Láska nebo strach. Vyberte si.

Tue 07 March 2017

Dan Drápal napsal do dnešních (7. února) Lidových novin velice hezký článek „Co chybí Junckerovým scénářům.“ V zásadě mi nezbývá, nežli s ním souhlasit, ale přece jenom bych rád přičinil několik poznámek na jeho okraj.

Jednak je asi třeba zdůraznit, že je velice dobře, že nějaká Bílá kniha vůbec vznikla. Jak jistě autor ví, tak „není-li žádného vidění, lid pustne …“ (Přísloví 29:18), a myslím, že jednou z mnoha příčin celoevropské „blbé nálady“ je to, že všichni mají pocit, že nikdo vlastně neví, kam Evropská Unie směřuje. Myslím, že rozprava o dalším směřování Evropské Unie je to nejdůležitjěší, co pro překonání té blbé nálady můžeme udělat.

Zároveň jsem ale ke všem plánům na vylepšení EU poněkud skeptický. Přemýšlel jsem při čtení tohoto článku o Chestertonově Orthodoxii, který tam píše o tom, jak je třeba zachránit něco tak otřesného jako Pimlico (dnes vypadá docela hezky). Argumentuje, že lidé nemilují proto, že je něco velkolepé, ale činí nevzhledné věci velkolepými, protože je milují. Obávám se, že jsem v tomto poněkud jinde nežli většina mých spoluobčanů, které potkávám a kteří nadávají na „Brusel“. Během několika let v Americe jsem si uvědomil, jak moc je Evropa jiná a jak moc mi na ní záleží (opět Chesterton: cestujeme proto, abychom zjistili, jak je náš domov skvělý). Vzpomínal jsem na to, jak nejsilnější pocit „konečně doma“ nebyl, když jsme přistáli letadlem v Ruzyni, ale ještě předtím, když jsme přistáli v Londýně, Frankfurtu, Paříži, nebo Amsterodamu. Jsem všeobecně vlastenec na baterky, ale jsem si jist, že jakkoli špatný vlastenec jsem, tak jsem vlastenec nejenom český, ale i vlastenec evropský, tak nějak nerozděleně a nesmíšeně.

Myslím si tudíž, že chceme-li zachovat a vylepšovat Evropu jako jeden celek, tak je třeba v lidech probouzet lásku k ní. Bohužel nemám sebemenší představu, jak toho dosáhnout. Jak nám vysvětlil Horácio Křiklan, tak nápoje lásky opravdovou lásku nevybudí, nehledě na to, že opravdové nápoje lásky nemáme. Hodně snad může pomoci cestování, jak poznávání krás Evropy (a že jich je dost), tak i cestování a vracení se domů do Evropy. Proto jsou asi také mladší lidé většinou více proevropští. Nejenom proto, že Evropu více znají, ale že se do ní také mohli vracet.

Ve chvíli, kdy totiž budeme Evropu milovat, můžeme se konečně začít pořádně bavit o tom, jak ji zorganizovat. Klidně se můžeme dohodnout na federální Evropě nebo na něčem mnohem pozvolnějším, mnoharychlostní Evropě, kde jedni prozkoumají budoucnost pro druhé a počkají na ně. Ve chvíli, kdy si budeme jisti, že jsme na jedné lodi, můžeme se konečně domluvit o tom, jak má ta loď vypadat.

A pak je tu další věc k Danově článku. Náhodou jsem zrovna dnes ráno poslouchal epizodu podcastu EconTalk, který se věnuje na velmi vysoké úrovni ekonomii. Tato epizoda se týkala ekonomického pohledu na budoucnost Evropské Unie. Závěry přítomných ekonomů byly velice skeptické, ale z celého toho povidání mě nejvíce zaujalo, jak se nakonec všichni shodli na tom, co je jednotícím problémem, který stojí za katastrofami Brexitu, volby pana Trumpa prezidentem Spojených států a případně (Bože, chraň!) vítězstvím paní Le Penové ve Francii. Lidé se bojí budoucnosti, protože jsou vystrašeni nekonečným množstvím změn, zejména technologických, které probíhají kolem nich. Situace je značně neútěšná ve chvíli, kdy je dosti silná možnost, že většina současných pracovních pozicí vyžadujících manuální práci zmizí v nejbližších deseti letech. Navíc lidé, kteří na takovýchto pozicích pracují, jsou většinou méně vzdělaní a méně schopní se přizpůsobit novým podmínkám. Tito ekonomové citovali nějakou studii (nevím, jak přesně ji citovali, ani jak přesná ta studie je), která tvrdila, že 90 % všech ztracených míst v USA je na úkor nové technologie, robotiky, atp. a že jenom 10 % pracovních míst zmizelo vývozem práce do ciziny. Ovšem proti technologickým změnám, iPhone a Wikipedii, se těžko podnikají politické kampaně a je mnohem jednodušší za změny ve společnosti obviňovat Číňany nebo „Brusel.“

A nejedná se jenom o pracovní místa. Svět, kterému posledních En let svého života rozuměli, se najednou mění a oni mu už nerozumějí. A matoucích změn je tolik, že to opravdu musí být pro mnohé znervózňující. Němci najednou nemají být nepřátelé, dokonce bychom se jim měli omluvit za vyhnání. Kromě toho, že mohou přijít o místo, tak najednou vidí v samoobsluze ženy s hidžábem na hlavě (nebo alespoň slyší v televizi, že někde v Praze se takové ženy objevují). Najednou zjistili, že kolem nich žijí Rómové, invalidé, Vietnamci, a vážní lidé v televizi jim tvrdí, že není hezké je nadále ignorovat, jak byli zvyklí celý svůj život. Najednou je všude kolem spousta Ukrajinců, kteří dělají práci, kterou sice oni dělat nechtěli, ale mohli doufat, že pro ně bude, nebude-li nic jiného. Obávám se ale, že většinou je tento strach zcela nereflektovaný, takže když se takovým lidem, které často potkávám, snažím vysvětlit, že „v lásce není strachu, kdo se bojí, není dokonalý v lásce“ (1. Janova 4:18), tak na mě koukají se skelným pohledem a nechápou, proč jim to říkám.

Takže je to vlastně jednoduché: láska nebo strach. Vyberte si.

Category: faith Tagged: blogComment czech politics EU

Comments