Čt 28 října 2021

(Dan Drápal napsal reakci na článek Otakara Vožeha, já jsem měl zapotřebí to také okomentovat).

Pokud se jedná o stručné rozhodnutí ano/ne k článku bratra Otakar Vožeh -a tak nikdy nechci říci výraznější “ne”. Pokud tomu článku dobře rozumím, tak bych měl zavrhnout nejenom misii bratra Williama Wilbeforcea ale i Martina Luthera Kinga. Protože to v žádném případě nechci udělat a protože si myslím, že oba dva byli nikoli bezchybní leč jistě Pánem Bohem povolaní služebníci k službě tomuto světu, kterou slavně vykonali, tak musím zavrhnout tento článek.

Ano, souhlasím naprosto, že posláním Církve je “building a family of God to extend the Kingdom of God“ (moto anglickojazyčného sboru, ke kterému náležím), ale to neznamená, že každý křesťan, který činí cokoli jiného nežli kazí Slovo Boží („Kaž slovo Boží, …“ 2Ti 4:2 BKr), je automaticky odpadlík. Kázání Slova Božího je jistě důležité, ale Pán Ježíš řekl, že jeho učedníky poznají po jejich lásce, a láska se nejvěrohodněji projevuje akcí. Svět nás nepozná podle úžasného kázání, které neposlouchá a vůbec ho nezajímá, ale pozná nás po nemocnici, starobinci, donesenému nákupu, přímluvné modlitbě, laskavém slovu. Jedna z věcí, která se mi líbila na Církvi v USA bylo, že u každého druhého sboru byla budova církevní školy, nemocnice, nebo něčeho podobného. Jedna z věcí, ve které nás bratři katolíci předcházejí, je, že na toto nikdy nezapomněli. Přesně, co říkal, alespoň jak jsem tomu rozuměl, Dan Drápal, že udržování napětí je důležité. Už jsem tady jednou uváděl přednášku nedávno zesnulého rabína Jonathana Sachse „On Creative Minorities“.

A konečně, křesťan a politika. Rozhodně stojím za odlukou Církve od státu. Ne v extrémní podobě, ale zejména si myslím, že Církev by se měla držet od stranické politiky co možná nejdál. Naštěstí v Česku se většinou nedějí katastrofy typu stranických kandidátů na kazatelnách (nebo pan Trump v několika případech) s občasnými výjimkami excesů bratra kardinála Duky a bývalého prezidenta Klause na svatováclavských poutích. Český národ má dlouhé a podrobné zkušenosti s tím, jaká je katastrofa, když se Církev zamotá do politiky. Český rozhlas měl včera pořad o arcibiskupovi Huynovi (kdo mi rychle bez hledání ve Wikipedii řeknete, kdo to byl?) a je to podle mého názoru typický příklad toho, kde skončí Církev, když se zaplete s politikou. Ostatně celá katastrofická situace katolické církve v prvorepublikovém Československu, kdy se stala pro mnohé jenom duchovní pobočkou lidové strany (mohl bych doložit citáty tehdejších současníků, kdybych si dal tu práci je zase nalézt), je podobná. A článek z The Atlantic, který jsem včera odkazoval na svém profilu, je podobným svědectvím o takovéto katastrofě, akorát v podání amerického evangelikalismu.

Nemyslím si, že by bylo cokoliv špatného na tom, když se křesťané věnují politice, stejně jako si nemyslím, že by bylo cokoliv špatného když se věnují jaderné fyzice nebo ševcování, ale ve všech těchto a ostatních disciplínách by měli vystupovat a soutěžit s kvalifikací dané disciplíny a ne se zakrývat svým křesťanstvím a tvářit se že jsou lepší nežli ostatní. Pánové Tomáš Ježek nebo Jimmy Carter jsou mi takovýmito křesťanskými politiky, kterých jsem si vážil.

Category: faith Tagged: blogComment politics czech