačových programů živit na volné noze, sežeňte si nějakého právníka, který se danou problematikou zabývá, a požádejte ho o pomoc. To není neplacená reklama vlastního řemesla, ale jenom přesvědčení, že ve chvíli, kdy jde o vážné věci, není normální člověk vytvořit smlouvu, která by ho ochránila před možnými nebezpečími.
A pokud Vám jde o peníze, neuzavírejte zatím smlouvy po Internetu vůbec (klasické HTML stránky nebo dialogy instalačních programů typu ,,stisknutím tohoto tlačítka jste uzavřel smlouvu`` nefungují - většinou to není pravda a to i v případě komerčních programů).
Pokud potom chcete uvolnit nějaký program jako volný a vystavit ho na Internet, také nepište vlastní licenci. Vezměte si GNU/GPL nebo X licenci (podle toho, jak moc chcete vázat autory děl odvozených) a připojte ji ke svému programu. Je to řešení špatné, většinou nedojde k uzavření smlouvy, ale takový dokument by pravděpodobně bylo možné využít v případě škod způsobených vadami programu (viz opět [Cepl, 98 9]).
Nyní několik poznámek ke smlouvám samotným (resp. k jejich pochopení). Římský právník třetího století našeho letopočtu Ulpianus je prý autorem klasické definice smlouvy, která praví, že ,,smlouva je vyjádření svobodné vůle dvou stran``. S tím souvisí závěr, že abychom dosáhli perfektní smlouvy je třeba aby ta vůle byla jasná (stejně jako strany, které tu smlouvu uzavřely). Je třeba myslet na to, že smlouvy jsou (sice) uzavírány v okamžiku, kdy si strany rozumí, ale smyslu nabudou až v okamžiku, kdy si rozumět přestanou. Do té doby se většinou hodí pouze k tomu, aby si strany mohli najít číslo účtu, kam mají poslat platbu.
S touto myšlenkou v hlavě je třeba ke smlouvám přistupovat: jde o jakési psaní, které strany píšou případnému soudci o tom, na čem se dohodly. Ale, na rozdíl od běžného dopisu, musí smluvní strany počítat s tím, že po odeslání (zde podpisu smlouvy) možná nikdy nebudou schopni se dohodnout na vysvětlení toho, co vlastně měly na mysli. Proto musí být všechno napsáno tak jasně, aby později docházelo k co nejmenším sporům ohledně nejasností co týče výkladu nebo smluvených závazků a oprávnění.
Když si pomyslíte na to, jak je někdy těžké napsat dopis o jakékoli trochu komplikovanější věci, bude Vám snad jasné, o kolik těžší je napsat smlouvu, která je téměř vždy relativně velmi komplikovaná, většinou už nebude následovat nějaký další vysvětlující kontakt s adresátem (výjimkou mohou být dodatky smlouvy, ale ty jsou v případě že se podmínky nezměnily většinou přiznáním chyby autorů smlouvy), a většinou není výsledkem nejasnosti pouhé nedorozumění mezi lidmi ale škoda ve výši minimálně mnoha desítek tisíc korun.
Základem smluvního práva je smluvní volnost. V zásadě, co si strany domluví, to platí, a strany si opět v zásadě mohou dohodnout cokoli, co jim zákon nezakazuje (tolik k věčné otázce neprávníků: ,,můžeme si něco takového dohodnout? ``).
Autorské právo je jednou z význačných výjimek této relativně neomezené smluvní volnosti. V mnoha zákonech se sice nějaká omezení skrývají (většinou v zájmu toho, aby si strany nemohly vytvořit nesmyslné smlouvy nebo kvůli ochraně zájmů třetích stran - typicky třeba smlouvy týkající se obchodních společností), ale míra omezení v autorském zákoně je mimořádná.
Zákonodárce při tvorbě těchto omezení měl na mysli především situaci, kdy autor poskytuje svoje dílo organizaci, ke které je v nerovném postavení (za minulého režimu monopolní organizace a monopolní nakladatelé; v současnosti především zaměstnavatelé).
Nejdůležitější z těchto omezení, které je základem všech ostatních je obsaženo v § 14, odst. 2 AZ:
Autorovo oprávnění vyplývající ze zákona nemůže být dohodou stran vyloučeno ani zkráceno.
V podstatě to znamená, že pokud strany ve smlouvě byť jenom omezí kterékoli právo dané autorovi ze zákona, je smlouva v dané části neplatná.
Nejzávažnější z takovýchto omezení je dáno v § 19, odst. 1, AZ:
,,Autor může převádět jen právo dílo užít.``
Pokud závažnost omezení v § 14, odst. 2, AZ je jasná teprve v souvislosti s poznáním práv, která jsou autorovi udělena v zákoně, v případě tohoto ustanovení je jedno důležitost (doufám) jasná na první pohled. Autor nemůže převést na druhého svoje autorství, nemůže se zbavit některých práv, která mu jsou dána zákonem, ap. Může ale převést na druhého některá jiná práva, která mu vznikají z jeho autorství, a konkrétně může na druhého převést všechna práva, která jsou shrnuta pod souhrnnou hlavičku užití díla (viz bod ). Zároveň je třeba důležité zdůraznit, že zde nejde o pravý, tzv. translativní, převod práva, ale o pouze o převod tzv. konstitutivní. To znamená, že převodem práva na druhého autor tyto práva neztratí, pouze je povinen strpět užití díla nabyvatelem tohoto práva.
Z práv, která jsou autorovi dána zákonem (a není je tudíž možno platně omezit ani vyloučit) je právo na autorskou odměnu dané autorovi v § 13, odst. 1:
Při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15, autorská odměna.
Předpokládám, že nejvíce ze všeho, právě právo autora na odměnu bylo hlavní a nejdůležitější příčinou toho, že zákonodárce takto rigidní formu smluvní úpravy vůbec vytvořil.
§ 17, odst. 5 AZ: ,,Není-li výslovně sjednáno jinak, autorské právo k počítačovému programu vytvořenému zaměstnancem ke splnění povinnosti vyplývající z jeho pracovního poměru, vykonává zaměstnavatel.``
Zde je nutné odlišit výkon práva od jeho převodu. Jak jsem dovodil výše, převod autorského práva jako celek možný není. Co ale je možné, je výkon autorských práv zaměstnavatelem. Ten se v takovém případě stává svého druhu správcem (nebo agentem, abychom zůstali u autorskoprávní terminologie) a jedná jménem autora. U normálních autorů, v jejichž popisu práce je vytvářet autorská díla, musí zaměstnavatel obdržet svolení každého svého zaměstnance s šířením díla (pokud zaměstnanec toto svolení odmítne udělit, musí zaměstnavatel žádat o nahrazení tohoto svolení rozhodnutím soudu). V případě programátorů zákonodárce alespoň v tomto případě přihlédl ke zvláštnímu, více průmyslovému, charakteru děl a svolení programátora nevyžaduje.
Zaměstnavateli z oprávnění vykonávat autorská práva třetí osoby vyplývají jednak implicitní (a pravděpodobně velmi obtížně vymahatelné) povinnosti využívat dílo, propagovat a starat se o jeho marketing, ale zejména mu z tohoto oprávnění vyplývá zcela explicitní povinnost (a ta je vymahatelná docela jednoduše) zprostředkovat autorovi i úhradu jeho odměny. Vzhledem k tomu, že by bylo nepraktické, aby pro každé užití díla zaměstnavatel kalkuloval pro každého svého zaměstnance výši jeho podílu na výsledném díle a tudíž pro každého zvláště konstruoval jeho autorskou odměnu, řeší se tento problém v pracovních smlouvách s autory většinou formulací typu ,,autorská odměna je zahrnuta ve mzdě``. Bez takovéhoto prohlášení však není zaměstnavatel oprávněným vykonavatelem těchto práv a není oprávněn počítačové programy dále poskytovat.
Jediným praktickým důsledkem tohoto ustanovení tedy většinou je to, že zaměstnavatel je oprávněn bez dalšího využívat počítačové program vytvořené jeho zaměstnanci, což je asi rozumné.
Snažil jsem se v tomto příspěvku předestřít alespoň stručný přehled ochrany autorských práv autorů počítačových programů. Nebylo cílem vysvětlit v tomto časově velmi omezeném příspěvku cokoli více nežli jenom velice stručné nastínění celé problematiky. Přesto snad tento příspěvek alespoň trochu přispěje k popularizaci celé problematiky. Kdybych alespoň trochu pomohl autorům počítačových programů chápat, co znamenají některé pojmy, které se kolem nich objevují, byl by smysl tohoto článku splněn.
1Tento závěr není vždy zcela jednoznačný u volných programů - sebepečlivější kontrola středníků nebo překlepů ve zdrojovém textu asi není tvůrčí činností, byť opět množství vynaložené práce může být obrovské; navíc charakter spoluautorství u neustále vznikajících odvozených děl není, pokud vím, vůbec tereticky prozkoumán.