O literárních stylech biblických knih aneb Job
So 18 července 2020
(kázání, silně krácené pronesené ve sboru ČCE Praha-Braník, 26. července 2020)
Textem dnešního kázání je v podstatě celá kniha Job a větší část Starého zákona, ale abych měl alespoň nějaký konkrétní text před kázáním, vybral jsem Job 42:1-6:
Job na to Hospodinu řekl: // „Uznávám, že jsi všemocný a že nic nepřekazí tvé úmysly. // Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry, a přitom nemá poznání?‘ Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí, o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání. // Řekl jsi: ‚Poslouchej a já promluvím, budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘ // Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji. // Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím pokání!“
Druhé helvétské vyznání, které Českobratrská církev evangelická přijímá i za svoje vyznání víry, celé začíná ustanovením našeho postoje k Písmu svatému:
Věříme a vyznáváme, že kanonická Písma svatých proroků a apoštolů obojího Zákona jsou pravé slovo Boží samo a že mají postačující autoritu ze sebe samých, nikoli z lidí. Neboť sám Bůh mluvil k otcům, prorokům a apoštolům a mluví k nám dosud skrze Písma svatá. // A v tomto Písmě svatém má obecná církev Kristova co nejplněji vyloženo vše, co náleží jak k spasitelné víře, tak k řádné správě Bohu libého života.
V církevních kruzích, ve kterých se normálně pohybuji, se velice často hovoří o důvěře v Písmu jako jediném měřítku našeho života a víry, neomylnost Písma, ale často mám pocit, že účastníci takovýchto debat berou Písmo jako něco jednoduchého, co si každá ta příslovečná „prostá žena na Táboře“ (zmíněná v Kronice české Aenea Sylvia Piccolominiho z doby husitské) může přečíst a bude na tom stejně jako nejučenější doktor theologie. Ale i právě helvétské vyznání, a z kalvínské tradice většinou takovéto názory vycházejí, to vidí celé poněkud komplikovaněji:
Apoštol Petr pravil, že výklad Písem svatých „nezáleží na rozumu lidském“ (2. Petrova 1:20). […] My naopak máme za pravověrný a původní jen ten výklad Písem, který jest vyvozen <toliko> z nich samých
To důležité na tomto odstavci je (odstavec se jinak hlavně věnuje souboji s katolickým názorem na tradici jako základ výkladu Písma), že se zde zdůrazňuje nutnost výkladu Písma, není to text, který je automaticky aplikovatelný bez dalšího. Po Listopadu 1989 se v televizi vysílal dětský seriál, kde hrdinové vždycky v nouzi nejvyšší vytáhli Příručku malých svišťů a v ní okamžitě nalezli návod, jak vyřešit jakoukoli svízelnou situaci. Zde helvétská konfese jasně tvrdí, že Písmo není takovou Píručkou mladých svišťů, do které můžeme jenom juknout a okamžitě jí aplikovat.
Ale takhle to ještě vypadá jednoduše. „… jen ten výklad Písem, který jest vyvozen toliko z nich samých …“. Ale hned k tomu dodává:
(ovšem s přihlédnutím k povaze toho jazyka, jímž jsou sepsána, při čemž je třeba pečlivě uvážit <všecky> okolnosti a vykládati i podle smyslu míst podobných i odlišných <s přibráním) dalších a jasnějších), jenž se shoduje s pravidlem víry a lásky a slouží výborně k slávě Boží a spáse lidí.
„… uvážit všecky okolnosti …“
První z okolností, ke které bych chtěl teď přihlédnout, je čas a to, že Bible byla sepsána dávno. Všichni to vědí, ale obávám se, že ne každý křesťan si opravdu dobře uvědomuje, jak dávno je biblické dávno. Kdo z Vás ví, v jakém roce byla založena Svatá říše římská (ta středověká)?
Ano, Cimrman, kdysi horoval pro to, aby účastníci velikých historických událostí pamatovali na budoucí školní dítka a dělali slavné události v datech, která se dají jednoduše pamatovat. Karel Veliký a papež Lev III. na budoucí školní dítka nepochybně mysleli, neboť Karel by korunován prvním císařem obnovené Římské říše na Boží hod vánoční roku 800. Vzhledem k tomu, že nebyli schopni svoje životy přesunout do roku 1000, tak lepšího výsledku snad ani dosáhnout nemohli.
Co víte o roku 800? A třeba o roku 800 v českých zemích, v českých dějinách? Upozorňuji, že svatí Cyril a Metoděj přicházejí na Velkou Moravu zhruba o půlstoletí později a svatý Václav je v desátém století, tedy teprve zhruba v následujícím století.
Ano, správně, nevíte nic. Protože skoro nic není známo. Kdo z nás si přečetl slavnou masivní knihu pana profesora Třeštíka o Počátcích Přemyslovců ví, že i o svatém Václavovi a o počátku našich dějin se v podstatě hlavně dohadujeme. Asi se shodneme, že to bylo před počátkem standardních českých dějin a že to naplňuje znaky termínu „dávno, velmi dávno“.
Takže rok 800. Rok 800 je od nás zhruba 1200 let.
Vezmeme-li těchto dvanáctset let a odečteme je od roku 800, dostaneme se do roku 400 před naším letopočtem, což je téměř přesně datum úmrtí Sokrata a je to možné považovat za počátek klasické antické éry. Slyšel jsem toto porovnání původně v jakémsi internetovém podcastu o dějinách filozofie, kde autor zdůrazňoval délku celé této doba od Sokrata, který je v podstatě počátek klasické antické filozofie, po Karla Velikého, který je začátkem dalšího období, středověku. My máme celou antiku většinou v učebnicích dějepise prolétnutou v několika málo kapitolách a tak mnozí z toho máme pocit, že to zase nebylo tak dlouhé, ale ve skutečnosti třeba právě Platónovu a Aristotelskou filozofii nemáme vůbec přímo, ale vidíme ji zpracovanou právě těmi minimálně dvanáctisty lety komentářů a rozvíjení myšlenek v nich. Ještě méně toho bývá v učebnicích dějin filozofie, kde po Sokratovi, Platónovi a Artistotelovi se přeskočí hned k Senekovi, Augustinovi a tím je v podstatě antika hotová.
Z hlediska biblického je ale rok 400 před Kristem stále málo. Starozákonní dějiny už v podstatě skončily a dokonce podstatná část Starého zákona už byla napsána. K tomu abychom se dostali na začátek starozákonních dějin je třeba vzít oněch dvanáctset let ještě jednou. Dorazíme někam k počátku druhého tisíciletí před Kristem a teprve tam někde nalezneme Abrama přicházejícího do Svaté země.
Když tedy máme uvážit všechny okolnosti výkladu biblického textu, musíme zejména přihlédnout k tomu, jak strašně dávno jsou biblické knihy sepsány a jak radikálně jiná byla tehdejší kultura.
Uvedu ještě jeden příklad. Jsem veliký fanda knížek o Harry Potterovi od paní Rowlingové a nadšeným čtenářem fanfikce, příběhů, které jsou sepsány nadšenými fandy jejich knih a které rozšiřují doplňují, rozvíjejí a pokračují příběhy, které ona začala. Pochopitelně, že se velice zajímám o příběhy, které zpracovávají motivy křesťanské víry v magickém světě paní Rowlingové. Očividný problém pro každého mladého křesťanského kouzelníka a čarodějnici je verš „Čarodějnici nenecháš naživu.“ z Exodu 22:18.
Pochopitelně pro většinu z Vás, kdo předpokládám jste mudlové, nemáte žádné magické schopnosti, je tento verš vlastně nepříliš podstatný. Jedinou lekci, kterou si z něho vezmete je, že bychom se měli vyhnout horoskopům, kartářkám, okultismu a podobným nesmyslům, což je rozhodně dobrá rada, ale pravděpodobně to pro Vás není mezi deseti nejdůležitějšími verši z celé Bible.
Existuje několik fanfikcí, které se tímto problémem zabývají z hlediska většinou zhruba jedenáctiletých dětí, pro které je tento verš rozhodující pro celý jejich život. Některé příběhy jsou jenom hloupé a ventilují si jakousi frustraci autora pravděpodobně s americkou evangelikální církví, ale některé se problémem reálně zabývají. Většinou profesoři v Bradavicích, kouzelnické škole ve Skotsku, kde nešťastná mladá čarodějnice studuje (nevím proč se vždycky jedná o dívku), se jí snaží přesvědčit, že se partikulární zákazy musí vysvětlovat, a helvétská konfese s nimi souhlasí, takovým výkladem, „jenž se shoduje s pravidlem víry a lásky a slouží výborně k slávě Boží a spáse lidí.“, ale dívka většinou s takovým vysvětlením není úplně spokojená, protože si nechce z Písma Svatého dělat trhací kalendář a odhazovat části jenom proto, že jí nevyhovují.
Proč tohle vyprávím v evangelickém mudlovském kostele je, že jsem konečně našel jeden příběh, který vzal celý problém podle mého za správný konec. Co opravdu víme o chápání magie ve starověkém světě, co víme o magii ve starověké hebrejštině, co doopravdy víme o magii? Co když slovo, které ze starověké hebrejštiny překládáme jako „čarodějnice“ je ve skutečnosti nějaký technický termín, který označuje nějaký druh černokněžnice, používající magii k nekalým cílům?
Představte si, že by v Písmu (třeba zrovna v knize Deuteronomium) byl zákaz „Nenecháš na živu býti bunšáh“ (slovo, jehož význam nikde jinde v Písmu není více vysvětlen, hapax legomenon). Dlouhým vědeckým studiem se překladatel Septuaginty rozhodne, že slovo bunšáh vychází z kořenu slova, který se zdá nasvědčovat, že doslovný překlad by mohl být něco jako „muž s nožem“. Přeloží tedy text „Nenecháš na živu býti muže s nožem“ a následují staletí pronásledování a mučení všech kuchařů a řezníků. Bohužel nepochopil, že „muž s nožem“ zde byl eufemismus pro nájemného vraha, který svoje oběti podřezával.
Jak dobře mohli mudlovští, tedy nemagičtí, pisatelé, překladatelé a komentátoři Písma opravdu správně zaznamenat a přeložit něco, čemu v podstatě moc nerozuměli? A to platí i ve chvíli, kdy nevěříme na reálnou existenci magie. Jsem si jist, že i lidé, kteří praktikovali magii klidně jako podvod nebo pověru v té době, měli pro své konání terminologii, která je obávám se z větší části pro nás lidi jednadvacátého století ztracená. Ve chvíli, kdy se zaberete do studia komentářů i specializovaných knih o magii starověkého Blízkého Východu [1], a snažíte se zjistit, co doopravdy znamená hebrejské slovo, které zde překládáme jako „čarodějnice“, odpovědí je veliké zmatení, které se zdá zakrývat bezradnost. Takto kniha tvrdí, že se jedná bylinkářku (snad připravující jedy?), jiní tvrdí, že to je vědma předpovídající budoucnost z par vystupujících z nějaké jámy naplněné čímsi, existují i názory, že se jedná o jakousi zaklínačku, která kletbami škodí druhým.
Takže tohle je první závěr, který bych chtěl předat z tohoto kázání: samozřejmě, že je v Bibli spousta věcí, které jsou jednoduché a zjevné, a které i ta stará žena na Táboře může pochopit. Sloužit cizím Bohům je špatný nápad, podvádět manželku/manžela také, vraždit bližního je zcela mimo, milovati ho je mnohem lepší nápad. Ale na druhou stranu ne všechno v Bibli je jednoduché a pokud se tváříme, že je, dostaneme se do velmi ošklivých konců, jako jsou hony na čarodějnice šestnáctého a sedmnáctého století.
Druhou okolností, kterou bych chtěl dnes zvážit je literární styl biblické knihy.
Tohle je podle mého jeden z mnoha problémů křesťanské reakce na osvícenství a scientismus. Svět se v osmnáctém a první polovině devatenáctého století a změnil a lidé byli najednou přesvědčeni, že to, co není věděcky podchytitelné neexistuje anebo to alespoň není k ničemu dobré. Podle mého křesťanské reakce na tento vývoj byly v zásadě dvě a obě špatné. Liberální theologie v podstatě souhlasila s tímto tvrzením a rozhodla se, že tedy z křesťanství vymítí všechno, co odporuje vědě. Výsledkem byla pochopitelně více méně prázdnota nebo mletí dosti prázdné slámy. Jako by o nich přemýšlel svatý Pavel, když napsal, že „A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná […] Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1. Korintským 15:17-19). Ale tímto problémem se zabývaly generace theologů snad počínaje Barthem, Bonhoefferem a u nás ve svých lepších okamžicích J. L. Hromádkou, a je celkem známá.
Méně se lidé zabývají reakcí druhé skupiny, která se později ve dvacátém století změnila na biblický fundamentalismus. Jejich reakce by se v zásadě dala shrnout do toho, že tedy když po nás chcete vědu, tak my vám předvedeme vědu. My, křesťané, jsme se něčemu co, když poprchává, padá tma a mlha, a ono to támhle stojí a vy se támhle koukáte, tak můžete mít pocit, že támhle je věda <tři různé strany>, tedy něčemu takovéhlemu jsme se věnovali od druhého století po Kristu, když všechna Vaše vědecká metoda ani nevěděla, že nějaké houby existují, na kterých by mohla být. Systematickou diskusi, budování jedné teorie na druhé, dialog mezi vědci, v moderní době Science Citation Index, to všechno teologie dokáže, ale co každá věda potřebuje, jsou data, na kterých se může stavět. Přírodní vědy měly přírodu, na které mohly činit pokusy a pozorování a získávat data, nad kterými mohly jejich příznivci diskutovat. Později vzniklé společenské vědy měly sice data trochu podezřelejší, protože často byla velice obtížně kvantifikovatelná, ale v zásadě model přírodních věd také fungoval.
Co má ale data theologie? „Teologie je nauka o Bohu“ praví nám encyklopedie, ale je to odpověď dosti nepříznivá této situaci. Bůh se dá velice těžko měřit, vážit, činit pozorování, není na něm nic pevně zachytitelného, co by se mohlo stát předmětem skutečného bádání. A tak se pozvolna a pomalu tiše předmět teologie posunul a najednou byla teologie studiem toho, co je možné nalézt v Bibli (v katolické verzi téhož ještě patristické texty a spisy významných učitelů Církve zejména svatého Tomáše Akvinského). Tímto nenápadným karetním trikem se najednou stala teologie jako věda mnohem použitelnější a celé to vypadalo mnohem důstojněji, až bylo možné se tvářit alespoň trochu vážněji, když teologové toužili mít stejné místo na moderní post-osvícenecké univerzitě. Navíc jsme se elegantně vyhnuli pasti liberální theologie, protože stále můžeme stavět na stvoření, vtělení, vzkříšení, zjevení, aniž bychom vypadali jako podvodníci.
Za tento podfuk jsme ale zaplatili strašlivou cenu. Jednak se nám z našeho náboženství zcela vytratila mystika, která jinak naplňuje každou teologii životem, protože byla příliš individuální a nepopsatelná, aby byla schopna být vědecky zpracována a jednak se nesmírným způsobem proměnil vztah k Písmu Svatému. Sice všechny generace předosvícenských křesťanů věřili na naprostou neomylnost Písma a jeho doslovné autorství Duchem Svatým nebo něco podobného, vždycky byla mnohem volnější situace co se týkalo možností jeho interpretace. Všechno se najednou muselo brát doslova a co nejjednodušším způsobem, protože něco tak komplikovaného jako třeba alegorický výklad Písma (ne, že bych bylo jeho velkým fandou) vypadal najednou příliš nevědecký a tiše se vytratil. Na absolutní doslovnost a neomylnost Písma se najednou začal klást obrovský význam, protože pochopitelně, když se teologie změnila v jeho studium, jeho neomylnost se najednou stala podobným základem jako realita přírody. Kdybychom zesložiťovali naprostou žulovou nezměnitelnost Písma, celá ta naše pracně budovaná struktura moderní teologie by se zhroutila. Když se Písmo stalo základem všeho, až někdy v textech o biblické neomylnosti mám pocit, že základem jejich víry je Víra v Boha Otce, Syna i Svaté Písmo.
Výsledkem snahy o jednoduchou interpretaci Písma také byla ztráta čehokoli co přestalo být možné brát doslovně a jednoduše. Je pozoruhodné jak málo je toho v této fundamentalistické literatuře napsáno o knize Kazatel nebo právě o knize Job.
Ztratil se také literární styl. Někomu, kdo se s Biblí setkává poprvé, se velice často říká (a je to pravda), že Bible (zde zejména Starý zákon) není kniha ale hned celá knihovna. Jedná se o soubor přes osmdesát knih všech možných autorů, věků, a právě i literárních stylů. Tak třeba máme
- Knihy Letopisů na straně druhé. V zásadě historické kroniky vypadají jako ideální materiál pro jednoduchý výklad a vědecké studium. Problém je v tom, že každý historik ví, že jednou z dalších změn, které přineslo osvícenství je zásadní změna role a formy kronik. Moderní snaha o doslovné zaznamenání jenom a pouze a co nejpřesněji „jak se to doopravdy odehrávalo“ je něco co do té doby v podstatě neexistovalo. Historie pro historii samotnou, snaha o maximální objektivitu, je poměrně luxusní záležitost, kterou si mohlo dovolit až mnohem bohatší univerzitní prostředí post-průmyslové doby. Do té doby bylo hlavním cílem většiny historických prací něco jiného: být zábavným čtením, mravoučnou literaturou nebo jako se domnívám v případě těchto knih státem placenou oslavou historie národa.
- Kniha Rut Opět historická kniha, ale výrazně odlišná: na rozdíl od oficiálních kronik (Knihy Samuelovy, Královské a Paralipomenon) toto je velice intimní a půvabná historie, jako by měl být vyprávěna jenom jako rodinná historie u stolu, ve stylu „jak jsem potkal Tvoji maminku“. A kdyby se nejednalo o historii prababičky krále Davida, pak by se pravděpodobně nikdy od toho stolu nemusela dostat dále (a byla by to škoda, protože to je nádherná kniha).
- Žaltář, knihy prorocké, a další poezie (Píseň písní!)
a konečně
Kniha Kazatel a kniha Job. Zde se konečně dostáváme k tomu, proč tohle celé říkám. Podle mého jsou tyto dvě knihy krásná literatura. A zde nastávají problémy: některé věci, které jsou pro mnoho vykladačů tak zásadní, jsou zde naprosto k ničemu. Historická věrohodnost knihy Job (kde že vlastně byla ta země Úz?) je vlastně úplně nepodstatná, protože o historii se vůbec nejedená. Podle mého první a poslední kapitoly (které jsou často paradoxně zcela nejpropracovanějšími částmi různých komentářů) představuje pouze rámcový text jako je putování poutníků do Cantebury, útěk mladých lidí ze zamořené Florencie v Decameronu, příběh Šeherzády z Pohádek tisíce a jedné noci.
Těžištěm celé knihy je dialog mezi Jobem a jeho přáteli (a na konci Pánem Bohem). Celý tento rámcový příběh je pak v podstatě jenom kondenzovanou záminkou jak dostat Joba na smetiště a do situace, kdy se opravdu musí ptát po otázce, která nás zajímá. Otázky po historické věrohodnosti těchto prvních dvou kapitol jsou tak podle mého zcela stejně nesmyslné jako otázky po historické věrohodnosti Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu. Ano, jsem si jist, že jsou nějací literární vědci, kteří se realitou schovanou za Zločinem a trestem zabývají, ale je to vcelku nevinný duševní tělocvik, který moc vliv na nic. Skutečně doslova a do písmene Job a jeho přátelé řekli přesně to, co je v knize zapsáno? Opravdu se na konci děje knihy zjevil Hospodin v bouři a promluvil slyšitelně a osobně k Jobovi? Popravdě řečeno si nemyslím, že by nám chtěla odpovědět na tyto otázky a rozhodně si nemyslím, že by tyto otázky jakkoli přispívali k lepšímu pochopení zvěsti knihy.
Myslím si totiž, že základem celé knihy Job, je zpracování otázky „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“. Naše přirozené uvažování (a podepřené mnoha biblickými knihami, třeba právě zmíněnými knihami Královskými nebo pozoruhodnými kapitolami 27 a 28 knihy Deuteronomium) vidí situaci jasně: pokud se budeme držet Božích příkazů, bude nám Pán Bůh žehnat, vojska zbožných králů vítězí nad nepřáteli zatímco bezbožníci dojdou zkázy. Toto je jednoduché logické poselství, které navíc nabádá k morálnímu jednání: jednej správně a budeš se mít dobře. Je to jednoduché a lidé to rádi slyší. Dodnes třeba všechna Theologie Prosperity je na této myšlence založena a jak je populární.
Bible a i už Starý zákon ale ví, že situace není vždycky tak jednoduchá. Tím se právě dostáváme k žalmu, který jsme četli a zpívali na začátku těchto bohoslužeb, žalmu 73. To je velice zvláštní žalm. Na začátku velice přesně popisuje právě situaci, kdy jednoduché „Pán Bůh žehná dobrým lidem“ zjevně nefunguje. Nejenom, že autor písně se má zle, ale ještě více ho trápí, že kolem sebe vidí svévolníky, kterým Pán Bůh zjevně žehná (jak říká náš žalm: „Nuže takto se mají ničemní <dlouhá pomlka> — ve stálém pohodlí kupí bohatství!“ To je přece přesně co jsme od Písma Svatého očekávali, ne?). Je naplněn hořkostí a zlostí nad touto zjevnou nespravedlností.
Pozoruhodné je, že přechod do stavu, kdy žalmista intenzivně chválí Hospodina a zcela proti logice začátku žalmu Hospodina chválí přesně za to, čím si byl předtím nejistý a co ho trápilo. Přechod je tak rychlý, že ho je jednoduché přehlédnout, protože se jedná o jediný verš „Až když jsem vešel do Boží svatyně, jejich osudu jsem začal rozumět: …“ (v. 17). Žalmista se setkal s Hospodinem a najednou je všechno v pořádku. My vlastně vůbec nevíme, co mu v té svatyni Hospodin řekl, jaká je vlastně odpověď na jeho otázky, jak je to s tím požehnaným svévolníkem. Ale zjevně žalmista svojí odpověď dostal.
A stejně podobně nejasný je vyústění knihy Job. Job je zcela zjevně představen jako zcela dokonalý prototyp člověka, který by podle logiky Teologie Prosperity měl být velice požehnaný. Chová se zcela dokonale a příkladně, až možná přehnaně (pálení kajícných obětí za děti, pokud se náhodou neprovinili proti Hospodinu, mi připadne jako trochu moc). Načež už v polovině druhé kapitoly skončí na smetišti zasažený nepochopitelnou nemocí a jeho děti jsou mrtvé. A zde se dostáváme k titulu té knihy „Proč se dobrým lidem dějí zlé věci?“ a k vlastnímu tématu celé knihy Job.
Následuje značně vysilujících a zdlouhavých třicet (!!!) kapitol, kde spolu zápasí jeho přátelé s jeho situací (ale nepřeskakujte je, obsahují naprosté perly). První tři zcela katastrofálně (v zásadě obviňují Joba, že svoje hříchy tají), čtvrtý poněkud smířlivěji (Pán Bůh je prostě větší nežli naše spravedlnost), ale ani jedni nedosáhnou nijak přesvědčivých výsledků. Nakonec se na scéně objeví sám Hospodin a dlouhým monologem v podstatě s Jobem „zamete“: jak si to představuješ mi, jedinému vládci všehomíra, číst nějaké levity? Silné okřiknutí Joba mi nepřipadne moc dobrý nápad, když Job celou dobu zápasil o jistotu, že Hospodin je opravdu spravedlivý a jenom ho nepřeválcuje. Ale Job to najednou tak vůbec nevidí. Joba se v tomto setkání s Hospodinem něco dotklo a najednou vidí zcela jasně odpověď na svoje řešení. Nevíme úplně přesně co to je, ale je zcela zjevné, že najednou odpověď na svoji otázku našel („Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji.“ Job 42:5). A tím v podstatě kniha končí, poslední kapitoly jsou pak už zase částí rámcového příběhu a uklízí poslední nezodpovědné otázky.
Můžeme se trápit tím, že vlastně jsme nedostali odpověď na otázku proč se zlé věci dějí dobrým lidem, ale dostali jsme mocné ujištění: Hospodin se s námi chce setkat a vyvést nás z našich smetišť a depresí a pro každého z nás má připravené naše individuální řešení té situace. A druhé zjištění je možná ještě více šokující: nějaké řešení každé situace JE. Možná nevím ještě, co to je, ale řešení existuje.
Amen
| [1] | Ann Jeffers: Magic and Divination in Ancient Palestine and Syria, Brill, Leiden, NY, 1996. |
