Tož tu Evropu už máme, teď potřebujeme ještě nějaké Evropany

Sun 03 July 2016

V tomto okamžiku to vypadá, že absolutně všichni obyvatelé planety Země, zejména pokud žijí někde v blízkosti Evropy, cítí potřebu se vyslovit k příčinám, následkům a všemu možnému ohledně vystoupení Spojeného (zatím :)) Království z Evropské unie. Vzhledem k tomu, že jsem sám spíše zmaten nežli co jiného z celé situace, omezoval jsem se sám zatím jenom na několik komentářů pod blogpostem na hodně obskurních webech (First Things).

Bylo potřeba Dana Drápala aby napsal svoji reakci na Brexit, abych zjistil, že je několik věcí, které jsou natolik zajímavé, že bych se k nim rád vyjádřil. Dan píše hodně o vlastenectví a nacionalismu a připadne mi, že se brání proti (většinou levicové?) tendenci ztotožňovat vlastenectví s nacionalismem a odmítání obého jako zhoubného:

Uvedu zdánlivě marginální příklad: Během stále ještě probíhajícího mistrovství Evropy v kopané vyzvala jedna skupina německých zelených, aby fanoušci nenosili německé vlajky. A měli transparent „Patriotismus = Nazionalismus“. Já považuji za jednu ze základních potřeb každého normálního člověka potřebu někam patřit, být součástí něčeho. … Jsem hrdý na svůj národ, ale netvrdím, že je lepší než ostatní, a kdyby se můj národ pokoušel potlačit jiné národy, byl bych na něj méně hrdý a v rámci svých možností bych usiloval o to, aby tak nečinil. Pokud ovšem někdo klade rovnítko mezi patriotismus a nacionalismus, pak jsem nacionalista.

Cílem tohoto článku je vyjádřit moje stanovisko, že rozhodně mezi vlastenectvím a nacionalismem rozdíl vidím. A má jediná nejistota ohledně Danova článku spočívala v tom, že mi v něm chyběly nějaké nápady ohledně takovéhoto rozlišení. Pokusím se tedy přispět svojí troškou do mlýna.

Dovolím si osobní vzpomínku. Pamatuji si, jak se můj otec, který byl hluboce přesvědčený kosmopolita a anti-vlastenec, rozčiloval, že rozlišování mezi vlastenectvím a nacionalismem je jenom příznakem intelektuální nepoctivosti (pro něho asi v podstatě nejstrašnější možný hřích), protože když se nám to líbí, tak to nazveme vlastenectvím, a když ne, nacionalismem, ale je to stále stejná věc, „kmenové instinkty [tribal instincts]“. Chci tím říci, že i když s tímto postojem mého otce nesouhlasím, přesto mu hluboce rozumím, a jsa synem svého otce vlastenectví nikdy neznamenalo v mém životě nic naprosto zásadního. Zažil jsem několik zcela skvělých okamžiků prodchnutých vlastenectvím (Boris Rösner mávající gigantickou československou vlajkou nad průvodem míjejícím Národní divadlo 17. listopadu 1989 a následné demonstrace během Listopadu ’89 mezi nimi velice vyčnívají), jsem si jist, že z větší části byly tyto okamžiky zcela pozitivní, ale zároveň si pamatuji, jak na mě padala hrůza, když dav skandoval (spíše ze strachu pokoušeje se přesvědčit sám sebe, nežli z hlubokého přesvědčení) že “V jednotě je síla”. Možná v tom byla moje nejistota kolem jakékoli síly, ale první, co mi v té chvíli napadalo, bylo, že kdyby se někomu podařilo této obrovské akumulované síly zmocnit, ten dav by klidně provedl něco strašlivého, a zároveň, že toto skandování by se ladně vyjímalo na Castrových demonstracích v Havaně.

Chci tím říci, že k vlastenectví přicházím nikoli z pozice nadšeného vlastence, ale z pozice člověka, který si je hluboce nejistý svými city v této věci. Přirozeným začátkem mých úvah o vlastenectví mi připadne kniha C. S. Lewise “Čtyři lásky”. Kniha obsahuje mnoho zajímavého, ale kdybych se dopustil nehorázného zjednodušení, tak bych řekl, že její myšlenku je možno shrnout do dvou základních citátů. Lewis jednak cituje Denise de Rougemont “láska přestane být démonem jedině tehdy, přestane-li být bohem” (resp. používá pozitivní verzi tohoto výroku, že “[láska] se stává démonem, jakmile začíná být bohem”). Z pozitivní strany pak cituje Tomáše Akvinského, že “[…] milost neničí přirozenosti, nýbrž ji zdokonaluje” (Tomáš Akvinský, Summa Theologica, I q. 1 a. 8 ad 2)

Co se týče rozdílu mezi vlastenectvím a nacionalismem, tak je zřejmě ten první citát důležitější. Láska k vlasti, vděčnost za díla našich předků (v mém případě třeba českých reformátorů nebo stavitelů krásných českých hradů a kostelů, ale, buďme upřímní, i třeba za dobré pivo), radost z toho, že můžeme pokračovat v jejich šlépějích, to jsou dozajista dobré věci, protože jsou v zásadě aplikací vděčnosti, obdivu nad krásou, a formou lásky, pro kterou Lewis používá termín Storge (στοργή). Ale tato láska je láskou podle řádu (1Ko 14:40) jenom tehdy, když není cílem, ale jenom nás provází ke skutečným cílům, kterými jsou láska k Bohu a k bližnímu. Ve chvíli kdy se nám tato láska stane důležitější nežli na příklad láska k bližnímu stává se oním Rougemontovým démonem, který nás má tendenci zabít. A ano, zdá se, že skutečně dokonalé lásce k bližnímu se učíme budováním na základě přirozené lásky k naším nejbližším, ale rozhodně u tohoto přirozeného začátku nesmíme skončit a nesmí nám zakrývat dokonalejší lásku i k bližním, kteří jsou nám přirozeně vzdálenější.

Dokonce bych šel i dále. Domnívám se, že jedním ze základních zdrojů současné problematické situace je, že jsme nepěstovali a nezabývali se něčím, co bych nazval Evropské vlastenectví. Nemohu si neodpustit ještě jednu osobní vzpomínku. Pět a půl roku jsme žili a studovali s manželkou (a následně i s dcerou) ve Spojených státech. Pamatuji si, jak pro mě vždycky intenzivní pocit “Už jsem zpátky doma!” nastal ve chvíli, kdy jsme přistáli na nějakém evropském letišti (dokonce i na Heathrow!). Najednou jsem věděl, že jsem ve světě, kde vědí něco o historii, mají poživatelný chleba a kafe se dá pít (no, kromě toho Heahtrow; ale opět, protože jsem Evropan, vím, že pud sebezáchovy mi velí v Anglii pít čaj a ne kafe). Samozřejmě, že tento pocit domova se ještě více zintenzivnil, když jsme přistáli v Ruzyni, těšil jsem se rodiče, příbuzné, přátelé, ale velice přesně si pamatuji, že relativně mi ten rozdíl připadl menší, nežli když jsme přistáli v tom Frankfurtu, Londýně, nebo Paříži. Zvláštní na tom je, že vlastně ani nevím, jestli tenhle pocit zažívá při příletu do Evropy někdo jiný, protože o vztahu k Evropě se nějak nemluví. Já vlastně ani nevím, jestli jsou kolem mě ještě nějací další lidé, kteří by si přiznali, že se cítí v mnohém jako evropští vlastenci.

Možná, že to je právě část problému, že se o evropské vlastenectví nikdo nezajímá. Jediný, kdo něco takového občas pronese, jsou někteří katoličtí představitelé (bývalý papež Benedikt, kardinál Vlk, nedávno Tomáš Halík) a bohužel ti, když něco takového tvrdí, tak to většinou zní nejspíše ze všeho jakože se snaží protlačit ze starých tradic alespoň trochu svého vlivu do jinak zcela agnostického světa a jako takoví jsou (po právu?) zahnáni do své pokračující bezvýznamnosti. Po Brexitu se hodně mluví o tom, že jednou z příčin je, že britští (nejenom) politici těch čtyřicet let téměř nepřetržitě nadávali na “Brusel” a schovávali za něj všechna nepříjemná rozhodnutí, která museli udělat. Není tedy divu, pokračuje tato téze, že normální britský volič je přesvědčen, že Brusel je něco odporného, co mu konstantně ubližuje (průběžná otázka tehdy ještě reportéra Borise Johnsona v Bruselu: „Tak co je nového a proč je to zlé pro Británii? [So what is going on and why is it bad for Britain?]“). Je to dozajista pravda, a je také pravda, že čeští politici (a obávám se, že i většina ostatních evropských) jsou v tomto směru jenom o poznání rozumnější.

Mnohem horší mi ale připadne, že nikdo se neodváží povstat a pochválit Evropskou unii za mnoho dobrého, co pro nás členství v EU znamená. Málokterý český politik pochopitelně přizná, že polozločinecké gangy ovládající české politické moře jsou drženy na uzdě (do té míry do jaké na uzdě drženy jsou) díky „dozoru dospělých“ z Bruselu. Málokdo také ví, že Česká republika je osmý největší dovozce do Německa (v absolutních číslech, ne na hlavu) a předstihujeme nejenom Velkou Británii, ale třeba i Rakousko (tlachy našeho pana prezidenta o obchodu s Čínou jsou o to absurdnější, že jenom s Bavorskem máme větší obchod nežli s Ruskem a Čínou dohromady).

Je samozřejmě dobré připomínat obrovské investice (často asi spíše dary) [1] Evropské unie do české infrastruktury (např. dvakrát postavené čističky odpadních vod) a nemalý vliv dohledu Evropské unie na zabránění alespoň některým mafiánským rozkrádáním veřejného majetku (na druhou stranu, veliké granty z EU možná takovéto zločinecké mafie podporují, kdo ví). Je třeba neustále zdůrazňovat, že podobně jako za bolševika neexistuje rozdělení na hodné my a zlé oni, tak neexistujeme my dobří, kteří jsou sužováni zlým Bruselem. My jsme Brusel!

A ano, jistě i tento obrázek:

Periods of peace and war in the European history

Čtu si teď hodně starou historii (raný středověk, po pádu Římské říše, a konec prvního tisíciletí) a tak nějak na mě padá pocit, že mír a blahobyt, kterého se nám posledních padesát let dostalo, není něco samozřejmého, a že není až tak složité nějakou pitomostí o tato požehnání přijít. A je neuvěřitelné, jak marxisté byli mimo … vývoj dějin skutečně není automatický a zákonitý. Někdy skutečně stačí mimořádně hloupé rozhodnutí nějakého jednotlivce a věci se mohou začít posunovat velice rychle velice špatným směrem.

Jednu věc musím zdůraznit, protože by mohlo dojít k nedorozumění. Když se prohlašuji za evropského vlastence (což nikterak nevylučuje byť značně umírněného vlastence českého; a ano, kolik bylo skutečných nadšených vlastenců československých?), když se tedy prohlašuji za evropského vlastence, nikterak tím netvrdím, že Evropská unie je v současné chvíli v pořádku. Obludná Společná zemědělská politika, to co se eufemisticky nazývá „demokratický deficit“ (a co je ve své podstatě tak zmatené, že u toho eufemismu raději zůstanu), šílenství Eura (jsem pro přijetí Eura ale jenom a pouze poté, co z Euroklubu vystoupí Řecko?), i ty nešťastné banány jsou reálné problémy, které musí Evropská unie nějak vyřešit. Jenže, jak správně vysvětluje Chesterton v „Ortodoxii“, Pimlico nikdy nemůže být nejprve napraveno a potom teprve milováno. Jediný, kdo může napravit něco tak děsného, musí Pimlico nejprve milovat, zcela iracionálně a nezištně. Připadne mi zvlášť smutné, že zjevně britští politici si tohoto podle mého nejangličtějšího ze všech Angličanů nikdy nepřečetli. Mohli by se poučit.

A skutečně je potřeba Pimlico milovat nezištně. Zkušenost posledních čtyřiceti let britského členství v Evropské unii (resp. EHK) nám ukazuje, že ve chvíli, kdy se snažíme v nenáviděném Pimlicu přežít a rychle ho přeměnit, aby v něm život pro nás začal být snesitelný, nikdy nebudeme mít ochotu ho skutečně změnit. Budeme se snažit se od něj spíše nějak izolovat, získat si nějaké výjimky, aby hrůza Pimlica na nás příliš nedoléhala, a ve skutečnosti pro jeho skutečnou nápravu neuděláme mnoho. Nejprve je třeba Pimlico přijmout takové jaké je a teprve potom s ním můžeme užitečně žít a snad i doufat v jeho nápravu.

Nevím, jak podporovat evropské vlastenectví, a je mi jasné, že opakování materiálních výhod členství v EU nikoho k vlasteneckému citu nedovede. Ostatně svůj pocit domova jsem také nezískal nějakým rozumovým argumentem. Je mi jasné, že to je asi nejspíše něco, co se musí vyvíjet velice dlouho, v řádu generací, ale rozhodně bych si myslel, že bychom o evropské vlastenectví měli usilovat, a neměli bychom kompletně rezignovat na snahy podpořit je nějakými organizovanými aktivitami. Je vidět, že některé věci fungují. Vzájemné výměny studentů asi zjevně způsobily, že mladší Evropané jsou přesvědčeni o nezbytnosti existence Evropské unie. Bohužel, výměny důchodců neexistují. Každopádně bychom se ale měli věnovat vymýšlení a podpoře jakýchkoli rozumných aktivit podporujících evropskou vzájemnost. Existuje něco lepšího nežli polodebilní Eurovision Song Contest?

Ještě dvě drobné poznámky. Dan Drápal napsal ve svém článku:

Český národ – podobně jako jakýkoli jiný evropský národ – potřebuje osobnosti, které jsou šlechetné a které milují spravedlnost a pravdu. Pokud nepovstanou a pokud jim nebudeme naslouchat, budeme stát pouze před volbou mezi těmi, kteří bourají přirozený řád, a těmi, kteří neznají nic než zlobu a nenávist.

Určitě by se nějaké takové osobnosti hodily, ale pokud se nestane zázrak, tak jich nějak moc velký příval neočekávám. Naštěstí si ale řekněme pithartovsky myslím, že náš budoucí osud není úplně závislý na nějakých mimořádně altruistických osobnostech (a doufám, že si to Dan ve skutečnosti nemyslí). Myslím, že spíše nežli „přetěžovat morálku“ potřebujeme docela normální politiku, dělanou docela normálními politiky, kteří se nebudou chovat jako sebestřední idioti. Což bohužel v současném Česku občas skutečně spíše vypadá jako zázrak.

A ještě jedna věc, která mě přivádí do nekončícího údivu. I jenom ledabylé pozorování vývoje posledních let mi ukázalo velice jasně, že jednokolové celonárodní hlasování prostou většinou je velice nebezpečná věc, protože voliči téměř automaticky volí v prvním kolem jenom na základě okamžitého instinktu, často jenom z okamžité potřeby to “těm pánům nahoře osolit”. Rozumné prezidentské volby musí být dvoukolové, aby se zamezilo těmto impulzivním výkřikům. Kdyby tomu tak nebylo, tak prezidentem Francie už byl několikrát třeba Jean-Marie Le Pen, v Rakousko Jörg Heider. Ze stejných důvodů (a také proto, že bychom měli dávat v nejistotě přednost zachování stávajících poměrů) mi připadne samozřejmé, že třeba i hlasování v parlamentu o ústavních zákonech (a to je hlasování profesionály, kteří by měli mít chladnější hlavu a lepší úsudek) musí být kvalifikovanou většinou. Natož tak zásadní rozhodnutí jako Brexit, které bez možnosti rozumné nápravy může změnit osud země na hodně dlouho, ne-li navždy. Jak je jenom možné, že ti převzdělaní odchovanci Etonů, Oxfordů a kdovíčeho ještě na něco tak primitivního nepřišli a nenařídili alespoň tu kvalifikovanou většinu, je naprosto neuvěřitelné. I odhlédneme-li od naprosté neodpovědnosti nařízení celého referenda, jeho nemožný způsob provedení je věc, kterou bych opravdu panu Cameronovi & spol. za rámeček nepověsil. Nerozumím.

[1]Samozřejmě, že vím, že ty dotace nevytvořila Evropská komise ex nihilo ale, že jsou to vlastně dary vybrané z daní dalších evropských zemí, že nám ty čističky zaplatili němečtí, francouzští, a ano i britští daňoví poplatníci.

Category: faith Tagged: euro EU politics blogComment czech

Comments