Oba dva, muž i jeho žena, byli nazí a nestyděli se

Ne 27 srpna 2023

(kázání, silně krácené pronesené ve sboru ČCE Praha-Braník, 27. srpna 2023)

Starozákonní čtení: Genesis 2:20-25 (B21)

Evangelium: Lukáš 12:1-3 (B21)

Novozákonní čtení: 2. Korintským 12:1-10 (B21)

Základem dnešního kázání bude poslední verš starozákonního čtení: „Oba dva, muž i jeho žena, byli nazí a nestyděli se.“

Když jsem byl požádán vedením tohoto sboru o kázání, které mám tak nějak tendenci považovat za každoroční zamýšlení se nad tím, co mi ten rok táhne hlavou, přemýšlel jsem docela hodně dlouho o tom, co vlastně je pro mě tento rok nejdůležitější a o čem bych chtěl hovořit. Přemýšlel jsem o tom, co pro mě bylo největší duchovní vítězství a co jsem si znovu objevil (po více jak třiceti letech života v Církvi nepotkávám mnoho opravdu nových věcí, spíše se většinou jedna o znovuobjevování již kdysi dávno nalezeného a později ztraceného). Přemýšlel jsem o síle v slabosti (z našeho novozákonního čtení), ale teď mi připadne, že všechno se to dá dobře zakořenit v našem starozákonním čtení a zejména ve verši, který jsem vybral jako základ dnešního kázání.

Tenhle verš mě vždycky velice vzrušoval a okouzloval. Ne až tak kvůli sexuální stránce té nahoty, ale vždycky jsem Adamovi a Evě záviděl mnohem více jejich nevinnost a otevřenost jednoho před druhým. Chápu, že aplikovat svoje vlastní psychopatologie na ostatní lidi není zrovna nejvědečtější přístup, ale doufám, že když se s Vámi podělím o svoje myšlenky na dané téma, nebude tu úplně mimo.

Tak třeba bych se chtěl zamyslet nad tím, že právě tato nevinnost a otevřenost byly první věci, které lidé ztratili svým prvotním Hříchem a v Genesis 3:7 čteme „Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky.“ Kalvín a další staří Reformátoři prý tvrdili, že následkem Prvotního Hříchu je naše neovladatelné nutkání hřešit. Je to možné nebo je to přehnané, nechci se o tom teď dohadovat, ale Bible jako první důsledek Hříchu ukazuje něco jiného: ztrátu nevinnosti a neovladatelné nutkání přetvářet se. Najednou už nejsme schopni stát jeden před druhým nazí a nestydět se. Musíme používat různé zástěrky, abychom zakryli svoji bídu.

A to je zhruba to, co bych si opravdu přál v tomto kázání dokázat: připomenout nám všem slova „nevinnost“ a „otevřenost“, přiznat si, že možná právě to nám v životě schází, povzbudit nás, abychom se nad nimi hlouběji zamysleli. Protože by ale kázání asi mělo být delší než těchto několik odstavců a protože, když už se jednou dostanu ke slovu, tak se mikrofonu jen tak lehce nepustím, tak Vám přidám ještě několik dalších myšlenek na dané téma.

Kromě toho, že si tedy myslím, že po Pádu máme tendenci lhát a přetvářet se, tak mám podezření, že jeden z dalších problémů toho, v čem žijeme je, že naše přirozená očekávání jsou nastavena podle našeho přirozeného stavu před Pádem, ne podle našeho současného stavu.

Věnuji se již delší dobu studiu i praxi toho co se v křesťanské hantýrce nazývá vnitřním uzdravením a došel jsem k závěru, že v podstatě každý z nás potřebuje alespoň právě trochu péče, protože každý z nás v dětství zažil nějaké zklamání a bolest. Děti mají podle této představy svoje očekávání nastavená podle toho, jak Pán Bůh očekával, že se jeho rodiče, sourozenci, příbuzní, spolužáci, učitelé a další budou chovat, a my všichni, tady má možná ten Kalvín trochu pravdu, tohoto standardu ani zdaleka nedosahujeme. Pro někoho je takovéto uzdravení jenom normální součástí dospívání a stačí mu pohovořit si s bratry či sestrami nebo s někým starším a zralejším, pro někoho se bohužel jedná o celoživotní zápas a to jsem ještě nezmínil skutečně strašné případy dětí zneužívaných a ubližovaných.

Tak třeba Přísloví 19:22 říká „Po člověku se žádá neselhávající láska." (to je můj překlad anglického překladu Písma, CEP překládá jako „Na člověku se žádá aby byl milosrdný.“, B21 „Po člověku se žádá, aby byl laskavý“, ale alespoň porovnáním mnoha anglických a českých překladů tohoto verše se mi zdá, že překlad je značně nejasný). Kdo z nás je schopen takováto očekávání splnit?

Kdo z nás nebyl zklamán jako dítě, protože jeho rodiče nebyli dokonalí? A kdo z nás nikdy nezažil v dospělosti okamžiky, kdy on sám, ona sama, nesplnil nebo nesplnila očekávání svých partnerů nebo ještě hůře svých dětí?

Tváří v tvář tomuto neřešitelnému konfliktu mnozí volí jeho popření a přetvařujeme se a tvrdíme, že ideál splňujeme nebo jsme mu alespoň nablízku. Avšak jakékoli přetvařování se doopravdy neodstraní bolest, kterou ve svém nitru cítíme.

A ano, protože jsme v církvi a toto je kázání, tak moje je odpověď na možná řešení je stejná jako toho Pepíčka, když se ho katechetka ptala, co je zrzavé zvířátko s dlouhým huňatým ocasem, které skáče z větvičky na větvičku a žere lískové oříšky: „Kdyby to byl kdokoli jiný, sestro katechetko, tak bych odpověděl, že veverka, ale u Vás, je odpověď na všechny otázky Náš Pán Ježíš Kristus!“

Ano, věřím, že odpovědí na všechny naše otázky je Náš Pán Ježíš Kristus, a že jenom odpuštění našich hříchů a nedostatků je odpovědí na tento jinak neřešitelný konflikt. A nechci sice mluvit světským psychologům do jejich řemesla, ale prostě si nedokážu představit jiné řešení. Jenom tehdy, když skutečně víme, že jsou nám hříchy odpuštěny, a zároveň, když svojí identitu skutečně zakládáme jenom na Pánu Bohu a jeho lásce k nám, můžeme začít odkládat svoje masky a začít vystupovat blíže tomu, jací skutečně jsme.

Další věc, kterou bych chtěl připomenout, je, že být před druhým nahý a opravdový neznamená, že musíme být perfektní, právě naopak. Třeba právě mluvě o nahotě, vím velice dobře, že moje krásná žena Markéta by si zasloužila nějakého krásného muže s železnými svaly a břichem jako žehlicí prkno, takového nějakého Seana Conneryho. A chudinka má mě.

Jenže nevinnost podle mě nezačíná ve svatosti, ale v přijetí sebe samého takového jací jsme a v odpuštění sám sobě. Právě v odpuštění vykoupeném nám křížem Pána Ježíše Krista můžeme začít vystupovat ze svých převleků, protože právě jenom tehdy dokážeme sami sebe přijmout takoví jací jsme. A pak už můžeme být k sobě upřímní a můžeme přiznat, že nám vlastně v jistém smyslu slova nezáleží na ničem jiném více nežli na dosažení svatosti.

Další co mě k tématu nevinnosti napadá je, že právě ve chvíli, kdy se z milosti Kříže Kristova začnu vynořovat ze svých masek a přetvářky, můžu zjistit, že jsem se vlastně osvobodil, že (jak říká naše třetí čtení) v mé slabosti je moje síla. My ve skutečnosti opravdu nevíme, co vlastně byl ten Pavlův „osten“, zdali to byla nějaká fyzická indispozice (někde jsem slyšel, že měl velmi slabý hlas, pro kazatele dost nepoužitelný), psychický problém, pronásledování (to ale v kontextu úplně nedává smysl), nebo dokonce setrvalý hřích? Nevíme, můžeme se jenom dohadovat, ale víme, že to bylo něco značně nepříjemného a ponižujícího („který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel“). Stálo mu to za opakované modlitby k Hospodinu a teprve Boží naprosto jasné odmítnutí ho přimělo k tomu, aby s modlitbami ustal.

Co ale víme je, že poté co odložil všechny falešné důkazy své schopnosti být kvalifikovaným apoštolem (a kdo na světě může zcela prohlásit s vážnou tváří, že je kvalifikován k tomu být apoštolem v evangeliem zcela nezasažené oblasti?) se mohl jenom spolehnout na Pána Boha, že ho ochrání v jeho službě (anebo ne a jeho služba skončí … a co, jeho identita stejně není založena na jeho službě). Ve chvíli, kdy odložil všechnu svoji přetvářku a věnoval se cele tomu, k čemu ho Pán Bůh povolal, nemusel se Pavel starat o vlastní úspěch a o to, jak vypadá před světem, byl najednou mnohem svobodnější a silnější. Z jeho vyznané slabosti se stala jeho síla.

Další věc, nad kterou bych se chtěl zastavit je zranitelnost. Ti z nás, kdo jsou ženatí a vdané, tohle znají. Pokud chceme nalézt opravdu hluboké společenství v manželství, musí se manželé přestat jeden před druhým schovávat, přestat se bránit a stát se jeden druhému více zranitelní. Ano, je dost pravděpodobné, že tento proces bude značně bolestivý, naštěstí na rozdíl od tohoto příběhu, alespoň jeden z účastníků mého vztahu s Bohem je morálně na výši a psychicky zcela stabilní. Pokud jsou všechny naše falešné masky falešnou ochranou měli bychom se naučit záviset opravdu jenom na Boží ochraně a být tudíž zranitelní pro všechny ostatní útoky.

A konečně poslední poznámka, ve chvíli, kdy se přestaneme spoléhat na vlastní sebespravedlnost a předstírání svatosti, vyznáváme svoji naprostou závislost na Pánu Bohu. Ale právě nejjasnější vystavení se této závislosti jak pro nás samotné, tak i pro lidi kolem nás, je naše modlitba. Jenom v upřímné a poctivé modlitbě můžeme najít, kým vlastně skutečně jsme a co jsou naše opravdové problémy se světem i se sebou samotnými. Jenom v modlitbě máme příležitost vystavit Bohu naší slabost a potřebnost, čekat na jeho řešení a tak trochu se vracet do vztahu, který měl člověk s Bohem před Pádem. To je také podle mého pravý význam toho, že ve Starém zákoně jsou věřící často nazýváni jako ti, kdo očekávají na Hospodina.

Takže mohu celé kázání uzavřít povzbuzením: hledejme nevinnost, odhazujme masky, modleme se a čekejme na Hospodina!

Amen.

Poslání:

Když jsem tvrdil, že základním krokem k nalezení síly v Hospodinu, je naše modlitba, dovolte abych jako poslání pronesl jednu, kterou jsem tento týden nalezl. Tohle kázání jsem psal, zatímco jsme s mojí maminkou vyjeli do Anglie znovu si připomenout pobyt mého otce a jí zde v Oxfordu v roce 1968, dali jsme jí to jako dárek k životnímu výročí. A když jsem byl v Oxfordu, tak jsem si pochopitelně četl román Dorothy Sayersové, který byl do češtiny přeložen jako “Oxfordský anonym” (v originále “Gaudy night”), který se v Oxfordě odehrává, a který Sayersová napsala jako vyznání své lásky k městu. A když jsem si četl tuto knihu, nalezl jsem tam tuto modlitbu, které přijměme jako poslání do tohoto týdne:

„Pane, nauč nás vzít naše srdce a podívat se na ně zpříma, ať už je to jakkoli těžké.“

Category: faith Tagged: sermon czech