Nemohl jsem lhát

Ne 19 prosince 2021

(moje odpověď k citované poznámce Radka Žižlavského na Facebooku)

No já bych to cítil jinak. Láska má přednost před předpisem, napovídat spolužákům a neudávat (nemyslím vraždu nebo loupež) je projevem právě toho, že určité bratrství (společenství, podpora, věrnost - nevím jak to nazvat přesně) v kolektivu existuje a to je moc dobře. Naopak bych řekl, že sociální kapitál rozvrací právě to udávání. Navíc když už udávat chtěl, tak biblicky vzato měl nejdřív jít za tím člověkem a až když odmítne jednání změnit ho udat.

S tím napovídáním je to podle mého celé hodně složité. Já vím, že pro mnoho křesťanů je to velice složitá záležitost, ale věřím, že morální pravidla jsou do značné míry různá pro různá společenství.

Za svého života jsem viděl Francouze, Italy, Rusy a další; dokonce vím, díky Montesquieovi, že existují i Peršané. Ale co se týče Člověka, prohlašuji, že někoho takového jsem za celý svůj život nepotkal. Jestliže vůbec existuje, rozhodně o něm nic nevím.

—Joseph de Maistre, Úvahy o Francii, 1797

Žil jsem několik let ve Spojených státech a čtu teď hodně literárních děl sepsaných americkými a anglickými autory a uvědomuji se značnou dávkou studu, jak strašlivě nás rozložila komunistická doba co se týče pravdomluvnosti. Hluboké morální problémy, které mají mnozí američtí a angličtí hrdinové s tím, jak to zaonačit, aby nelhali i v situacích, kdy se jedná o záchranu cizího života, zdraví či svobody, jsou pro normálního Čecha, vychovaného morálkou vzniklou pod dozorem Gestapa a StB, naprosto nepochopitelné. My víme, že v nějaké situaci se prostě zalhat musí s naprosto přímou tváří a neděláme si z toho až zas tak veliké problémy. Samozřejmě co problém je, že ve chvíli, kdy si zvykneme na to, že existují situace, ve kterých se lhát může, máme tendenci si to relativizovat a lhát i v situaci, kdy se nejedná o záchranu druhého ale jenom o náš osobní prospěch nebo zachování si vlastní falešné tváře. Byl jsem mnohokrát v té Americe šokován tím, jak moc druzí opravdu spoléhají na to, že druzí mluví pravdu, jak málo je třeba věci prověřovat (Stalinovo heslo „Доверяй, но проверяй“ je ve skutečnosti znakem nedůvěry, že?). A zároveň lidé, kteří jsou přistižení při lhaní jsou opravdu společensky vyřízení: podívejte se na srovnání premiéra Johnsona, kterému hrozí, že skončí kvůli lhaní ohledně nějaké vánoční párty, zatímco náš soudně dvakrát usvědčený lhář (a z mnohem horších lží nežli nějaká pitomá párty) je stále prezidentem republiky, nechal trest za svoje lhaní zaplatit ze státního rozpočtu, a nikomu to ani nepřipadne divné.

Zároveň je ale náš relaxovanější přístup k morálním pravidlům (bez jakéhokoli hodnotícího přídechu) takový lidštější. U toho opisování jsem několikrát slyšel nejenom úvahy o poctivosti, ale většinou i upřímné přesvědčení, že když pomůžu druhým, ubližuji hlavně svému postavení ve školním žebříčku úspěšnosti a to už mi tak nádherné nepřipadá. A pak mám tuto příhodu:

Byl večer někdy v půli prosince (zhruba jako dnes), kdy jsem stál uprostřed sněhové vánice na stanici autobusu v Charlestown (jenom ze srandy jsem si ji našel). Koupil jsem si tam v sousedství od někoho z druhé ruky malou skřínku (výškou tak po kolena), která byla ale odporně těžká, a už jsem se opravdu těšil, že se co nejdříve dostanu domů do tepla. Čekal jsem na ten autobus asi tři čtvrtě hodiny (hromadná doprava v Bostonu jezdí mnohem méně často nežli v Praze) a už jsem toho měl opravdu docela dost. Autobus konečně přijel, byl absolutně prázdný a tak jsem zvedl tu příšeru ze země a hrnu se ke vchodu do autobusu. Řidička na mě jednou koukla, prohlásila „No furtniture on board.“ („Žádný nábytek na palubě.“), zavřela mi dveře před nosem a odjela.

Stál jsem tam uprostřed vánice a přemýšlel jsem o tom, jak někdy považujeme dodržování pravidel za vysoce nemravné a jak morálka česká je asi opravdu rozdílná od morálky americké.

Category: faith Tagged: czech politics fromFacebook culture sin