Ke „Sporu o Joba“

Tue 23 June 2015

Akorát jsem dočetl knihu Dana Drápala „Spor o Joba“ (Návrat domů, 2015) a jsem z ní popravdě řečeno poněkud rozpačitý.

Nejprve z důvodů lehce formálních. Abych to řekl z mosta do prosta: kniha je podle mého mnohem delší nežli by si zasloužila. Opravdu hodnotným obsahem je podle mého první část (44 stran), nad jejichž čtením mě neustále přepadala radost, že konečně někdo napsal to, co jsem tak dlouho chtěl vyslovit (a nikdy jsem nepřemohl lenost a vlastní neschopnost, abych tak učinil). Pak ale následuje druhá část (37 stran), která je více méně (spíše méně nežli více) komentovanými poznámkami z četby rozsáhlé literatury komentující knihu Job. Třetí část je obsáhlá (7 hustě potištěných stran) bibliografie.

Vzhledem k tomu, jak publikování knih je problematické z hlediska finančního, nepředpokládám zájmy pekuniární, ale spíše vidím za touto knihou autorovu touhu (byť stále problematičtější v čase Kindlu a podobných přístrojů) zvěčnit svoje dílo na kusech mrtvých stromů. Dovolím si ale poznamenat, že výsledek není podle mého názoru rozumný ani z hlediska ekologického ani (z hlediska kupujícího) ekonomického (44 stran za 130 Kč nebo kolik kniha stála je opravdu drastická částka). Mnohem více nežli tuto nekonečně nastavovanou kaši (půl stránkové odstavce sázené na samostatných stránkách a další stránkou volnou; opravdu je to nutné?) bych přivítal třeba sbírku několika blogpostů z autorova blogu (včetně této studie o Jobovi), které by mohli dohromady vydat mnohem hodnotnější knížku a méně lítosti pro obětované stromy.

Tím máme naštěstí za sebou opravdu negativní část mé kritiky a nyní se můžeme věnovat tomu, co vidím jako opravdový přínos této knihy. Nejprve se ale musím zastavit u jediné kapitoly druhé části knihy, která mi připadne zásadní, totiž „Jobova historicita“. Předpokládám, že by se mnou autor souhlasil, že to, že Bible představuje celou knihovnu různých lidských autorů a různých literárních stylů. Máme zde třeba knihy historické (jak to chápala starověká orientální kultura; třeba knihy Paralipomenon), duchovní poezii, resp. psané modlitby (Žalmy), proroctví, literaturu mudroslovnou (Přísloví, Kazatel), do šokující míry otevřenou erotickou poezii (Píseň písní). Při otázce po literárním stylu knihy Jób je myslím odpověď celkem zřejmá: domnívám se, že se nejedná ani o dílo historické, ani o dílo (primárně) prorocké nebo mytologické, ale je to podle mého jediný(?) zástupce biblické umělecké prózy, jakési formy povídky, novely (ve velmi širokém slova smyslu a naprosto bez vyloučení inspirace Duchem Svatým). Pokud tuto charakteristiku přijmeme a uvedeme do důsledků, musíme podle mého dojít k několika závěrům:

  1. Celá otázka Jobovy historicity (a podle mého větší část druhé části naší knihy) tím ztrácí smysl. Pokud je skutečně kniha Job románem, je otázka historicity zhruba stejně (ne-)podstatná jako historicita Aljoši Karamazova. Možná, že existují nějací literární historikové, kteří se zabývají otázkou, zdali je Aljoša Karamazov založen na nějaké historické postavě, ale pro literární hodnotu díla a jeho zvěst je to zcela nepodstatná otázka.

  2. Při pohledu na knihu Job jako na literární dílo mi také připadne zjevné, že podstatným obsahem knihy je rozmluva Joba s přáteli (a s Bohem) zabývající se základním tématem knihy, otázkou utrpení ve světě. První dvě kapitoly jsou pak jenom rámcovým příběhem, které dávají kontext zbytku. Tím podle mého také ztrácí na závažnosti celá zoufalá snaha po využití druhé kapitoly knihy Job (a příběhu o setkání mezi Satanem a Hospodinem) jako výkladu smyslu celého díla. Autor sice takovéto vysvětlování v první části (podle mého zcela správně) odmítá, ale pak (ve druhé části) se neubrání úvahám na téma, které se takovémuto vysvětlování zdají nadbíhat.

    Je ostatně dosti zarážející, že převážná část různých pokusů o vysvětlení knihy Job (a druhé části naší knihy) se převážně věnuje právě tomuto rámcovému příběhu, a jenom velmi málo komentátorů se věnuje vlastnímu tělu knihy (zde bych připomněl jako výjimku dosti pozapomenutou a velmi zajímavou knihu Jiřího Dohnala Pastorace Jobových přátel; Logos, 1992).

  3. Ostatně použití druhé kapitoly jako vysvětlení knihy Job („nejednalo se o skutečné utrpení Jobovo, ale jenom o sázku a hru mezi Satanem a Hospodinem“) mi připadne dosti podezřelé. Z hlediska Jobova pak takováto sázka a hra zanechává dosti zvláštní svědectví o charakteru Božím (který vyvraždí celou rodinu atp. jen za účelem sázky, aby dokázal Satanovi, že má přece pravdu). Co takováto sázka říká o Boží lásce, o úctě k hodnotě lidského života, atp.?

Tím konečně skutečně končím s připomínkami ke knize a mohu pokračovat tím, co mi připadne na knize jako nejdůležitější, totiž k její první části.

Už je to hodně dávno, a proto se na to nepamatuji úplně přesně, co jsem viděl v televizi (nebo četl v novinách?) rozhovor s jakýmsi malířem (nebo to byl hudební skladatel?) o jeho nejnovějším díle. Mladý novinář (nebo novinářka?), který zcela zjevně neměl moc velkou představu o umělci, se kterým vedl rozhovor, snad doufal, že se zalíbí umělci, když ho nechá hovořit o jeho díle, a tak se ho zeptal, co tím dílem chtěl říci. Načež umělec zareagoval celkem podrážděně „Co myslíte? Kdybych to, co jsem chtěl říci, dokázal říci ve dvou větách do novin, patlal bych se s tímhle dva roky, které jsem na tom strávil?“

Měl jsem pocit, že první část této knihy je do jisté míry odpovědí v podobném duchu. Ve chvíli, kdy se snažíme knihu Job jednoduše vysvětlit, tak se zcela jistě mineme opravdovým míněním knihy. Opravdu neměl Duch Svatý nic jiného na práci, nežli inspirovat k napsání celé knihy, když by stačilo její zvěst přednést na jedné dvou stranách prostého textu? Neexistuje jednoduchá cesta, kdy přečtení jakkoli moudrého komentáře by nám umožnilo vyhnout se skutečnému čtení a pochopení knihy.

Kniha začíná vysvětlením toho, jak přirozeným chápání problému přítomnosti zla ve světě je víra v to, že spravedlivým Pán Bůh vždy žehná a hříšníky vždy trestá, a o tom, jak tato víra se může stát skutečně velice škodlivá ve chvíli, kdy se převlékne na druhou stranu a my začneme věřit, že požehnaní lidé jsou jistě spravedliví a lidé v trápení hříšníci. Autor připomíná slavný text Lukáše 13:1-5:

Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. // On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? // Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. // Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? // Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

Ježíš zde velice jasně odmítá implicitně přednesenou teorii „některých“, že zabití Galilejští a osmnáct zabitých pod věží v Siloe dostali, co jim patřilo. Dokonce bych si troufal dodat, že tento předpoklad, že požehnání je průkazem spravedlivých, je velice často prostředkem sebeospravedlnění (málokdy je slyšet tato teorie od někoho, kdo prochází „temnou nocí duše“, ale většinou od těch, kdo se cítí být požehnaní). Ježíš se mi zdá své posluchače poukazem na nutnost pokání odvádět od tohoto sebeospravedlnění.

Zbytek prvního oddílu knihy probírá jednotlivé možné cesty, jak udělat Jobovo utrpení vysvětlitelné a racionálně srozumitelné a dokazuje, že žádný z nich nedává smysl nebo ve skutečnosti nedává odpověď na otázku smyslu lidského utrpení.

Těch několik falešných cest, které autor uvádí (a kde s ním živě souhlasím), jsou myšlenky, že třeba Job vedl svoje děti špatně, že možná jeho bázeň před Hospodinem byla jenom nezdravým strachem, že možná ho Pán Bůh chtěl nějak skrze toto utrpení dovést k dokonalosti, že byl možná Job předobrazem Pán Ježíše Krista a jeho zástupné oběti, nebo že se stejně nakonec nějak jedná o soud nad Jobem. Nemá cenu tyto jednotlivé cesty podrobně procházet, protože jednak tak udělal autor sám velice dobře, a jednak je většina těchto cest jenom obdobou teorií, které přednesli Jobovi přátelé v samotné knize.

Snad bych se jenom zastavil u poněkud obskurního nápadu, že Job byl předobrazem zástupné oběti Pána Ježíše Krista. Tuto ideu nalezl autor v komentáři k Českému ekumenickému překladu a odmítl ji velice briskně v jedné z půlstránkových kapitol s tím, že se jedná o „květnatý náboženský blábol“. I když v zásadě uznávám, že paralela je poněkud vnucená a není nikde zmíněna (nevidím ani explicitní náznak v knize Job samotné, ani to není zmíněno v Novém zákoně), přesto bych řekl že autor byl v tomto hodnocení poněkud příliš rychlý. Pochopitelně že vysvětlení zástupné oběti trpí stejným problémem jako Hospodin, který se potřebuje předvádět před Satanem (viz výše): nikdo se Joba neptal jestli se chce obětovat za jiné (Pán Ježíš šel pochopitelně na kříž vědomě a dobrovolně) a místo oběti motivované láskou to vypadá jako nesmyslné obětování člověka ne nepodobné pohanským lidským obětem. Na druhou stranu nemohu úplně vyloučit, že tu jistá podobnost je. Situace spravedlivého člověka, který právě pro svoje prožité utrpení dostane moc (nebo oprávnění) zachránit svoji přímluvou jiné, kteří se provinili proti němu, mi opravdu připadne legitimně nabízet mnoho skutečných paralel. Jak to souvisí s oněmi podivnými obětmi za syny a dcery z Jb 1:5 mi také není moc jasné, ale odbýt pasáž, která na možnou paralelu mezi Jobem a Pánem Ježíšem poukazuje, v několika málo (konkrétně pěti) větách jako blábol mi připadne poněkud unáhlené.

Výsledkem první části knihy tedy je, že autor dochází k závěru, že skutečně neznáme (možná dokonce nemůžeme znát?) důvod, proč se Job dostal do zkušenosti, do které se dostal. Zároveň je ale z celého příběhu jasně vidět, že Job odpověď na svoji zkoušku přijal, a tak nám možná kniha Joba zanechává místo jednoduché odpovědi pobídku k tomu, abychom v situaci vlastního utrpení odpověď u Hospodina hledali a nalézali v setkání s ním. V této souvislosti se mi vždy vybavuje Žalm 73. Žalmista se v něm ocitne před podobnou otázkou jako Job: jakto, že on ve své spravedlnosti a usilování o svatost prožívá jenom utrpení („Denně dostávám rány -- a po ránu pokárání.“), zatímco svévolník si žije v blahobytu a pokoji? Žalm na tuto otázku v podstatě nedává jednoznačnou odpověď, ale najednou ve verši 16 a 17 prohlašuje: „Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné. // Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec.“ Po tomto setkání s Hospodinem se najednou celý zbytek žalmu proměňuje v chvalozpěv na Boží spravedlnost a dobrotu.

Category: faith Tagged: review czech job inerrancy historicity

Comments