Pro vytištění je verze v PDF.

Právní rozbor dvou volných licencí z hlediska českého práva

Matěj Cepl,1

24. ledna 1999

Abstract

V tomto právním rozboru se snažím posoudit platnost dvou volných licencí. Především je cílem zjistit, zdali dokumenty a programy uveřejněné s odkazem na tyto licence budou volně šiřitelné i v České republice. Docházím k tomu, že tyto licence jsou nekompatibilní jak s českým autorským právem, tak s obecnými pravidly uzavírání smluv. Součástí rozboru je i shrnutí nejdůležitějších důsledků tohoto zjištění.

1  Úvod

Cílem tohoto rozboru je zjistit, zda a za jakých podmínek mohou být užity pro volná díla vytvořená českými autory, resp. na českém území, standardní volné licence (jmenovitě Open Content Principles/Licence, verze 1.02, a GNU General Public Licence, verze 2.03). V případě, že tyto licence4 nejsou podle českého práva platné, resp. vymahatelné, budu se snažit nalézt (existují-li) náhradní řešení, která by existující problémy překlenula.

Předpokládám, že nejpozději po přečtení předcházejícího odstavce, napadla mnoho čtenářů otázka, proč se vlastně hodlám v takto dlouhém textu zabývat něčím tak podivným jako jsou cizí smlouvy, které vzhledem k tomu, že jsou autorsko-právní co do druhu a americké co do původu, budou pravděpodobně stejně podle českého práva absolutně neplatné. Navíc po přečtení celého dokumentu se jeho pochybnosti pravděpodobně o mnoho nezmenší, protože skutečně docházím k tomu, že tyto smlouvy (které navíc jako smlouvy vůbec nevyhlížejí) neplatné jsou, resp. že o smlouvy ve smyslu českého právního řádu ani nejde. Proč se tedy zabývat takovýmito dokumenty a neshrnout jenom v několika odstavcích (které by navíc bylo zbytečné publikovat), že smlouvy jsou neplatné a proč?

Problém spočívá v tom, že na základě těchto dokumentů (které jsou podle všeho perfektně platnými právními dokumenty ve většině anglosaských zemí i v mnoha zemích kontinentálního práva) je založeno nové ale již nyní velmi mohutné ,,open source`` nebo ,,free software`` hnutí5. Toto hnutí zahrnuje mnoho tisíc (možná desítek tisíc) lidí po celém světě, kteří do volných děl vkládají obrovské množství své práce, většinou zcela zadarmo a ze zcela altruistického zájmu pomoci obecnému blahu lidstvu (a protože je to pro ně také veliká zábava). Navíc mnoho desítek (ne-li několik set) takových lidí jsou čeští občané, kteří se přes mnohé problémy (převážně technického a finančního charakteru) účastní tvorby nevšedních počítačových programů na základě volných licencí 6.

Připadá mi smutné, že takovéto obrovské množství obětavě vydané práce by mohlo být poškozeno takovými skutečnostmi jako je fakt, že český autorský zákon není schopen dostatečně kvalitně zohlednit problematiku počítačových programů obecně a volných počítačových programů zvláště (jak, doufám, vyplyne z dalšího), přičemž v žádném případě nejde o to, že by skutečně volné licence nějak poškozovaly práva autorů, ale zákon autorům nedovoluje chovat se tak altruisticky, jak by chtěli. Proto jsem se v závěru neomezil jenom na suché konstatování právní nevymahatelnosti volných licencí, ale snažil jsem se načrtnout i některé cesty které by mohly vést k řešení této nešťastné situace.

Nechci se v tomto rozboru příliš zabývat ekonomickými výhodami nebo nevýhodami volných děl, ale i z laického pohledu se mi zdá patrné, že zejména v oblasti středních a velkých internetových serverů má volný software budoucnost i z ekonomického hlediska7. Proto se domnívám, že znemožnění vývoje volných děl v českém prostředí (např. jejich lokalizace do českého prostředí) může způsobit i zcela hmatatelné ekonomické škody českému hospodářství.

Vzhledem k tomu, že tento text je určen nejenom pro právnické odborníky, ale i pro laiky, kterým jsou taje českého autorského práva cizí, je podstatná část tohoto rozboru věnována obecnému výkladu příslušných autorskoprávních a smluvněprávních institutů s ukázkami jejich aplikace na příslušné partie licencí. V závěru rozboru jsou ještě shrnuty závěry, ke kterým jsem došel, důsledky těchto závěrů a několik úvah, jak vzniklou situaci řešit.

2  Podrobné uvedení do problematiky

V následujícím textu je vlastní tělo celé analýzy. Vzhledem k tomu, že předpokladem k jeho pochopení by nemělo být právnické vzdělání, je výklad proveden co možná nejpodrobněji.

2.1  Autorskoprávního ochrana díla

Pro pochopení toho, proč se v následujících odstavcích budu věnovat převážně autorskému zákonu (zákon č. 35/1965 Sb.; dále jen ,,AZ``8), je třeba několika vysvětlujících poznámek, které by objasnily vztah volných děl k českému autorskému právu. Podle platného českého práva jsou díla (mezi které patří i počítačové programy) chápána jako zcela odlišná od běžných věcí, jejichž právní režim je obecně regulován občanským (případně obchodním) zákoníkem. Proto se také na vztahy týkající se autorských děl nemohou užít běžné typy smluv, které jsou obvyklé pro běžné věci, jako je smlouva kupní, nájemní apod. Z tohoto důvodu také musím na následujících stránkách vysvětlit značně odlišné pojmy, které se děl týkají, a které nejsou zřejmé, pokud tento odlišný charakter děl není stále držen na zřeteli.

2.1.1   Pojem ochrany díla

Nežli budeme moci přistoupit k podrobnějšímu rozboru podmínek poskytnutí práv užití, je třeba vysvětlit, co vlastně obsahují autorská práva k dílu, kterými se zabývá tento rozbor. Tedy, podle § 12 AZ má autor právo:

  1. na ochranu svého autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla - pod tuto část práv přináležejících autorovi se většinou zahrnují takzvané osobnostní prvky díla, které chrání autora před takovým užitím díla, které by mohlo poškodit jeho dobré jméno.
  2. s dílem nakládat, zejména rozhodovat o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití - tato část práv přináležejících autorovi v sobě obsahuje možnost rozhodovat o právním osudu díla, což v sobě zahrnuje pro volná díla zcela zásadní právo udělovat svolení k vytvoření díla odvozeného. Ač to není v zákoně explicitně stanoveno (jako mnoho jiného), je v tomto oprávnění obsaženo i právo autora odvolat již udělená svolení. Autor tedy může např. kdykoli rozhodnout, že dílo jednou uvolněné jako volné bude nadále šířeno jako vlastnický produkt. Uživatel samozřejmě není vydán napospas libovůli autora a v okamžiku, kdy by autor stáhl volně dílo původně šířené jako volné, pravděpodobně by se uživatel mohl domáhat vrácení toho, co by autor bezdůvodně nabyl na základě institutu bezdůvodného obohacení, jak je vysvětlen níže (konkrétně v odstavci 2.1.6. tohoto rozboru).
  3. na odměnu za tvůrčí práci (§ 13) - na základě této části práv přináležejících autorovi díla má autor nárok na odměnu za užití díla. Je třeba zdůraznit, že při poskytnutí díla k užití není nárok na odměnu (jejíž výše je stanovena smluvně) založen takovou smlouvou, ale vyplývá ze zákona. V případě, že smlouva žádnou odměnu nestanoví, má autor stejně právo na odměnu v obvyklé výši.

Zákon dále stanoví (v § 12(2) AZ), že ,,právo na ochranu autorství je nepřevoditelné``. Vychází přitom z  monistického pojetí autorského práva jako osobnostněmajetkového celku. Tento složitý výraz znamená, že podle českého práva od sebe nelze oddělit osobnostní práva - uvedená v bodě 1. tohoto výčtu - od práv na hospodářské zhodnocení díla, jeho exploataci - zde uvedená v bodech  2. a 3. téhož výčtu. Z takovéto jednoty se dále vyvozuje, že práva na hospodářské využití díla musí mít stejného majitele jako osobnostní práva autora, a že tudíž není ani možné právo exploatace postoupit jinému (v tom se liší české právo od právní úpravy zejména anglosaských zemí).

2.1.2  Díla odvozená

Dalším ze základních pojmů, který je třeba vysvětlit, je pojem odvozeného díla. Autorské právo (celosvětově - to není jenom záležitost českého práva) nezná pojem změny díla. V případě, že je původní dílo nějak změněno, je z hlediska autorskoprávního (viz § 3 AZ) taková změna chápána nikoli jako změna, ale jako vytvoření samostatného díla nového, odvozeného od díla původního9. Zásadní otázkou pro posouzení možnosti autora díla odvozeného s tímto dále nakládat, je to zdali obdržel od původního autora souhlas s vytvořením díla odvozeného a s jeho následnou distribucí (viz dále zmíněný § 14(1) AZ). Dále je třeba (viz v čl. 2.1.1. ve výčtu bod 3.) zajistit úhradu příslušné části odměny za užití díla odvozeného pro autora díla původního. Autory odvozeného díla ve smyslu AZ jsou pak autor díla původního, který má stále k jím vyvinutým částem díla původního autorská práva v plném rozsahu, a autor ,,odvození`` díla odvozeného jako dva spoluautoři.

Zde uvedené pravidlo platí i v případě, že autor díla odvozeného nezískal předem svolení autora díla původního. Vznikne tedy dílo, které je plně chráněno autorským zákonem a autor původního díla nabývá postavení blízké postavení spoluautora. Sankci pro autora takovéhoto neoprávněného díla tvoří povinnost uhradit původnímu autorovi veškeré škody (včetně ušlého zisku) vzniklé porušením jeho práv . Dokonce připadá v úvahu i možnost trestního postihu podle § 152, zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku (dále jen ,,TZ``) - ,,Porušování autorského práva`` - se základní trestní sazbou do dvou let.

2.1.3  Pojem volného díla, resp. volné licence

Nyní se dostáváme k pojmu volný v termínech volná licence a volné dílo10. Slovo volný chápu ve smyslu GNU/GPL: ,,Pokud mluvíme o volném programovém vybavení, máme na mysli volnost, nikoliv cenu`` (viz preambule GNU/GPL). Znamená to, že základním cílem volných licencí je především zaručit volnost pro programátory a uživatele volných děl, ale GNU/GPL zároveň připouští prodej volných děl. Ostatně to, že prodej volných děl není vyloučen, dokazují některé společnosti, které se prodejem volných děl celkem úspěšně živí - např. RedHat11). Konkrétně se volné licence snaží zaručit:

  1. Volnost ve studiu fungování díla a v přizpůsobení ho svým vlastním potřebám - k proveditelnému kódu programů jsou jejich šiřitelé povinni přikládat i jejich zdrojové kódy (nebo alespoň dát každému možnost tyto zdrojové kódy získat za cenu nepřevyšující náklady na přenos dat, resp. poštovné).12 Každý uživatel těchto volných děl smí díla studovat, vytvářet díla odvozená, a tato i dále šířit.
  2. Volnost v šíření kopií díla tak, aby je bylo možné sdílet se svými bližními - jádro všech otázek týkajících se volných licencí leží právě v možnostech šíření díla a v zabezpečení toho, že se konečný uživatel bude moci dostat ke zdrojům programů a i po několika letech využít výhod pokračujícího vývoje beze strachu, že změny v jeho programu se stanou pro něj nedostupnými. Volné licence tuto možnost pro autora díla původního zabezpečují tím, že zakazují volné programy ,,stáhnout z volného oběhu``.
  3. Volnost ve vylepšování programu a uvolnění takových vylepšení pro veřejnost tak, aby z nich mohli mít prospěch všichni - je zakázáno zneužívat volně šířených zdrojových kódů k tvorbě vlastnických aplikací. V tomto okamžiku je třeba zdůraznit, že GNU/GPL nedovoluje dělat si s volným dílem ,,co chci``, jak by se mohlo zdát při jejím prvním povrchním přečtení. Zejména není nikdo oprávněn šířit volné dílo jako běžné vlastnické dílo. To platí i v případě, že autor nového díla použije volné dílo jako jenom velmi malou část svého nového díla (OP/L má v tomto bodě poněkud specifickou úpravu, protože citace z literárních textů, které by bránily v jiném než volném užití, by zcela volná díla degradovala).

Je třeba zvláště zdůraznit, že pojem volný, jak ho užívají volné licence, se nekryje se stejným pojmem v § 35(2) AZ. Pojem volného díla ve smyslu AZ znamená, že dílo je v podstatě zbaveno jakékoli ochrany, kromě relativně vágního a ne klíčového požadavku, aby takto volné dílo bylo užíváno způsobem ,,odpovídajícím jeho hodnotě a [s uvedením] autor[a] díla, je-li znám``. Ochrana díla zamýšlená volnými licencemi je podstatně restriktivnější (jde především o výše zmíněnou povinnost autora díla odvozeného šířit takto odvozené dílo i se zdrojovými kódy a za podmínek volné licence).

V souvislosti s tím, že všechna volná díla jsou šířena bezplatně, a že změny těchto děl jsou nekontrolovatelné, jsou všechna volná díla poskytovaná jako taková, to jest bez jakýchkoli záruk.

Jednou ze zásad českého autorského práva, se kterou se budeme na následujících stránkách střetávat, je to, že autorský zákon, na rozdíl od jinak obecně poměrně liberálního českého práva, velice silně omezuje smluvní volnost stran, především v § 14(2), který stanoví, že ,,Autorovo oprávnění vyplývající ze zákona nemůže být dohodou stran vyloučeno ani zkráceno.`` To znamená, že každé ustanovení smlouvy, která by autorovo oprávnění vyplývající ze zákona vylučovalo nebo krátilo, by bylo absolutně neplatné (tj. soud ani jiný rozhodčí orgán by k němu nepřihlížel z úřední povinnosti, i bez návrhu stran).

2.1.4  Užití volných děl

Pokud se podíváme na výše uvedenou podstatu GNU/GPL (a OP/L s přihlédnutím k tomu, že v jejím případě nejde o volné počítačové programy, ale o volné dokumenty) z pohledu českého autorského práva, dojdeme k závěru, že jejím hlavním obsahem jsou tři závazky autora a tomu odpovídající oprávnění uživatele volného díla:

  1. právo uživatele dílo užívat - zde se jedná o oprávnění uživatele k tzv. prostému užití díla, tj. např. ke spuštění programu nebo k přečtení literárního díla;
  2. právo uživatele vytvářet díla odvozená z volného díla;
  3. právo uživatele šířit původní volné dílo stejně jako jakékoli dílo od volného díla odvozené - zde je samozřejmě klíčový závazek autora díla odvozeného šířit takové dílo pouze na základě příslušné volné licence.

Z hlediska autorského práva se všechny tři závazky autora shrnou pod jeden obecný pojem - užití díla. Užitím díla totiž není jenom to, co autorskoprávní teorie nazývá prostým užitím díla (zde uvedené v bodu 1), ale i zbývající dva body13. Na všechny tyto tři způsoby užití díla se vztahuje ustanovení § 14(1) AZ, kde se praví, že ,,Užití díla, pokud to není dovoleno přímo zákonem, lze jen se svolením autora. Svolení k užití uděluje autor smlouvou.`` To znamená, že ke kterémukoli z výše uvedených způsobů užití díla je pro uživatele nezbytné mít svolení autora k takovému užití díla (pokusem o návrh takové je pochopitelně samotná volná licence).

Normálně bývá svolení autora s prostým užitím díla nejméně problematické. V případě GNU/GPL to není úplně tak - na jednu stranu GNU/GPL ve svém článku ,,Terms and conditions for copying`` výslovně vylučuje z okruhu otázek řešených v rámci licence pouhé spuštění programu, ale na druhou stranu hned v následující větě autor zcela jednoznačně vyslovuje souhlas s prostým užitím díla14. Není ale úplně jisté, zdali by tato argumentace byla přijata českými soudy, a zdali by takovéto svolení nebylo považováno za nejasné.

Pro další způsoby užití díla stanoví AZ příslušné typy smluv, které musí být použity, aby výsledná smlouva byla chápána jako svolení s takovým užitím díla. Bohužel, zde se opět setkáváme s problémem, který prostupuje celý tento právní rozbor - totiž, že autorský zákoník není připraven s ohledem na zvláštní vlastnosti počítačových programů (počítačový program je chápán stejně jako literární dílo) a tím spíše není přihlédnuto k něčemu takovému jako je elektronické šíření volných děl pomocí Internetu.

Jako základ většiny speciálních smluv použitelných pro zvláštní způsoby užití děl (např. jejich šíření) je smlouva o šíření díla podle § 22 AZ. Touto smlouvou ,,uděluje autor [uživateli] za odměnu svolení šířit své dílo [...]`` (odst. 1). Jako základní povinné náležitosti každé takové smlouvy stanoví zákon to, že ,,smlouva o šíření díla musí stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet.`` Uživatelem je v textu tohoto paragrafu míněna osoba, která se zavazuje dílo za úplatu šířit.

Co se týče smlouvy, kterou autor uděluje právo vytvářet na základě jeho díla nové dílo odvozené, zákon na takovou smlouvu nepamatuje a teoretická literatura konstantně dovozuje, že ustanovením, kterým se taková smlouva řídí, je ustanovení § 28 AZ, které je ustanovením pro smlouvy jinde neupravené15. Ustanovení tohoto paragrafu upravuje náležitosti takové smlouvy o jiném užití díla jenom velice zhruba - ,,Na smlouvy o jiném užití díla se přiměřeně vztahují ustanovení § 22 odst. 3 a § 23.`` Důležité je slovo přiměřeně. Dá se dovodit, že není potřeba, aby smlouva o jiném užití díla obsahovala všechny náležitosti podle citovaných odstavců (které volné licence neobsahují), ale je třeba aby obsahovala jenom ta ustanovení, která odpovídají podstatě zkoumané smlouvy.

Abychom tedy mohli posoudit, zdali volné licence splňují náležitosti smlouvy o jiném užití díla, musíme tedy zjistit, v čem spočívá podstatný rozdíl mezi vztahy založenými volnými licencemi na jedné straně a smlouvou o šíření díla ve smyslu § 22 AZ na straně druhé. Jako nejdůležitější rozdíl se mi jeví to, že na základě volných licencí není uživatel zavázán k žádnému faktickému plnění. Teprve ve chvíli, kdy začne vytvářet dílo odvozené nebo ve chvíli kdy začne dílo šířit, začnou se na něj vztahovat veškeré závazky obsažené ve volných licencích. Oproti tomu ve smlouvě o šíření díla dle autorského zákona, je uživatel zavázán dílo šířit. Přihlédneme-li k tomuto zásadnímu rozdílu mezi smlouvou o šíření díla a volnými licencemi, dospíváme k názoru, že některé z náležitostí předepsaných v § 22(3) AZ nemají u volných licencí žádný praktický význam. Týká se to zejména popisu způsobu a rozsahu šíření díla, vymezení doby, kdy bude dílo šířeno a zejména závazku uživatele, že šíření díla provede na svůj účet.

Značně problematickým je v případě volných licencí doba, na kterou je [licence] sjednána, protože většina licencí se snaží vytvořit rámec, který by měl platit neomezeně. V případě, že je nějaké stanovení lhůty nutné (viz ust. odst. 3b) v GNU/GPL) snaží se většinou udat volné licence dostatečně dlouhou dobu, která by v hektickém časování informační éry odpovídala nekonečnu (zmíněné ustanovení GNU/GPL udává tři roky). Vzhledem k charakteru smluv je také většinou velmi problematický závazek součinnosti autora při šíření díla.

Abych shrnul celý tento článek - situace není ani zdaleka jednoznačná a posouzení, zdali je možné vytvořit smlouvu, na základě které by autor poskytl svoje dílo k volnému šíření, záleží zcela na posouzení soudu. Takové posouzení není ani zdaleka jisté. Poslední otázkou, totiž jak je to s nárokem autora na autorskou odměnu, se podrobněji věnuji v následujícím článku tohoto rozboru.

2.1.5  Odměna za užití volného díla

Podle ustanovení § 13(1) AZ náleží ,,při každém užití díla [...] autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15, autorská odměna.`` Je nepochybné, že se tímto ustanovením vytváří pro autora nové oprávnění ze zákona. Jak jsem ale uvedl výše, na str. pageref, ustanovení smlouvy, která by zákonná oprávnění autora vylučovala nebo omezovala, jsou ze zákona neplatná. V tomto případě to znamená, že smlouva, která neurčuje výši autorské odměny, nebo která dokonce stanoví, že úhrada za užití volného díla je explicitně zakázána - viz OP/L čl. 1: ,,Nesmíte požadovat úhradu za pouhé užití [díla].``16, je v takovém ustanovení neplatná.

Při přemýšlení o volných dílech není smysl tohoto ustanovení zákona zcela zřejmý. Zákonodárce se jím snažil vyrovnat (jak předpokládal) nerovnou vyjednávací pozici zaměstnance, v rámci plnění jehož pracovní povinností by byla tvorba autorských děl, při vyjednávání pracovní smlouvy. Obával se, že by zaměstnavatel mohl zaměstnance přinutit k tomu, že by se v takové pracovní smlouvě autor zbavoval všech práv k případně vzniklým autorským dílům a zejména, že by se vzdal práva na svoji odměnu. Kromě toho je toto ustanovení i v souladu s úpravou vzdání se práv v občanském zákoníku (viz níže). Bohužel, zákonodárce při vytvoření tohoto ustanovení nepočítal s Internetem a volnými díly.

Je otázkou, zdali takováto neplatnost jednoho ustanovení smlouvy způsobuje neplatnost smlouvy jako celku nebo jenom toto jedno ustanovení bude odmítnuto a bude přihlédnuto pouze ke zbytku smlouvy. Tuto otázku řeší ustanovení § 41 občanského zákoníku (zákon č. 41/1964 Sb., dále jen ,,OZ``), když praví, že ,,vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.`` Vyřešení otázky ohledně povahy konkrétního právního úkonu je otázkou faktickou, která by byla řešena v rámci soudního řízení příslušným orgánem. Domnívám se, že v daném případě z povahy věci vyplývá, že ustanovení o odměně je od zbytku smlouvy oddělitelné a licence zůstane ve zbytku platnou s tím, že výše odměny bude stanovena znalcem ve výši obvyklé.

Pro pořádek musím ještě vysvětlit jedinou možnost, jak by bylo možné se požadavku placení autorské odměny vyhnout. Zakládá se na tom, že na základě § 13(1) AZ vzniká autorovi díla pouze právo na autorskou odměnu. Zůstává ale otevřena otázka, jak toto právo autor uplatní. Podle ustanovení § 574(1) OZ se může autor s uživatelem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí. V souvislosti se vzdáním se práva ukládá občanský zákoník dvě omezení, z nichž jedno je pro volné licence snad překonatelné, zato druhé je zcela fatální.

První omezení spočívá v tom, že takováto dohoda musí být uzavřena písemně. Jsou volné licence uzavřeny písemně? Podle § 40(4) OZ ,,je písemná forma zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.`` Pokud tedy je vůbec smlouva uzavřena (touto otázkou se zabývám níže - v čl. 2.2) na základě e-mailů, je splnění požadavku písemnosti splněno pokud soud uzná e-maily jako dostatečně zachovávající obsah právního úkonu a umožňující určit jejich autora. Jde o otázku faktickou, ale možnost uznání e-mailů jako písemnosti je alespoň otevřena, protože závisí jenom na uznání soudu, který v daném případě rozhoduje pouze podle na základě faktů a není vázán (zatím) žádnými právními předpisy. Ještě jednou zdůrazňuji, že jde o  možnost uznání e-mailů jako důkazů. Nikterak nechci zastírat, že otázka autenticity e-mailů je vysoce problematická17, ale přesto je možné, že z jiných skutkových okolností bude vyplývat autenticita odesilatele e-mailu tak, že bude možné e-mailovou zprávu přijmout jako důkaz (např. odesilatel bude v e-mailu uvádět informaci, která byla v daném okamžiku známa jenom jemu, nebo pravost e-mailu jako takového následně potvrdí v dopise).

Ve výše citovaném ustanovení § 13(1) AZ je zmiňován § 15 jako možná výjimka z povinnosti uhradit autorskou odměnu. Ustanovení § 15 AZ představuje tzv. zákonné licence. Jedná se o to, že zákonodárce považoval některé zájmy společnosti za natolik důležité, že v jejich zájmu omezil autorská práva a stanovil, že díla mohou být v těchto situacích užita zdarma a svolení autora není potřeba. Jedná se na příklad o možnost citovat dílo v omezeném rozsahu, užití díla pro vyučovací přednášky, rozmnožení díla pro potřeby nevidomých speciální technikou apod. Rozhodně toto ustanovení zákona není možné vztáhnout na neomezené užití díla charakterizovaného jinak nežli zákonným způsobem.

2.1.6   Bezdůvodné obohacení

Institut bezdůvodného obohacení je obecným institutem občanského práva pro narovnání situace, kdy někdo získá majetkový prospěch bez důvodu. Jeho právní úprava se nalézá v §§ 451 až 459 OZ. Jako základní pravidlo stanoví § 451(1) OZ, že ,,kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.`` Hned následující odstavec téhož paragrafu definuje bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch získaný (mimo jiné) ,,plněním z neplatného právního úkonu``.

Jestliže tedy uživatel volného díla získal jakoukoli majetkovou hodnotu (včetně práva užívat volné dílo) z neplatné volné licence (neplatné zcela nebo v části týkající se vzdání se autorské odměny za takové dílo), musí obohacení vydat autorovi (v případě, že by nebylo možné autora volného díla zjistit, byl by uživatel povinen obohacení vydat státu - § 456). Šlo by jednak o vydání autorské odměny s úroky a dále o vydání díla samého (v případě, že by byla shledána neplatnou celá volná licence a uživatel by tak nebyl oprávněn dílo vůbec užívat - vzhledem k ustanovení § 14(1) AZ - viz na str.  pageref výše).

Výše bezdůvodného obohacení z nevyplacené autorské odměny by pravděpodobně byla soudem určena na základě znaleckého posudku určujícího obvyklou výši autorské odměny pro stejný software.

2.1.7   Vztah volných licencí k průmyslovým právům

GNU GPL se ve svém článku sedmém zabývá ochranou volných děl před zneužitím ochrany průmyslových práv (zejména patentů). Princip je jednoduchý: v případě, že uživatel nemůže kvůli ochraně průmyslových práv volná díla měnit, je mu vůbec zakázáno volná díla šířit. Tím je zajištěno, že veškerá volná díla, která jsou šířena na základě GNU GPL, mohou být svobodně měněna.

Základním právním předpisem upravujícím ochranu průmyslových práv v České republice je zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (dále jen ,,ZVN``). Podle ustanovení § 3(2)(d) tohoto zákona se za vynálezy nepovažují ,,programy počítačů``. Znamená to ale jenom to, že jednoznačně není možné předložit přihlášku vynálezu na počítačový program jako takový. Jako výjimku Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil, že by přiznal patent na počítačový program, který by byl součástí většího technického řešení18.

Situace okolo možnosti poskytnutí obecné ochrany algoritmu jako vynálezu není jednoduchá. Především neexistuje žádná právní teoretická literatura, která by možností patentovatelnosti algoritmů podle českého práva zkoumala, a jednak definice v zákoně nejsou zcela jasné. V § 3(2)(a) ZVN jsou z vynálezů vyloučeny ,,objevy, vědecké teorie a matematické metody``. Souvisí to se samou podstatou patentů: patentová ochrana je poskytována výlučně na řešení technických problémů, ne tedy jenom na obecné a od konkrétního technického řešení oddělené postupy19. Ještě jednou je tato zásada vyjádřena v písm. (c) téhož odstavce § 3 zákona, kde jsou z vynálezů vyloučeny ,,plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti``. Otázka, zdali představuje ochrana průmyslových práv nebezpečí pro volná díla, není jednoznačně rozřešitelná, a vyžadovala by mnohem hlubší rozbor, než jaký jsem schopen zde poskytnout. Domnívám se ale, že obecně by snad nemělo být možné přiznat na základě českých právních předpisů ochranu na algoritmy počítačových programů.

2.2  Uvedení do problematiky z hlediska smluvního práva

Aby uživatel mohl užívat volná díla, musí tedy uzavřít s jeho autorem smlouvu, která bude obsahovat svolení autora k užití díla a jeho šíření, k vytváření děl odvozených a k jejich šíření. Podle ustanovení § 52 AZ stanoví, že pro otázky, které jsou autorským zákonem neupravené se použije obecných právních předpisů. V tomto případě je třeba při řešení otázek týkajících se smluv, způsobu jejich uzavření a jejich platnosti přihlédnout k obecnému právní úpravě v OZ, konkrétně v ustanoveních §§ 43-51. V těchto ustanoveních je podrobně rozebrán postup, kterým je podle českého práva uzavřena smlouva, konkrétně které náležitosti musí splňovat návrh smlouvy a jakým způsobem musí být přijat, aby tímto přijetím byla uzavřena smlouva.

2.2.1  Návrh smlouvy

Návrh je v OZ definován jako ,,projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám...`` (§ 43a(1) OZ). Smyslem tohoto ustanovení je rozlišit skutečný návrh na uzavření smlouvy od letáků a propagačních materiálů, které někdy velmi intenzivně nabízejí zboží (třeba i s uvedením nabízené ceny), ačkoli nejsou míněny jako základ skutečné smlouvy, kterou by chtěl být navrhovatel vázán. Určitost adresátů je všeobecně uznávána jako jedno z nejlepších kritérií pro odlišení takových nabídek od skutečných návrhů smluv.

Do určité míry by snad bylo možno nedostatečnost volných licencí jako návrhu zmírnit interpretací citovaného ustanovení OZ. Dalo by se totiž uvažovat o tom, co bylo smyslem ustanovení § 43a(1). Jak jsme vysvětlili výše, šlo o ochranu samé podstaty smluv - ,,vyjádření svobodné vůle dvou stran`` (jak zní klasická civilistická definice smlouvy) - tak, aby nemohl uzavřít smlouvu nikdo, kdo by o něj nestál. Vzhledem k tomu, že v případě volných licencí (konkrétně jak GNU/GPL, tak OP/L) jde zcela jednoznačně podle samotného a výslovného textu těchto smluv o návrhy smluv, nemělo by ustanovení § 43a(1) být relevantní. Bohužel, takovéto složité myšlenkové konstrukce by mohly být ospravedlnitelné ve chvíli, kdy by interpretace zákonného ustanovení byla nejistá. Obávám se ale, že zákon je v případě § 43a(1) zcela jednoznačný a jakákoli takováto nadinterpretace by pravděpodobně u soudu nemohla obstát. Pokud zákon praví, že návrhu musí být určen určité osobě, nelze se tomuto požadavku zákona pravděpodobně vyhnout.

V průběhu přípravy tohoto rozboru jsem se mezi americkými právníky setkal s argumentací, že splněním požadavku zákona na určitost adresátů návrhu, je označení uživatele ve volných licencí jako ,,Vy``. Tato argumentace je zcela neznámá české smluvní teorii, a je dost pravděpodobné, že by neuspokojila soud při případném posuzování platnosti volných licencí jako návrhu smlouvy. Je možné si jednoduše představit reklamní materiál, který adresáta také přímo oslovuje. Na druhou stranu, tato myšlenka v zásadě odpovídá základní ideji ustanovení § 43a(1) OZ, a je pravděpodobně jedinou možností (byť značně pochybenou), kterou by bylo možno použít v případném sporu na obhajobu platnosti volných licencí jako návrhu na uzavření smlouvy.

2.2.2  Veřejný příslib

Nežli se pustíme do studia možností přijetí návrhu je třeba se ještě zastavit u možnosti pojetí volných licencí jako veřejného příslibu. Literatura definuje veřejný příslib jako veřejné prohlášení o tom, že bude poskytnuta majetková výhoda tomu, kdo splní podmínky příslibu20. Základní využití veřejného příslibu jsou různé přísliby odměn za nalezení ztracené kočky (ale třeba i za pomoc vedoucí k dopadení pachatele). Znakem, kterým se veřejný příslib odlišuje od volných licencí, je jednorázovost plnění na základě veřejného příslibu (nalezení kočky, poskytnutí informace vedoucí k dopadení zločince), která nepřipadá v úvahu při svolení k dlouhodobému (a časově neomezenému) užívání volných děl.

2.2.3  Přijetí návrhu

Pokud bychom nějak překlenuli problém návrhu smlouvy (jakkoli; třeba i tak, že by se Parlament ustrnul nad vývojem elektronicky šířeného software v Čechách a novelizoval občanský zákoník :-)) a došli bychom k závěru, že volné licence (nebo jejich modifikovaná podoba) jsou platnými návrhy smlouvy, otevírá se před námi otázka jestli užitím volného díla je návrh smlouvy platně přijat a kdy tímto případným přijetím vznikne platná smlouva. Přijetí návrhu je v  ,,OZ`` definováno jako ,,včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas...`` (§ 43c(1) OZ).

Zákon předpokládá jako standardní způsob přijetí smlouvy prohlášení příjemce návrhu směřované navrhovateli. To jest, aby byla volná licence platně uzavřena podle českého práva, budoucí uživatel software by musel prohlásit směrem k autorovi díla, že přijímá jeho nabídku užívat volné dílo v souladu s podmínkami stanovenými volnou licencí. Výsledkem by byly tisíce e-mailů. K tomu aby se tento kolotoč e-mailů skutečně rozběhl, by bylo navíc potřeba změnit znění volných licencí (což není bez domluvy s RMS, autorem GNU/GPL, možné), aby každému potencionálnímu uživateli volných děl bylo jasné, že musí nějaký e-mail zaslat a komu vlastně (v případě, že má dílo více spoluautorů - viz GNU/Linux).

OZ umožňuje i druhou metodu akceptace návrhu - přijetí smluvního návrhu konkludentně (příslušné ustanovení je v citátu zvýrazněno). V obchodní praxi konkludentní přijetí návrhu smlouvy vypadá tak, že příjemce návrhu po přijetí objednávky nezašle navrhovateli informaci o tom, že objednávku přijal, ale rovnou objednané zboží. Problém s neexistencí oznámení o přijetí smlouvy zaslané navrhovateli (resp. nelákavá varianta statisíců e-mailů zaslaných např. Linusu Torvaldsovi) existuje i ve Spojených státech a volné licence se právě využitím institutu konkludentního přijetí smlouvy tento problém snaží řešit (asi nejlépe jak jenom možno). Podle smlouvy se má tedy za to, že uživatel volného díla vyjádřil svůj souhlas s volnou licencí pouhým jeho prostým užitím (resp. jeho následnou distribucí, vytvořením díla odvozeného ap.).

Přijetí volné licence konkludentně není ideálním řešením. Zbývá totiž poslední otázka, kdy skutečně vznikne smlouva, resp. kterým okamžikem se stane přijetí návrhu smlouvy účinným (což je podle § 44 totéž). Na tuto otázku odpovídá zcela přesně § 43c(2) OZ: ,,Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.`` Tím nastávají pro volnou licenci opět těžkosti. Autor volného díla se totiž o akceptaci její licence musí dozvědět. Dokud se o přijetí návrhu nedozví, není smlouva uzavřena.

Způsob, kterým se o přijetí autor díla dozví, není stanoven a za něj by bylo možno považovat i to, že autor zjistí, že někdo (jednoznačně určený) volné dílo modifikoval nebo dále šířil. Každopádně, ne každý uživatel volného díla platně uzavře smlouvu právě kvůli tomuto ustanovení zákona. Na druhou stranu z hlediska autora volného díla řádně uzavřená smlouva je potřebná jenom v případě, že by někdo chtěl jí daná pravidla porušit. Pokud se autor o tomto porušení dozví, většinou to bude zároveň znamenat, že rušitel musel předtím konkludentně volnou licenci přijmout (bez přečtení díla by ho nemohl vytvářet, prodávat atd.).

2.2.4  Závěrem k platnosti volných licencí jako smluv

Závěrem je tedy možno problematiku platnosti volné licence jako smlouvy shrnout následujícím způsobem: uvedení volné licence jako smlouvy o užití a šíření volného díla, podle které se řídí užití volného díla, nebo její přiložení k distribuci volného díla není platným návrhem na uzavření licenční smlouvy ve smyslu českého právního řádu. Zároveň užití volných děl na základě OP/L i bez dalšího je platným přijetím smlouvy podle českého právního řádu jenom v omezeném množství případů. Je možno říci, že případní uživatelé volných děl českého původu by je užívali neoprávněně a bez řádně uzavřené smlouvy o užití díla.

Ještě jednu závěrečnou poznámku k nemožnosti akceptovat volnou licenci jako návrh smlouvy: základní úprava formace kontraktu, jak je obsažena v OZ, je vytvořena na základě Konvence o mezinárodním prodeji zboží21 (v našem případě se sama o sobě neuplatní, protože OC ani volný software není v žádném případě zboží), ale zákonodárce tuto drobnou poznámku do návrhu OZ nezahrnul. Tato konvence s podobným způsobem návrhu smlouvy (rozšíření neomezenému množství potencionálních zájemců) implicitně počítala a konstituovala za tím účelem výjimku z požadavku určitosti, když v čl. 14(2) stanovila, že ,,Návrh, který není určen jedné nebo několika určitým osobám, se pokládá pouze za výzvu k podávání nabídek, ledaže osoba činící návrh jasně uvede opak.``22 Zvýrazněné ustanovení bylo sice přeneseno do obchodního zákoníku, ale zákonodárce nenapadlo, že by mohlo být použito i mimo obchodní kontext (v případě volných licencí musíme uvažovat především o využití občanského zákoníku - viz čl. 2.3.3 dále.

2.3  Odpovědnost

Volná díla jsou vzhledem ke své podstatě většinou nedokončená. Z toho ale také bohužel vyplývá, že většinou obsahují některé chyby. U vyzrálého volného software sice bývá chyb mnohem méně než u vlastnického software (převážně proto, že jeho zdrojové kódy jsou volně přístupné a tudíž snáze kontrolovatelné - a kontrolované - než u vlastnického software), ale případná odpovědnost související s těmito chybami by na autora, který většinou šíří volný software zadarmo, mohla mít mnohem tragičtější dopad, nežli na prodávaný software, kde může autor uhradit svoji odpovědnost ze zisku. Kromě toho, volný software je daleko závislejší na důvěře ve vztahu mezi autorem a uživatelem díla, a v případě že jsou uživatelé poškozeni chybami volného software, jsou následky pro autora často jen těžko napravitelné. Autoři volných děl se proto snaží co možná nejvíce dopad chyb eliminovat (např. tím, že jako GNU/Linux a po něm mnohé jiné programy mají verze číslované lichými čísly určené pro programátory a verze číslované sudými čísly do kterých nesmějí být uváděny nové vlastnosti, ale ve kterých mohou být pouze opravovány zbývající chyby, a které jsou tudíž vhodné pro produktivní využití). Je ale samozřejmé, že u tak složitého výtvoru jakým nepochybně velké počítačové programy jsou, přes veškeré vynaložené úsilí vždy některé chyby přetrvávají.

Možné dopady na autora volných děl jsou upraveny dvěma právními instituty - odpovědností za vady a odpovědností za škodu. Je důležité rozlišovat, že jde o  dva různé instituty práva a nesměšovat je dohromady. Účelem, které se snaží dosáhnout institut odpovědnosti za vady je donutit poskytovatele věci, aby dodal věc ještě jednou bez vad nebo aby alespoň uhradil náhradu za uvedení věci do řádného stavu. Institut odpovědnosti za škody se v souvislosti s nabytím věci nezabývá tolik snahou nabyvatele získat bezvadný předmět plnění, ale situací, kdy předmět plnění způsobí škodu a snahou je poškozeného odškodnit za utrpěnou škodu.

V následujících dvou článcích se budu zabývat postupně dopadem odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škody na autora, který poskytuje svým uživatelům volné dílo, které obsahuje chyby.

2.3.1   Odpovědnost za vady

Základem obecné úpravy odpovědnosti za vady v českém právu je ustanovení § 499 OZ, které stanoví, že ,,Kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady.``

Toto ustanovení občanského zákoníku má několik závažných důsledků. Nejprve je třeba zdůraznit, že podle ustanovení § 118 OZ práva nebo jiné majetkové hodnoty nejsou věcmi. Tudíž při poskytování užívacích práv k autorskému dílu nejde o přenechání věci ve smyslu výše citovaného ustanovení a ustanovení o odpovědnosti za škody podle OZ se na poskytnutí autorského díla nevztahuje. Přestože si strany mohou ve smlouvě ujednat, že se poskytuje záruka i v jiných případech (§ 502(2) OZ), pokud si tak neujednají, není poskytovatel počítačového programu odpovědný za jakékoli chyby díla, protože takové chyby nejsou v právním slova smyslu vůbec vadami. Autorský zákon vůbec nic takového jako vady díla nezná (což je pochopitelné, uvážíme-li že zákonodárce při přípravě zákona v roce 1964 konstruoval zákon pouze na umělecká díla, kde nic takového jako vada nedává smysl). O jediné výjimce z tohoto faktu neexistence pojmu vady díla, je možné hovořit v případě smlouvy o vytvoření díla (§ 27 AZ), kdy zákon připouští v odstavci třetím možnost vad díla, ale je jasné, že zákon zde implikuje smluvně dohodnutou záruku ve smyslu § 502(2) OZ a pro jiná díla toto ustanovení nemá význam.

Další podstatnou překážkou toho, aby na volná díla mohla být uplatněna obecná občanskoprávní odpovědnost za vady, je to, že podle zákona se taková odpovědnost za vady vztahuje jenom na převody úplatné, což není případem většiny poskytnutí volných děl pomocí Internetu (v případě volných děl sířených na základě OP/L je to dokonce explicitně vyloučeno).

I v případě, že by byl software uznán za věc (nebo by novela autorského zákona uznala, že i dílo může mít vady) a volné dílo by bylo poskytováno za úplatu, bylo by možné vyhnout se odpovědnosti. Podle § 501 ,,přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá [autor] za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž [autor] prohlásí, že ji má, nebo kterou si [uživatel] výslovně vymíní.`` (OZ používá v tomto citátu namísto termínů ,,autor`` a ,,uživatel`` obecných pojmů ,,zcizitel`` a ,,nabyvatel``). To znamená, že ve chvíli, kdy GNU/GPL v odst. 11 výslovně uvádí, že program je poskytován ,,AS IS`` (což je anglický ekvivalent termínu ,,jak stojí a leží``, v českém překladu je mylně přeloženo doslova jako ,,TAK JAK JE``), není autor odpovědný za žádné vady díla, kromě toho, že dílo nemá vlastnosti, o nichž explicitně prohlásil, že je dílo mít bude. Přitom takové prohlášení může být obsaženo v nejrůznějších manuálech, návodech k použití, doprovodných informačních souborech atp., nejenom v díle samotném nebo ve volné licenci. Je ale třeba ještě jednou zdůraznit, že tato odpovědnost platí jenom pro úplatné poskytnutí volného díla a za předpokladu, že bude volné dílo uznáno za věc (což je podle mého názoru za současného stavu práva nemožné).

Výjimkami oproti tomuto závěru mohou být zvláštní druhy odpovědnosti za vady upravené pro některé speciální závazkové vztahy - smlouvu kupní (odpovědnost za vady je upravena v §§ 598-600), darovací (§ 629) a především smlouvu o koupi v obchodě, která má velmi rozdílnou úpravu v §§ 619-627, ale která naštěstí u volného software - zatím - bude připadat v úvahu jenom málokdy.

Pro vysvětlení rozsahu hranice odpovědnosti prodávajícího za vady na zboží použiji jeden příklad ,,obyčejnějšího`` poskytnutí díla - prodej knihy v obchodě. Při hlubším zamyšlení dojdeme k tomu, že se vlastně jedná o dvě souběžné smlouvy: jednak o běžnou smlouvu o koupi zboží v obchodě (což je zákonem definovaná podmnožina smlouvy kupní - viz §§ 612-627 OZ) a dále, o smlouvu na základě které je kupujícímu poskytnuto právo užití díla obsažené v knize. Kupní smlouvou si kupující kupuje od vydavatele, tiskárny, distributora a prodejce výsledek jejich práce - tj. přípravu knihy k tisku, její tisk, distribuci a prodej. Vzhledem k tomu může uplatňovat vůči těmto svůj nárok z vad, které se v knize objeví od přípravy k tisku až po prodej (např. přehozené stránky v knize, poškozený výtisk ap.). Ovšem vzhledem k vlastnímu obsahu knihy - k jejímu textu, nemůže žádný nárok z odpovědnosti za vadu uplatňovat (ostatně, co by to mělo být, taková vada románu? Román může být špatný nebo dobrý, ale vadný asi být může jen velmi těžko.)

Pokud bychom se dívali na poskytnutí volného díla prizmatem předchozího příkladu, došli bychom patrně k závěru, že se jedná o kombinaci smlouvy darovací (definované jako ,,bezplatné přenechání nebo slib poskytnutí daru``) a smlouvy o poskytnutí práva užití k dílu. Jak řečeno v čl. 2.3.1, obecná úprava odpovědnosti za vady je u darování vyloučena, protože u ní je předpokládáno převedení věci úplatné. Proto existuje pro darovací smlouvu zvláštní úprava v § 629, který stanoví, že ,,dárce je povinen při nabídce daru upozornit na vady, o nichž ví.`` Nesplní-li dárce tuto svoji povinnost, je jako jediný možný důsledek takového porušení povinnosti, dáno oprávnění obdarovanému ,,věc vrátit``. Abych vyloučil omyl, musím ještě jednou zdůraznit, že vyloučení se týká pouze obecné odpovědnosti za vady, odpovědnost za škodu je zcela nedotčena.

2.3.2   Odpovědnost za škodu

Bylo by velmi nešťastné, kdyby autor volného díla, který ho zdarma věnoval k volnému užití, byl v nebezpečí, že za svůj dobrý skutek bude ``po zásluze potrestán``. Přitom škoda může u volných počítačových programů vzniknout pouhým nedopatřením nebo vlivem nedokonalé souhry mnoha spolupracovníků na jednom díle. Proto se všechny volné licence (včetně dvou, které jsou předmětem tohoto rozboru) snaží jeho odpovědnost za škodu nějakým způsobem omezit, resp. pokud možno zbavit autora odpovědnosti za škodu vůbec.

Při studiu české právní úpravy odpovědnosti za škodu budeme vycházet z její základní úpravy v OZ, konkrétně v jeho ustanoveních §§ 415-450. Poněkud odlišnou úpravu obsahuje obchodní zákoník, ale vzhledem k již tak značnému rozsahu tohoto díla se zde omezím pouze na odpovědnost občanskoprávní. Tedy naprostý základ úpravy odpovědnosti za škodu se nalézá v ustanovení § 420, které stanoví, že ,,každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.`` V tomto paragrafu jsou klíčová tři slova: škoda, způsobil a právní povinnosti. Aby poškozený (v našem případě uživatel) mohl požadovat náhradu škody musí tyto tři skutečnosti dokázat (pokud nejde o nějaký speciální případ - viz dále). Pokud je skutečně dokáže, má škůdce (v našem případě autor) jedinou možnost, jak se z odpovědnosti vyvázat (nebo alespoň jak svoji odpovědnost snížit a podělit se o ní s někým třetím) - musí dokázat, že ke škodě nedošlo kvůli jeho zavinění23.

Nejlépe se celý proces vysvětluje, pokud se probírá postupně, v jednotlivých krocích:

  1. Nejprve poškozený prokazuje, že škůdce porušil svoji právní povinnost. Tím je míněna buď povinnost ze speciálního zákona určujícího škůdci danou povinnost, povinnost daná smluvně a pokud není dána ani jedna z těchto povinností je třeba zkoumat chování škůdce ve světle tzv. generální prevenční povinnosti § 415 OZ. Ten stanoví, že ,,každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě, a životním prostředí.`` Pro případ posouzení možné škody způsobené volnými díly je nutno konstatovat, že volné licence neukládají autorovi díla žádnou povinnost dodat dílo bezvadné a že neukládají autorovi ani jinou povinnost, která by mohla být autorem porušena. Vzhledem k tomu, že na volná díla se neuplatňuje kupní smlouva, ani obecná odpovědnost za vady (jak jsme dovodili v čl. 2.3.1), vztahuje se na autora pouze obecná povinnost předcházet škodám ve smyslu § 415 OZ.

    Posouzení toho, zdali autor tuto povinnost porušil nebo nikoli, by bylo pravděpodobně otázkou faktickou, kterou by soud musel rozhodnout na základě okolností konkrétního případu. A snad pouze v této souvislosti a jenom jako k analogii by soud mohl přihlížet i k pravidlům týkajícím se odpovědnosti za vady (což by neznamenalo nic jiného, nežli že by na základě § 501 soud mohl dojít k tomu, že autor předem varoval uživatele, že volné dílo je poskytováno jak stojí a leží).

    Proto se domnívám, že autor bude moci hnán k odpovědnosti pouze v rozsahu, v jakém prohlásí, že dílo bude mít nějaké specifické vlastnosti, a že bude podporovat nějaké funkce. Tuto konstrukci by ale bylo možno použít jenom za splnění podmínek, že dílo bylo postoupeno za odměnu (přitom není rozhodující její výše), že právě neschopnost volného díla podporovat slibovanou funkci způsobí škodu, a konečně že autor o hrozbě takové škody věděl (nebo měl vědět) a neučinil kroky, kterými by zabránil vzniku škody. Je tedy dost pravděpodobné, že by autor nemohl být činěn odpovědným za škodu způsobenou vadou, kterou nemusel objevit při řádném odlaďování programu.

  2. Pokud je prokázáno porušení právní povinnosti škůdcem musí poškozený dále prokázat, že došlo ke škodě. To není tak samozřejmé, jak to na první pohled vypadá. Škoda v právním slova je totiž definována úžeji, nežli jak by zněla její intuitivní definice. Podle právního chápání je škoda pouze ,,majetková újma (ztráta), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) obecným ekvivalentem, tj. penězi``24 . Není tedy možné požadovat náhradu za nemajetkovou újmu, např. za poškození dobrého jména poškozeného (to neznamená, že pro takovou újmu neexistuje náprava pro poškozeného a postih pro škůdce, ale byl by konstruován na základě jiného právního institutu a náhrada by byla vypočítána jinak - v daném případě by se nejspíše jednalo o ochranu osobnosti s možností peněžní satisfakce ve smyslu ustanovení §§ 11-16 OZ).
  3. Poslední skutečnost prokazovaná je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Touto skutečností se rozumí to, že ,,mezi protiprávním úkonem nebo zákonem kvalifikovanou škodnou událostí na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku``.25 Vzhledem k tomu, že v reálném světě má každý následek veliké množství příčin, je třeba aby soud v rámci dokazování příčinné souvislosti izoloval všechny právně relevantní příčiny vzniku škody. Toto odlišení znamená, že příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou je dána tehdy, ,,je-li škoda podle obecné povahy, resp. podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodné události.`` (Knapp, 1998:II-356)

    Stále to ale ještě znamená, že škodná událost může mít více právně relevantních příčin vzniku, které byly pro škůdce v okamžiku vzniku škody předvídatelné. Přitom požadavek předvídatelnosti je opět objektivní požadavkem, nejde o to prokázat jestli konkrétní škůdce předvídal nebo předvídat mohl vznik škody, ale předvídatelnost se posuzuje z hlediska ,,řádně-rozumně se chovající osoby, která by se nacházela v době způsobení škody na místě škůdce``.26

Poté co se podaří poškozenému prokázat, že škůdce porušil svoji právní povinnost, že došlo ke škodě, a že toto porušení právní povinnosti je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, zbývá potencionálnímu škůdci jediná možnost, totiž prokázat, že škoda nebyla jím zaviněná. Tato možnost je založena na ustanovení § 420(3) OZ, který praví, že ,,odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.``

Na rozdíl od předcházejících podmínek uplatnění nároků vyplývajících z odpovědnosti za škody, které jsou postaveny na objektivních principech, je zavinění pojmem subjektivním. Škůdce se v té situaci snaží dokázat, že v jeho případě nebyla přítomen úmysl nebo nedbalost, které právní teorie obecně chápe jako jednu z forem zavinění (podrobnější dělení na úmysl přímý a nepřímý na jedné straně a na nedbalost vědomou a nevědomou nemá v občanskoprávních vztazích smysl). To znamená, že pokud je škůdce schopen prokázat, že škoda byla způsobena i jinými příčinami, o jejichž existenci vědět neměl a ani nemohl (což je krajní hranice nejméně závažné nevědomé nedbalosti, jak je definována v § 5 TZ), bude jeho odpovědnost soudem snížena nebo dokonce zcela vyloučena. Příkladem takové příčiny může být např. zásah vyšší moci (přírodní katastrofy ap.), nebo třetí osoby.

Součástí úhrady náhrady může být kromě nahrazení skutečné škody i úhrada ušlého zisku (viz § 442 OZ). Skutečnou škodou se rozumí zmenšení majetku poškozeného. Oproti skutečné škodě, která je většinou snadno vypočitatelná, je daleko problematičtější možnost odškodnění za ušlý zisk. Zákon se k pojmu ušlého zisku nevyslovuje, ale v zásadě se v právní teorii rozumí pod tímto pojmem, ,,vše, co poškozenému ušlo``27, to jest jde jak o zisk, který by mohl poškozený získat, kdyby nedošlo ke vzniku škody. Ušlý zisk přitom musí být reálně objektivně očekávatelný, nikoli pouze hypotetický, očekávaný, nebo takový zisk, k jehož získání by bylo potřeba podniknout další kroky. Musí být možné prokázat, že existuje příčinná souvislost mezi škodnou událostí a tím, co poškozenému uchází.

Abych na závěr tohoto poněkud nesourodého pojednání o odpovědnostech v českém právu shrnul, k čemu jsem došel:

2.3.3  Rozhodné právo

Až dosud jsem mlčky předpokládal, že vztah mezi autorem a uživatelem volných děl se bude řídit českým právem. To ale nemusí být vždy pravda. Proto se v následujících odstavcích budu zabývat okolnostmi, za kterých bude pro tento vztah rozhodné české právo, a kdy nikoli. Budu se zabývat pouze situací, kdy se řešením sporů, které by vznikly v souvislosti s volnými díly, bude zabývat český rozhodovací orgán (soud nebo rozhodce) - orgán jiných států by mohl dospět k jiným závěrům a většina orgánů jiných států by pravděpodobně alespoň mírně preferovala uplatnění svého právního řádu. Navíc by se tento oddíl rozrostl do zcela nezvladatelných rozměrů.

Počátek hledání se nalézá v ustanoveních §§ 50 a 53 AZ. První z nich stanoví (ve svém odstavci prvém) jako základní pravidlo to, že ,,ustanovení tohoto zákona se vztahují na díla autorů, kteří jsou českými občany, ať vznikla nebo byla uveřejněna kdekoli.`` Dále jsou v tomto odstavci probírány určité výjimky (např. díla asylantů, cizích státních příslušníků vydaná nebo poprvé uveřejněná v ČR). V zásadě tedy platí, že hraničním prvkem podle kterého se určuje, který právní řád bude užit, je státní příslušnost autora.

Druhý zmiňovaný paragraf (§ 53 AZ) stanoví obecné právní předpisy jako normy řídící právní vztahy týkající se autorských děl, které nejsou upraveny AZ. Platí tedy, že pro obecné otázky platnosti smluv, odpovědnosti za vady a za škody, práva a povinnost vyplývající z bezdůvodného obohacení se řídí obecnými předpisy - zejména občanským zákoníkem. V této souvislosti je třeba zmínit, že v případě, že budou splněny podmínky § 261, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen ,,ObZ``), bude použit tento namísto občanského zákoníku, který se použije jenom podpůrně. Těmi požadavky je zejména to, že autor a uživatel jsou podnikateli a k poskytnutí volného díla dojde v souvislosti s jejich podnikáním (jako případ, kdyby se taková situace mohla objevit, mě napadá jednak společnost zabývající se komerčním prodejem volného software a dále vydavatel, který by začal vydávat dokumenty šířené na základě volných licencí).

Na závěr jako shrnutí: celý tento rozbor se netýká cizích volných děl, ale jenom děl (ať už původních nebo odvozených) vytvořených českými státními příslušníky, protože cizí volná díla se budou řídit autorskoprávními předpisy, které jsou obyčejně mnohem přívětivější (případ zejména amerických autorů) než AZ.

3  Závěr

3.1  Shrnutí závěrů z předchozího rozboru

V předchozím textu jsem došel k těmto závěrům:

  1. volné licence jsou ve stávajícím znění nezpůsobilé k tomu být jako návrh smlouvy přijaty, a jejich přijetím nevzniká platná smlouva podle českého práva, a že stávající uživatelé volných děl jejichž autoři jsou českými občany tudíž užívají takováto díla neoprávněně;
  2. čeští autoři mohou požadovat za takovéto užití volných děl náhradu na základě institutu bezdůvodného obohacení;
  3. znění volných licencí je v některých partiích v rozporu s platným zněním autorského zákona (zejména v tom, že nestanoví autorskou odměnu, nebo dokonce v OP/L stanoví, že se autorská odměna vylučuje);
  4. autorům českých děl nehrozí odpovědnost způsobená vadami v šířeném software, pokud vyvinou normální snahu o jejich odstranění.
  5. situace v českém autorském právu vzhledem k počítačovým programům i volným dílům je velice nepřehledná. V okamžiku, kdy se tyto dva prvky spojí, jsou veškeré závěry polovičním hádáním o skutečném stavu práva.

3.2  Důsledky neplatnosti volných licencí

V souvislosti s úvahami o neplatnosti volných licencí (zejména GNU/GPL) se objevuje úvaha, kterou bych mohl shrnout takto: Pokud je GNU/GPL neplatná, nastupuje na její místo úprava obsažená v autorském zákoně, která brání každému vytvářet díla odvozená, takže ochrany autora je tímto dosaženo. A normální uživatele, kteří užívají volná díla ve shodě s licencí, prostě autor nebude žalovat. S touto úvahou nesouhlasím a v následujících odstavcích se pokusím vysvětlit proč.

Nejzřejmějším problémem této úvahy je to, že se takto každý uživatel vystavuje na milost a nemilost akcím autora. Autor by například mohl kteréhokoli uživatele zažalovat na základě institutu bezdůvodného obohacení o jeho vyplacení. V současné době, kdy je v Čechách volný software nasazován převážně v akademických institucích a navíc většinou nejde o software českého původu, tato možnost není příliš prakticky využitelná. Nicméně ve chvíli, kdy se podíl českého volného software zvýší a začne být využíván v průmyslových podnicích, je možné, že se o zneužití neplatnosti volných děl někdo pokusí. Nepříjemné důsledky takové žaloby na dobrou pověst volných děl snad nemusím rozebírat. V určitém smyslu by variantou tohoto postupu by mohl být dumping (autor rozšíří volné dílo, počká až se dílo dostatečně rozšíří a pro některé lidi se stane důležitým a potom od nich začne vybírat autorskou odměnu s tím, že má velmi zvýhodněnou pozici pro vyjednávání o její výši).

Poněkud rafinovanější metodou je postup, který bych si dovolil nazvat ,,zneužití jarmarku`` (,,jarmark`` mi připadne jako docela vhodný překlad anglického ,,bazaar``): Autor vyvine zárodečný stav díla a potom ho nechá vyvíjet běžným jarmarečným stylem. Poté co je dílo dovedeno do relativně kompletní podoby, autor ,,zjistí`` že vlastně nikdy nikomu nedal platné svolení k užívání původního díla a k vytváření děl odvozených a stáhne zdrojové kódy z veřejně přístupných serverů a začne za něj požadovat autorskou odměnu jako za kterékoli jiné vlastnické dílo. Části, které byly vyvinuty jarmarečným způsobem, napíše znovu, s tím, že se nechá inspirovat původním dílem (v této souvislosti je nezbytné ještě jednou připomenout, že autorské právo chrání provedení, nikoli myšlenku na které je dílo založeno, oproti ochraně patentů viz odst. 2.1.7.). Devastující účinky na pověst volných děl bych mohl ilustrovat na dramatických reakcích na snadno předvídatelnou změnu licenčních podmínek X Consortia v dubnu 1998.

Předpokládejme ale, že všichni autoři volných děl jsou naprosto čestní a celou svou duší dbají o dobrou pověst volných děl. I v takovém případě mohu uvést několik potenciálních nepříjemností, které mohou z neplatnosti GNU/GPL pro uživatele volných děl vzniknout. Např. v některých rozvinutých zemích (zejména ve Spojených státech) jsou společnosti povinny uvádět ve svém účetnictví opravné položky na možné soudní spory (vyplývající na příklad z ještě aktivních garancí). Tím je případnému investorovi jasné (pro kterého jsou finanční výkazy určeny v první řadě), že firma hodnota firmy může být potencionálně podstatně snížena na základě soudních rozhodnutí. V daném případě by šlo patrně o možnost žaloby autora na vydání bezdůvodného obohacení (jak vyloženo výše). Není třeba dodávat, že přiznání snížení hodnoty firmy neprovádí žádný manažer rád, dokonce že je ochoten zaplatit i poměrně podstatnou část za komerční software. Je pravděpodobné, že takováto úprava účetnictví dříve či později dorazí i k nám.

Další problém, který může s volným softwarem vzniknout podnikateli je možná daňová povinnost pro daň darovací ve smyslu § 5 a násl. zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Podle § 6 tohoto zákona je předmětem daně ,,bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu``. Právním úkonem bude v tomto případě autorovo vzdání se práva na autorskou odměnu (pokud bude platné). Z toho vyplývá, že uživateli vznikne povinnost zaplatit daň darovací. Pro daň darovací stanovuje zákon osvobození od daně (mimojiné) v případě, že její daňový základ činí méně než dvacet tisíc (20 000) Kč. Podrobné vysvětlení této daňové povinnosti by přesáhlo možnosti tohoto dokumentu.

3.3  Jak na to?

Je mi jasné, že po přečtení takto obsáhlého textu, ve kterém oznámím programátorovi, že to co dělal je v rozporu se zákony, dám mu alespoň nějakou radu, jak se zachovat, aby v rozporu se zákony nejednal. Zároveň už ale asi také tuší, že kompletní radu, která by mu zajistila naprostou jistotu, poskytnout nemohu, protože naprosto stoprocentní řešení poskytování volných děl po Internetu neexistuje. Jediné, co mohu poskytnout, jsou některé možnosti, které by mohly být přijaty velmi tolerantním soudcem jako reálné pokusy o legální řešení problému:

  1. X Window licence - problémy s přijetím jsou stejné, ale tato smlouva je alespoň tak jednoduchá a zároveň obsahuje všechno nezbytné (svolení s užitím a šířením díla a prohlášení že dílo je poskytnuto ,,jak stojí a leží``), že je možné, že by mohla být uznána jako platné svolení s užitím díla. Oproti GNU/GPL tato licence neobsahuje žádná českému právu neobvyklá ustanovení (např. zákaz šířit software, pokud je chráněn patenty). Na druhou je pravda, že toto řešení je nejblíže volným licencím, a proto je také nejpodezřelejší, že bude shledáno nevymahatelným ze stejných důvodů jako volné licence.
  2. Czech General Public Licence - pod tímto názvem mám na mysli novou smlouvu o užití díla, která by byla připravena s ohledem na české právo. Omezení tohoto řešení jsou dvě: jednak si nejsem jist, že něco takového je vlastně vůbec možné, a že je možné obejít veškerá omezení kladená na smlouvy českým právem. Předpokladem takové smlouvy by pravděpodobně muselo být ustanovení o volbě obchodního zákoníku jako řídícího tuto smlouvu a doručení přijetí smlouvy autorovi (třebas i HTML formulářem, který by odeslal autorovi zprávu, že konkrétní uživatel akceptoval CGPL). Druhým omezením je to, že původní GPL omezuje volná díla šířená na základě GPL tak, že smějí být začleněna jenom do děl odvozených, která jsou opět šířeny na základě GPL. Bylo by nutné vstoupit do jednání s  Free Software Foundation (autory GNU/GPL) za účelem změny GPL tak, aby umožňovala začlenění děl na základě GPL uvolněných do odvozených děl šířených na základě licencí, které by byly schváleny FSF jako volné licence.
  3. Zapracovat na připravované novele autorského zákona tak, aby umožňovala volná díla (třebas dokonce vytvořit zvláštní kategorii volných děl přímo zákonem!). Volné dílo by na základě takovéto zákonné definice muselo splňovat následující požadavky (aby bylo volné, a zároveň aby nebylo zneužitelné zaměstnavateli): volné dílo musí být volné pro každého, ne jenom pro definovanou skupinku lidí (aby se zabránilo machinacím ze strany zaměstnavatelů), volné dílo bude vyloučeno z děl, která jsou chráněna jako součást obchodního tajemství, a na algoritmy v něm obsažené, není možno aplikovat patenty. K tomu aby bylo možné začít přesvědčovat zákonodárce, že změny práva jsou potřebné, je třeba aby bylo v Čechách vytvořeno dostatečné množství nových volných děl, aby se z jejich nedostatečné ochrany stal ekonomický problém.

Zkrátka, čeká nás všechny, právníky i programátory, ještě spousta práce.

SOLI DEO GLORIA

References

[Jezek, 1996]
Ježek, J., Právo průmyslového vlastnictví - právní a mezinárodní předpisy s výkladem a judiakturou, Linde, Praha 1996, 1. vydání.
[Knap, 1996]
Knap K., Autorský zákon a předpisy související - komentář, Linde, Praha 1996, 5. vydání.
[Knapp, 1998]
Knapp V., Občanské právo hmotné - učebnice, díl II., CODEX Bohemia, Praha 1998, 2. vydání.
[Telec, 1997]
Telec I., Autorský zákon - komentář, C. H. Beck, Praha 1997, 1. vydání.
[Zoul í k, 1992]
Zoulík F., Občanský zákoník - úplné znění zákona s poznámkami pro právní a podnikatelskou praxi, Trizonia, Praha 1992, 1. vydání.

Footnotes:

1 Kromě své ženy Markéty, která mě svoji upřímnou kritikou dohnala k tomu, že výsledek je alespoň částečně čitelný, vděčím za pomoc svým kolegům z advokátní kanceláře Fiala, Profous, Maisner & spol. Všechny omyly a chyby jsou ale moje vlastní a tento dokument nebyl připraven v rámci plnění mých pracovních povinností. Tento dokument může být šířen jenom jako celek, bez jakékoli změny a jenom po předchozím písemném (to zahrnuje i e-mail) svolení. Do žádosti o takové svolení, prosím, uveďte, komu chcete dokument zaslat.

2 Uveřejněná na http://www.opencontent.org/opl.shtml - dále jen ,,OP/L``.

3 Český překlad GNU/GPL je na http://www.gnu.cz/article/30/article.php?id_art=32 - dále jen ,,GNU/GPL``. Anglický originál je na http://www.gnu.org/copyleft/gpl.html

4 Používám v tomto rozboru termínu licence, protože je pro tyto dokumenty, vzhledem k jejich původu, zavedený, byť vím, že se v žádném případě nejedná o licence ve smyslu licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví podle § 508 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen ,,ObZ``).

5 V dalším textu používám jako překladu termínů open source a free termínu volný, který je obecně používán mezi českými příznivci volných děl. Jako jeho protiklad (to jest díla šířená klasickou cestou, v případě programů bez zdrojových kódů) používám termínu ,,vlastnické dílo``.

6 Největším systémem vyvinutým na základě volných licencí je kompletní operační systém (v rozsahu cca několik desítek milionů řádek zdrojového textu) GNU/Linux, který je zcela zdarma přístupný kterémukoli uživateli Internetu a který v současné době nabývá kvalit, které jsou v některých aspektech minimálně srovnatelné s vlastnicky šířenými operačními systémy nejvyšší kategorie.

7 Na tvrzení, že volná díla mohou být i velmi úspěšná ve zcela normálním, ekonomickém, slova smyslu, mohu uvést několik příkladů. Webový server Apache (viz http://www.apache.org) pokrývá kolem jedné poloviny na trhu webových serverů, e-mailový server Sendmail (viz http://www.sendmail.org) pokrývá v mnoha svých variantách a v programech, které jsou od něj odvozené, dokonce skoro osmdesát procent trhu s e-mailovými servery. Navíc v základech kompletně celého Internetu leží mnoho volných programů, např. BIND (viz http://www.isc.org/bind.html ). Je nutno uznat, že všechny tři tyto programy nejsou šířeny pod GNU/GPL, ale pod poněkud liberálnější licencí založenou na licenci na BSD Unix. Zato pod GNU/GPL je šířen volný operační systém LINUX (viz http://www.linux.org), který na trhu prodaných serverových operačních systémů dosahuje kolem sedmnácti procent v konkurenci MS Windows NT, Novell Netware a komerčních verzí UNIXu (podíl činí přesně 17,2 %, podle výzkumu IDC citovaného v  http://www.news.com/News/Item/0,4,30027,00.html, který ovšem silně podhodnocuje, protože jsou do něho započítávány jenom skutečně prodané programy, nikoli programy nakopírované z Internetu, u kterých nelze zjistit, zdali byly užity pro klienty nebo pro servery).

8 Pro zájemce uvádím, že zákon je dostupný na http://zakony-online.cz/?s4&q4=all (the link is broken).

9 Viz [Knap, 1996]:42.

10 K širšímu výkladu tohoto pojmu viz http://www.gnu.cz/article/29/.

11 Nejslavnější příklad takovéto firmy je pravděpodobně RedHat, Inc. - viz http://www.redhat.com

12 V případě HTML je situace poněkud jednodušší, protože neexistuje nic takového jako proveditelný kód - každá stránka, až na výjimky, je i zdrojovým kódem.

13 Viz [Telec, 1997]:175.

14 Ustanovení GNU/GPL čl. 0 konkrétně stanoví, že - ,,Jiná činnost než kopírování, šíření a modifikace nejsou pokryty touto licencí; sahají mimo její rámec. Akt spuštění programu není omezen [...].``, v originále ,,Activities other than copying, distribution and modification are not covered by this License. The act of running the Program is not restricted [...].``

15 Blíže viz [Knap, 1996]:111 nebo [Telec, 1997]:301.

16 V originále ,,You may not charge a fee for the OC itself.``

17 E-mail po své cestě od odesilatele k příjemci prochází mnoha nekontrolovanými servery, a na každém může alespoň minimálně zdatný správce serveru obsah zprávy jakkoli nekontrolovatelně změnit, včetně informací o odesilateli, příjemci, i cestě po které se e-mail mezi odesilatelem a příjemcem pohyboval; nehledě na to, že označení odesilatele zprávy je záležitostí nastavení příslušného programu a nikterak nemusí korespondovat se skutečnou osobou odesilatele.

18 Jako analogický případ (pro český úřad nezávazný, ale je pravděpodobné, že Úřad Průmyslového Vlastnictví by rozhodl podobně) by bylo možno použít rozhodnutí Evropského patentového úřadu (zmíněný v Sbírce judikátů ve věci vynálezů a průmyslových vzorů ÚPV, 94-23), kdy byl přiznán patent na rentgenové zařízení jehož součástí byl počítačový program, který ,,řídí rentgenové lampy tak, že bylo docíleno optimálního osvícení při dostatečné bezpečnosti před přetížením lamp.``

19Viz [Jezek, 1996].

20 Viz [Zoul í k, 1992]:329.

21 Viz Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., v anglickém originále se konvence nazývá UN Convention on International Sale of Goods a běžně se zkracuje jako CISG.

22 V originále ,,A proposal other than one addressed to one or more specific persons is to be considered merely as an invitation to make offers, unless the contrary is clearly indicated by the person making the proposal.``

23 Podle § 420(3) - podrobněji viz [Knapp, 1998]:335.

24 Viz [Knapp, 1998]:348.

25 Viz [Knapp, 1998]:353.

26 Viz [Knapp, 1998]:356.

27 [Zoul í k, 1992]:146.


File translated from TEX by TTH, version 2.60.
On 20 Jan 2000, 01:33.