Otevřený dopis katolickému příteli

Sat 26 November 2016

Povídali jsme si trochu o ekumenismu a Večeři Páně (resp. svátosti Eucharistie; pro zjednodušení dále „Večeře Páně“, ale nechci se tím nijak evangelicky vymezovat) a když jsem se vrátil na místo na zbytek programu, tak jsem si uvědomil, že bych Ti chtěl říci ještě něco. Nechtělo se mi ale otravovat ve zbytku dne a večera a tak to raději píšu. No a čím déle to píšu, tím déle mi to trvá a tím větší je to traktát. Ach jo, proč já jenom nedokážu napsat dvou-odstavcovou úvahu a být spokojen?

Nejdříve ale ještě musím dodat, že jsem si velice všiml a ocenil prosby o odpuštění P. Kodeta (a velice jsem se s k ní přidával z naší strany). Pokud ho někdy uvidíš, řekni mu, že mu velice děkuji.

O „ekumenickém hnutí“

Ale teď k tomu o čem jsem chtěl psát původně. Zmínil jsi svoje rozpaky nad společným slavením Večeře Páně, jestli by to nebylo pokrytectví, když mezi námi neexistuje skutečná jednota. Myslím si, že to je velice závažná myšlenka a chtěl bych se s ní vyjádřit. Nejprve asi zdůraznit, že máš pravdu. V žádném případě nestojím o ekumenické gesto jenom pro gesto samo, pokud za ním nestojí skutečné přesvědčení. Jednu z věcí, které skutečně upřímně nenávidím jsou různé ekumenické akce, kde se sejdou různí potentáti, hlasitě vyjadřují svoji touhu po jednotě, velice opatrně se vyhnou čemukoli upřímnému a odcházejí rádi, že to mají za sebou a mohou si odfajfkovat ekumenické aktivitu. Asi je dobré, že se alespoň spolu zástupci různých křesťanských skupin baví, ale to už jsme jednou vyzkoušeli, že se peklo neotevře, když se sejdou a modlí se spolu příslušníci různých denominací a mnoho nového od takových setkání nečekám (a samozřejmě je dobré, pokud se představitelé jednotlivých denominací osobně znají). Ale mnohem většího skutečně ekumenického pokroku se podle mého dosáhne, když jeden navštěvuje druhého zatím co ten druhý si dělá „svoji věc“ a na přítomnost prvního moc nehledí. Proto zásadně nechodím na žádné ekumenické akce, tak označené, ale velice se rád se účastním konferencí KChO (už dvacet let).

O dvojí jednotě

Ale zpět k tomu pokrytectví a skutečné jednotě. Asi tušíš, že si na katolické tradici (v tom nejširším možném slova smyslu) mnohého velice vážím. Jsem přesvědčen, že je mnoho co se my evangelíci můžeme od Vás učit. Ostatně proto těch dvacet let na Vaše konference jezdím. Proto můj evangelický pocit méněcennosti vždycky velice zarazí, když narazím na některou oblast katolického myšlení, kde ta plnost nějak zjevně moc nedorazila. Onehdy jsem byl šokován, když jsem si uvědomil, že katolická biblická textová kritika je jenom šedesát let stará, ale co mě skutečně šokovalo bylo, když jsem studoval (mezi Protestanty) neslavně proslulý přípis tehdy ještě kardinála Ratzingera „Dominus Jesus“ (Ratzinger 2000a). Jeho začátek je naprosto úžasný (v podstatě potvrzení toho, že není spasení v nikom jiném nežli v Pánu Ježíši Kristu) a evangelické srdce se na něm velice potěší. Ale pak následuje kapitola o církvi a ta je podle mého skutečně příšerná (volně citován § 16, „Církev je církví natolik, nakolik je poslušná římského biskupa“). Pro mě to bylo poněkud trpké vystřízlivění ze snů, protože jsem došel k přesvědčení, že římskokatolická církev jako celek (nemluvím o jednotlivých katolících jako jsi ty nebo P. Kodet) skutečně ani zdaleka doopravdy netouží po smíření a sjednocení různých křesťanů. Že sice jsme se posunuli o Druhém Vatikánu, a my evangelíci už nejsme děvky ďáblovy, ale dospěli jsme pouze k tomu, že jsme bratří odloučení a celý ekumenismus je konec konců jenom o tom, že se nekatolíci vrátí do lůna matky jediné samospasitelné. Stále toužím po smíření mezi křesťany a vynaložím veškeré rozumné úsilí na překonávání hranic mezi námi, ale už neočekávám, že by snad někdy během mého života došlo k nějakému výraznějšímu pokroku ve smíření mezi jednotami (resp. denominacemi; „jednota“ je starý termín Českých Bratří, který je mi mnohem příjemnější nežli odtažitě technické „denominace“), protože venkoncem všichni hierarchové (týká se i protestantů) vypadají, že jsou konec konců nejspokojenější se svým teplým jistým.

Ale kvůli tomuhle lamentování to nepíšu. Četl jsem si potom (Ratzinger 2000b) rozhovor kardinála Ratzingera s nějakými německými novináři, kteří také zcela zjevně nevěřili svým očím, když tu deklaraci četli. Když jsem se z toho dlouho snažil vytěžit co si vlastně myslel kardinál Ratzinger o ekumenismu a snažil jsem se na to hledět co možná nejpozitivnějšíma očima, došel jsem k pro mě překvapivému závěru a tím se konečně po nekonečně dlouhém úvodu dostávám k tomu, jak se tohle moje smutnění vlastně týká toho, o čem jsme si povídali. Zdá se mi, že základem jeho představy o ekumenismu je to, že chápe jednotu křesťanů pouze jako jednotu institucionální (nebo organizační) a cokoli jiného se mu zdá být přímým atakem na zaslíbení Pána Ježíše v Mt 16:18 („brány podsvětí [církev] nepřemohou“). A já jsem najednou viděl, jak tento důraz na institucionální sjednocení Těla Kristova, je nesmírně podobný velmi dávnému postoji mnoha protestantů k ekumenismu (byť tehdy jenom v rámci protestantských křesťanů; bavíme se zhruba o osmnáctém století). Důraz na institucionální jednotu vedl k vzniku několika nových denominací, které doufali spojit protestantské jednoty do jedné nové. Dopadlo to většinou pochopitelně jak to dopadnout muselo, a nejenom že se stávající jednoty nesjednotily, ale navíc vznikla jednota nová.

Věřím, že se protestanti na základě těchto velice trpkých zkušeností posunuli ve své eklesiologii. Slyšel jsem to vykládat na základě Epištoly Efezským. Zajímavá věc na této epištole je, že zmiňuje dvakrát jednotu. Jednou v Ef 1:10 zmiňuje „jednotu v Kristu“ a podruhé v Ef 2:18 zmiňuje Jednotu Ducha, která je způsobena Kristovým prolomením zdí kolem nás. Myšlenka, kterou jsem k tomu slyšel je, že tyto dvě jednoty nejsou totožné. Ano je jednota v Duchu, kterou dosáhneme ve chvíli kdy budeme v nebi (nebo v tisíciletém království, nebo jak to vlastně bude), ale existuje i současná jednota v Kristu (někdy jsem to slyšel vykládat s termíny přesně naopak, ale to není tak podstatná, základní myšlenka byla stejná), která je podobná naší svatosti v Kristu. Ještě nejsme svatí, ale vírou můžeme předstupovat před Otce jako očištění od všeho hříchu pro oběť Pána Ježíše Krista. A stejně tak, ještě nejsme ve viditelné (řekněme třeba i institucionální) jednotě, ale skrze Pána Ježíše a v Pánu Ježíši (a jenom v něm) můžeme nalézat svoji křesťanskou jednotu i v této chvíli.

Velice mě v této souvislosti nadchla promluva bratra Aloise (představeného společenství v Taizé) v Praze. Bavil se tam o cestách k jednotě (pochopitelně, Taizé je společenství křesťanské jednoty) a v souvislosti s Večeří Páně vyznal svoji touhu vidět

Větší eucharistickou pohostinnost těm kdo touží po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost; Eucharistie není jenom vrchol jednoty je to také cesta k ní; přijměme, že budeme pokračovat v cestě kterou předem neznáme, zakořenění v těchto Izaiášových slovech: „slepé povedu cestou již neznají"; v Ducha svatého vkládáme důvěru že nás povede po nám ještě neznámých cestách; jeho vnuknutí nás připravuje na to, abychom se stali věrohodnými svědky jednoty.

Stál jsem tam, poslouchal jeho slova a přemýšlel jsem o tom, jak je to absurdní, že my protestanti musíme připomínat Vám katolíkům, že Večeře Páně není jenom připomenutím nějaké dávné události (totiž zde už existující institucionální jednoty křesťanů), ale že se v ní setkáváme se skutečně přítomným živým Kristem, který uzdravuje naše hříchy, včetně naší nejednoty. Bohužel, jak jsem řekl, nemyslím si, že mezi potentáty existuje nějaký skutečný zájem na změně a vykročení jednoho k druhému, takže tahle promluva zcela zapadla a nikdy už jsem takovéto myšlenky neslyšel (pravděpodobně také nemám tak docela ucho na tepu katolického světa).

O co vlastně prosíme?

Dopustím se ještě jedné myšlenky. Velice často mluvíme o jednotě křesťanů, ale nikdy mi není jasné jestli ti různí mluvčí mají nějakou alespoň minimální představu o tom, o co prosíme (Jakub 4:3, „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře …“). Jak nám má Pán Bůh splnit naše prosby, když ani my nevíme, oč vlastně prosíme? Zkusme to tedy ve stylu negativní teologie: co není cílem ekumenického hnutí? Pochopitelně jedna myšlenka, která nikam nevede (a omlouvám se Benediktu XVI. pokud to tak nemyslel), je že ti druzí budou konečně činit pokání a vrátí se do lůna matky katolické Církve (resp. že katolíci konečně prohlédnou a stanou se luterány/kalvinisty/etc.). Slušní protestanti takovou kravinu asi nikdy otevřeně neřeknou, ale myslím, že mnozí protestanti si furt myslíme, že konečným řešením by mělo být cosi rozpaženého jako je současná průměrná protestantská spiritualita. Existuje mnoho dalších (asi nikdy nevyslovených) nesmyslů: třeba cosi ve smyslu spirituálního kompromisu („Vy budete trochu uctívat Panu Marii a my uděláme celibát nepovinný pro kněze.“) Ale ať je ten seznam jakkoli dlouhý, nakonec nás vrátí k původní otázce: co si tedy představujeme jako cestu vpřed (představujeme-li si opravdu něco)? Neslyšel jsem skutečně moc přemýšlení na toto téma. Nakonec to asi většinou skončíme u toho Augustinova „Otče, učiň nás jedno, ale ještě ne teď.“

Moje současná pracovní myšlenka na toto téma vychází z pozorování toho, jak moc vnější jednoty bylo v prvních stoletích Církve. Řečeno několika slovy: zas až tak strašně moc ji nebylo. Jenom za prvních pět šest století života Církve vidím různě rozdílnou tradici Židovskou, Řeckou, Římskou, Gótskou, Irskou, Církev Východu [1] (a to pomíjím ještě většinu herezí), a ještě jsem se nedotknul Církve Konstantina a Metoděje na Velké Moravě, která byla nakonec zlikvidována. Nebo různých předreformačních pokusů vytvořit alternativní spirituality v rámci stávající instituce (Valdenští, čeští utraktivsti). Samozřejmě, že tyto různé skupiny nebyly každá stejně samostatná (nebo opačně řečeno byly různě začleněné do jednoho institucionálního rámce vedeného Pentarchií), ale při meditaci nad tímto mnohobarevným kobercem všeho možného (a to jsem schválně nepokračoval přes Reformaci) vidím jedinou možnou odpověď na svoje ekumenické otázky. Jedna instituce centrálně řízená je možná skutečně pouze naší falešnou představou za kterou když se modlíme dostáváme se někam do krajů Jakuba 4:3. Což když skutečně Božím plánem pro jeho Tělo je být barevné a roztodivné, a tím svědectvím o lásce mezi křesťany (Jan 17:23) má být možná právě to, jak se tyto roztodivné části mají rády navzájem přes svoji různost (tedy ne nutně ta různost musí představovat všech 35,000 nebo kolik je teď jednot po světě až po tu legendární „Jedinou pravou apoštolskou církev, číslo II.“, která prý dle (McClung 1987) existovala v Holandsku).

Myslím, že další cesta vychází z toho halíkovského „už, ale ještě ne“, ale vidím to spíše morálně nežli filozoficko/theologicky. On totiž ten absolutismus „nemusíme dělat nic, dokud Pán Bůh neotevře oči těm zabedněným protestantům a nepřinutí je vrátit se do lůna matky katolické církve“ (resp. protestantské varianty) je nesmírně pohodlný. Není potřeba nic dělat, nemusíme slevovat z představ o vlastní dokonalosti a zároveň se můžeme tvářit zbožně, že jenom čekáme na to pravé vanutí Ducha Svatého. Museli bychom začít brát vážně slova sv. Pavla o spojení různých v jedno aniž se ta různost zlikviduje (jako se muž nemusí stát ženou, nebo Žid Řekem).

Často mám z různých ekumenických snah pocit, že to je něco, co je navíc a kde vlastně moc nezáleží jestli se něco reálného změní. Ano, Pán Ježíš nám říká, že by bylo dobré, abychom byli jedno, dokonce to snad nějak souvisí se zvěstováním evangelia, tak tedy odříkáme nějakou tu modlitbu, ale pokud se nic nestane, tak se halt nic moc nestane a může za to Duch Svatý, že dostatečně nezavanul. Svoje máme odmodleno, tak co? Mám v téhle věci obrovský pocit naléhavosti. Viditelná neschopnost křesťanů spolupracovat nebo např. sdílet Večeři Páně není něco navíc. Není to něco co můžeme vyřešit „katolickými tempy“ (v příštích pěti stech letech se to nějak vyřeší), cítím zde veliký pocit naléhavosti. Každým dnem kdy se v této věci nic neděje pokračujeme v tom co Židé nazývají „znesvěcení jména Božího“, každou Večeří Páně (resp. slavením Eucharistie) se dopouštíme hříchu na Tělu Kristovu, když se ho nemohou účastnit všichni křesťané.

Po této veliké odbočce se konečně vracím k tomu, co mě napadá ke společnému sdílení Večeře Páně mezi všemi křesťany. Pokud skutečně začneme brát tu lásku v různosti vážně (raději se nebavme o jednotě, protože ta smrdí příliš tou jednotnou institucí) tak možná zjistíme, že to „už, ale ještě ne“ znamená, že otázka Večeře Páně by se měla přesunout ze zadního hořáku úplně dopředu na ten nejsilnější. Najednou se to stává do jisté míry zkouškou naší ochoty milovat ty Druhé. Skutečně si začínám myslet, že v současné době nejvěrohodnějším znakem zájmu o skutečný ekumenismus je zájem o diskusi o možnosti společného slavení Večeře Páně. Říkám schválně „zájem“, protože chápu, že i v nejlepším případě to může být jenom proces, který zabere hodně času, hodně modliteb a hodně společného povídání.

Zejména opět negativní uvažování. O co nestojím. Jak jsem výše naznačil ve svých úvahách o ekumenismu, nestojím o nějaké sbližování liturgie nebo praxe vysluhování Večeře Páně. Každý ať si dělá „svou věc“ po svém. Jedná se mi jenom o to, aby Ti druzí se mohli účastnit „cizích“ bohoslužeb naplno. Také je mi jasné, že katolíci mají i některé legitimní výhrady k naprosto všeobecnému communio (protestantské „Vítán je každý kdo přijal Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele“). Sice bychom se asi neshodli na výkladu 1Ko 11:28 („kdo nerozlišuje Tělo Páně“), ale chápu, že se katolíci vzpírají slavit Večeři Páně s někým, o kom se domnívají, že není ochoten prokazovat alespoň úctu k eucharistii a podobně. Takže vidím jako dočasně možné (a i s tím, že ta dočasnost může být jako dočasná přítomnost sovětských vojsk) potřeba nějakého potvrzení (či čeho) od místního biskupa asi jak pro případné účastníky katolické svátosti Eucharistie, tak pro protestantská společenství, kde by katolíci chtěli přistupovat k Večeři Páně (případně nějaká plošné výjimky pro akce typu Konference ChO, kde je mnoho protestantů).

Také je mi jasné, že katoličtí předáci by museli bojovat s naprosto zuřivou opozicí při jakýchkoli ústupcích ve směru k protestantům (a zároveň musím přiznat, že asi pro mnoho protestantů by bylo těžké přijmout cokoli menšího nežli kompletní kapitulaci ze strany katolíků), ale zároveň se domnívám, že je někde místo, kdy pro obě strany je třeba říci, že se více sluší poslouchat Boha nežli lidi (zde míněno konzervativní věřící všech směrů) a s úctou a láskou ale přesto jasně stát na pravdě.

Tož tak. To je asi pro tuto chvíli všechno, co bych chtěl říci. Komentáře jsou velice vítány.

Citovaná literatura

Jenkins, Philip. 2009. The Lost History of Christianity. Reprint edition. New York, NY: HARPER COLLINS PUBLISHERS.
McClung, Floyd. 1987. Father, Make Us One. Kingsway Publications.
Ratzinger, Joseph. 2000a. “Declaration ‘Dominus Iesus’ On the Unicity and Salvific Universality of Jesus Christ and the Church.” August 6. http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_20000806_dominus-iesus_en.html.
———. 2000b. “Answers to Main Objections Against Dominus Iesus.” L’Osservatore Romano, November 22, This is the webpage with the English translation of the Italian translation of the original German interview published in the Frankfurter Allgemeine Zeitung on 2000-09-22 edition.
[1](Jenkins 2009) vypráví půvabnou historii, kterak Portugalci dopluli na jih Indie a tam našli svato-Tomášské křesťany (žijící v oblasti minimálně od třetího století AD). A konverzace probíhala nějak takto: „Když jste tedy křesťané, jste poslušni biskupa v Řimě?“ „Co je to Řím? My jsme dobře poslušni patriarchy v Babylóně.“ „Kde že???“ Obávám se, že tato konverzace nijak moc neprospěla porozumění mezi národy.

Category: faith Tagged: ecumenism Catholics czech

Comments