1) Dobrodružné vyprávění

Ono se to možná nezdá, ale vyprávění z prostředí podzemních sklepů, nočních přepadení, senzačních obratů a zachráněných hrdinek má největší tradici v Británii. Právě zde, někdy na zlomu 18. a 19. století, se objevilo dostatečné množství čtenářů a dostatečné množství spisovatelů vzdělaných alespoň natolik, aby dokázali takto psát. Gotický román a námořnická historka byly možná nejen zárodek hororu nebo fantastické povídky, ale také určitých formálních konvencí; například to, že děj se musí řítit jako utržený výtah; že se věci řeší s lehkostí (nejde o žalozpěvy nad padlým hrdinou, ale o akci, akci a další akci…).

Neznámo proč se začalo také věřit, že toto psaní je brakové, nekvalitní, a neliterární; mám podezření, že tyto teorie hlásala konkurence, podobného psaní neschopná; nekonečně rozžvanění Rusové, Němci a Francouzi. Ve skutečnosti už Robert Louis Stevenson – za všechny okolo – dotáhl tento styl k velmi vysokým kvalitám; jeho forma byla přísná, volba vět nečekaně přesná, a to, že jeho krátké a úderné romány obvykle četly celé generace jedním dechem vůbec není náhoda. Dokonce, s odstupem skoro dvou století, je patrno, že tento styl je dnes životaschopnější, než závratné literární výšiny konkurence; Stevenson se například stále čte, což o většině jeho současníků říci nelze. Rowlingová je jednoznačně dědic tohoto stylu. Strhující finále v prvém díle, kde jsou využity postupně nejlepší dovednosti všech tří hlavních protagonistů, je Stevensonovské. Pokud dojde někde k nějakým složitým charakteristikám a rozvoji postav, pak jedině na základě proběhlého dramatického děje, nikdy jinak.

Pokud se někdo domnívá, že nejen Britové zvládli tento styl ve vrcholné formě, a připomenou také třeba Dumase, pak mají jistě pravdu; ale Rowlingová je tak specificky britská, jak jen je možno. Je docela možné, že nečetla nikdy žádnou jinou knihu, než anglickou. Za všechny důkazy stačí upozornit, že teprve ve čtvrtém díle (Ohnivý pohár) se začne ukazovat, že něco jiného, než Británie a britští kouzelníci vůbec existuje; několik zapadlých zmínek šlo do té doby snadno ignorovat.

2) Dětská dobrodružství

Ale v Británii má mohutnou tradici i „soft“ dobrodružství pro děti. Nejsou to ponuré krypty, useknuté hlavy a oběšení námořníci, ale děti, které se ztratily, které se v noci schovávají někde, kde by být rozhodně neměly, děti, prožívající dobrodružství v rámci svých možností.

Když se to dobře napíše, není to vlastně o nic méně napínavé a pěkné čtení proti těm „dospělým“ variantám. Člověka tu napadne například Arthur Ransome, Rudyard Kipling (Stopka a spol.), nebo z neanglických – ale téhož stylu se držících – Astrid Lindgrenová. Také u Harryho Pottera je svět dětí a dospělých přísně oddělen; vše se odehrává ve škole, blízko zkušenosti dětí podobného věku, a nejde většinou o války s piráty, zombie horor nebo o sériové vrahy, nýbrž o všední zkušenosti se zlým a nespravedlivým učitelem, s nenapsanými úkoly, s nedodržováním školního řádu, a o všudypřítomné vztahy „rodiče – děti“ v mnoha verzích.

Výhody takového postupu jsou nejrůznější. Hlavní je snazší práce s reálností a uvěřitelností – děti se daleko častěji setkávají se zlými učiteli, než se zlými černokněžníky.

Jenže tady zdání poněkud klame. Už první díl naznačil, že by přece jenom o masové vrahy a zombie horor jít mohlo. Mnozí čtenáři – zejména z řad méně vnímavých rodičů – tomu nevěnovali dostatečnou pozornost, a další vývoj v dalších dílech je pomalu zaskočil; přestává to být dětské vyprávění, pěkně to přitvrzuje, a na konci to s dětským vyprávěním nemá už vlastně nic společného, jen reálie a hrdiny. Ransomeho ubývá na úkor Stevensona, dalo by se shrnout.

Což také vede ke zklamání mnohých pozorovatelů; Harry Potter, zejména z perspektivy posledního dílu, moc nesplňuje očekávání, které v něj bylo kladeno; nejsou to ani trochu Děti z Bulerbynu, ale místy spíš něco na způsob Stephena Kinga. Děti ovšem, pokud jsem si správně všiml, jsou s tímto postupem daleko spokojenější, než kdokoli jiný.

3) Detektivka

Další literární britská specialita. Děj každého dílu zvlášť je koncipován jako detektivka; je tu ústřední záhada, případně několik záhad, které jsou tu postupně rozplétány, a které jsou hlavním zdrojem napětí a překvapení. Zejména metody Agathy Christie jsou tu převzaty s pozoruhodnou důsledností. Také Rowlingová udělá doslova cokoli, aby její překvapení nikdo neodhalil dopředu; často i za cenu naprosté absurdity (třetí a čtvrtý díl zvláště vynikají). Také u Rowlingové se děj na konci zastaví, a čtenář s Harrym jsou sezváni na „vysvětlovací“ scénu, kde ovšem nevysvětluje Hercule Poirot, nýbrž Albus Brumbál (a to i v situacích, kdy jsme ho vážně nečekali). Vlastně je to zásluhou detektivní složky knihy, že každý díl Harryho Pottera může existovat jako samostatná kniha, i když jde celou dobu nepochybně o jediný veliký příběh. To je podstatný a často přehlížený rozdíl třeba proti tomu zmíněnému Pánovi Prstenů, kde díly vznikly jaksi „technicky“, dodatečně, rozřezáním již hotové knihy na tři části; a nebo zdrcující většiny konkurenčních ság, které žádné další díly mít neměly.

„Detektivkové“ metody jdou tak daleko, že Rowlingová nechává stopy a nápovědy k „řešení“ šarády, kterou vymyslela. Nicméně věk detektivky už je dávno pryč – jen úplný naiva by si myslel, že podle těch stop se dá někdy něco uhádnout. Navíc se jich plno ztratilo v překladu do češtiny. Například poslední hledaný viteál Roweny z Havraspáru je zmíněn jako vedlejší zaprášený předmět mezi řadou jiných v šestém díle; jen naprostý génius by se mohl dovtípit, o co jde. A český čtenář by ještě musel vytušit, že „tiára“ je vlastně „diadém“. Je jasné, že to nikomu moc nevadí; detektivková forma je služebná, která funguje jako hlavní motor zápletky.

I u této metody je vidět, že časem ustupuje; zatímco první čtyři díly obsahovaly „čistou“ detektivku, kde jsme se mohli v závěru dozvědět, „kdo je vrah“ (skoro doslova), záhada pátého dílu žije už svým samostatným magickým životem, který se detektivce podobá stále méně. Nicméně zbytky metody najdeme i v posledním díle.

Mimochodem, poměr tří vyjmenovaných složek se mění vždy v místě, které lze nazvat akční závěr. Školní děj (Ransome) v jistém bodě skončí, a změní se v thriller (Stevenson), a na konci pak ještě vysvětlující kapitolu (Agatha Christie). Tahle forma se přísně drží; Kámen mudrců končí hledáním kamene; Tajemná komnata bojem s baziliškem; Vězeň z Azkabanu opakovaným časem; Ohnivý pohár střetnutím na hřbitově a Fénixův řád na ministerstvu. V Princi dvojí krve to na konci vypadá, jakoby závěr k předchozímu ději vůbec nepatřil – napřed proběhne zvláštní výlet do zombie hororu, a pak následuje další daleko potterovštější bitva. Konec Relikvií smrti je ještě komplikovanější – finále je vlastně dvojí.

4) Magie

Magie je zdánlivě vynálezem paní Rowlingové… jenže i zde se dá vytáhnout nejrůznější magie a fantazie nesčetných literárních dílech, od Alenky v Říši divů, přes Tolkiena k nesčetným dětským knížkám. Že by Rowlingová vymyslela zvláštní styl magie? To asi těžko…

Když se to pokusíme rozpitvat důkladněji, magie Rowlingové svým způsobem vynález přesto je; základem manévru je, že to je opět složenina vyššího řádu. Základem je úplně běžná pohádková představa kouzelníka s hůlkou, který pronáší zaklínadla. To prostě každý nějak zná; a je proto také naděje, že tomu snadno uvěří. Druhá výhoda je v tom, že právě ta zaklínadla se lze učit ve škole. To je, oč tu běží zejména. Kouzelné formule (Kratiknot), přeměňování (Mc Gonagalová) a obrana proti černé magii jsou ústřední předměty, k nimž tvoří všechno ostatní jakýsi doprovodný kompars; asi jako v normální škole „čtení, psaní a počítání“ a to ostatní. A ten, kdo zvládne lépe větší množství kouzel, je větší kouzelník. Prosté.

Všimnout si lze i hůlky, což také autorka činí od první do poslední chvíle celé ságy. Hůlka je předmět, který se složitě vybírá, má svoje zvláštnosti, které kouzelníka posilují či oslabují, a jak se ukáže, do všech tajů vědy o hůlkách nenahlédl vůbec nikdo. Hůlka představuje v magii právě ten díl iracionálna, který tam nezbytně patří, aby vůbec o magii mohlo jít.

Vedlejší efekt této potterovské magie také je, že vychází z úplně jiné tradice, než devět desetin vší fantazy magie okolo, a proto ji můžeme snadno oddělit. Už při četbě prvního dílu se vnucoval dojem, že tohle prostě není fantazy, protože tu nejsou hraničáři, elfové, fajrbóly a nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo hitpointy čili životy.

Mimochodem, při filmování nebo při pokusu převést Pottera do RPG hry tu vznikají neskutečné obtíže. Každý brzy odhalí, že skoro každé kouzlo v Potterovi je konečné a ultimátní; technicky je vlastně jedno, jestli trefíte soupeře dětskými kouzly Petrificus totalus, Expeliarmus, nebo drsnějším Mdloby na tebe, a nebo konečně zakázanými černými kletbami jako Avada kedavra. Souboj skončí po prvním zásahu a protivník je vyřazen; víceméně pak jde vlastně jen o to, kdo „rychleji kliká myší“, pardon, švihá hůlkou. Což činí ve filmech takové problémy, že závěrečná bitva v pátém díle předvedla sice velmi efektní souboje, nicméně se světem Harryho Pottera vlastně nemají nic společného (jak se mění postavy v řítící se kouřová mračna a jaký to má smysl nám zůstane utajeno).

Když si zrekapitulujeme tyto čtyři složky, je zřejmé, že už jejich prostým zkombinováním lze jistou originalitu najít. Nikoho to nenapadalo, udělat příběh ze školy, plný magie, s detektivní zápletkou a prvky dobrodružné literatury. Tím méně jsou konkureční příběhy životaschopné; tady máme totiž pocit, že je to všechno z jediného kusu a tvoří odpočátku jednolitý celek.

Jde tu celou dobu mnohem o víc. Kdyby Rowlingová vymyslela jenom tuto metodu, asi by vzniklo sedm repríz prvního dílu, a někde v polovině by začali nadšení fanoušci odpadat. Jenže ono to celé tvoří ještě celek vyššího řádu, který se postupně vyvíjí.

1) Harryho dospívání

Celá série je vlastně příběh o cestě od dětství do dospělosti. Vybírá si atraktivní roky, kdy dochází k záplavě velkých změn. A v tom je Rowlingová přesná jako laboratorní váhy.

Stačí si vzít úvodní scény z prvních dílů v rodině Dursleyových, a je to vidět naprosto jasně. Zatímco v úplně prvním Kameni mudrců je Harry osamělý sirotek, pro kterého je objevem všechno (počínaje ústředním faktem, že je kouzelník), a Dursleyovi nenáviděnou, ale přesto nezpochybnitelnou autoritou, už v Tajemné komnatě bere jejich sekýrování nějak lehčeji, a ve Vězni z Azkabanu je již moc vážně nebere, a zpupně zaútočí na nepříjemnou tetičku. To, co mu dělá hlavu, je zásah ministerstva a vyloučení z Bradavic, nikoli Dursleyovi.

V Ohnivém poháru jsou Dursleyovi už jen marginální problém; ve Fénixově řádu se pak Harryho začínají dokonce trochu bát. V Princi dvojí krve už je Brumbál spíš uklidňuje, aby Harryho ještě rok strpěli, a v Relikviích smrti je dramatický oblouk dokončen tím, že Dudley uznává, že ho Harry vlastně před dvěma lety zachránil.

Mění se vztah ke všem autoritám. V Kameni mudrců je každý učitel nezpochybnitelný, i když ho třeba Harry rád nemá; zhruba od Fénixova řádu si Harry dovoluje na kdekoho, včetně Brumbála.

2) Prostor

Na počátku je Harryho svět vymezen přísně jako filmové studio; Kvikálkov a Dursleyovic dům, nádraží, a především Bradavice, kde se děje zdrcující většina všeho. Prasinky jsou v tomto smyslu vlastně jen nepatrným rozšířením Bradavic. A záchranný autobus, kterým se Harry prořítil po krajině, na tom mnoho nezmění.

Průlomem je Ohnivý pohár. Tam se najednou ukáže, že i jinde ve světě jsou kouzelníci a kouzelnické školy (i když se nedozvíme, jak je to v jiných zemích, než v Bulharsku a Francii; nebo zda je v Maďarsku a Norsku také něco jiného, než draci… a už vůbec nic nejde zjistit o jiných kontinentech). Trochu přihořívá i o tajemném Ministerstvu kouzel, což je kupodivu největší úřední autorita Potterova světa.

Fénixův řád nás na Ministerstvo dokonce zavede, a připojí sídlo Řádu na Grimauldově náměstí a Nemocnici svatého Munga. Princ dvojí krve přidá spoustu vesnic a vesniček, a Relikvie smrti se odehrávají převážně ve volné krajině. Zkrátka, svět Harryho je na konci mnohem větší, než na počátku.

Stejně tak se rozvinula celá paleta metod kouzelnického cestování. V prvém díle se spořádaně cestuje vlakem, do Bradavic a zpět. A také se začne létat na koštěti. V Tajemné komnatě přijde ke slovu letaxová síť krbů, v Ohnivém poháru přenašedlo. Ve Fénixově řádu jsou první podrobnější zprávy o přemisťování, což se v Princi dvojí krve také hrdinové naučí, jakožto nejelegantnější a vpravdě kouzelnický způsob cestování.

3) Harryho kamarádi

Harry by byl ničím bez svých věrných průvodců, Rona a Hermiony. Tahle skutečnost je opakovaná tolikrát, že se už dávno změnila v nudnou banalitu. Pokud chce někdo objevit nějaké „mravní naučení dětského příběhu“, zjistí, že Voldemort neví, co je láska, a tudíž je Harrym nevyhnutelně poražen.

Dobrá. Ti, co si to opravdu přečetli, ví, že to vůbec není tak jednoduché. Trojice Harry – Ron – Hermiona je nejpevnější jádro všech vztahů, co svět Rowlingové vůbec zná; je to nezničitelná konstanta od chvíle, kdy se tihle tři v Kameni mudrců dali dohromady.

Na druhé straně i tahle věc prochází proměnami, a dokonce i krizemi. V několika dílech je Harry docela dlouho rozhádaný s Ronem; také se Ron často hádá s Hermionou. Všichni objevují nejen to, co je spojuje, ale také pěknou řadu věcí, která je rozděluje. Hermiona nemá ráda famfrpál. Ron není žádný supervzdělanec. Harrymu se líbí Ronova sestra. Harry je hvězda, a oba druzí dva musí žít neustále v jeho stínu. Ron je chudý, a Harry ho několikrát sponzoruje, což Rona trochu ponižuje. Mnohdy jsou zdrojem potíží věci, které Harry neví (a tím ani čtenář; protože skoro všechno vidíme výhradně z jeho perspektivy). Čtenář je občas nucen s Harrym sdílet jeho pubertální nápady, omyly, záchvaty vzteku – zejména Fénixův řád je toho plný.

Přesto se k sobě ústřední trojice neustále vrací jako zmagnetizovaná; neexistuje nic, co by je dokázalo rozdělit natrvalo.

4) Harryho další kamarádi

V prvních čtyřech dílech si pod spojením „Harryho kamarádi“ vybavíme Hermionu a Rona. Člověka nenapadne, že by mohl mít na světě ještě někoho dalšího. Mihnou se zejména členové Weasleyho rodiny. Sympatie projeví pár profesorů, v čele s Brumbálem; jenomže vztah učitel – žák je navždy nepřekročitelná hráz.

Snad jen Hagrid je díky své zvláštní pozici jistá důležitá výjimka, a vlkodlak Lupin se k ní blíží. Sirius Black je hodně podstatný, chvíli funguje málem jako adoptivní otec, ale vlastně ne moc dlouho; od jeho objevení na konci Vězně z Azkabanu, přes pár epizod v Ohnivém poháru zbývá vlastně jen Fénixův řád, aby si ho Harry trochu užil. Snad pár dalších členů Fénixova řádu mají k Harrymu trochu blíž; ale Moodymu v tom zabrání děj v Ohnivém poháru, Tonksovou zase odzbrojí Siriova tragédie, a tak to pokračuje; víme o nich, ale blíž se k Harrymu dospělí již nedostanou.

Ovšem jak jde čas, věci se začnou měnit. V nejtěžším a nejsložitějším příběhu, Fénixově řádu, se objevují postavy další. Některé tu už dávno byly, jen skromně čekaly, až si jich děj dostatečně všimne. Neville Longbottom, věčný smolař a nešika. Giny Weasleyová. Lenka Láskorádová. Ostatně, při bitvě na ministerstvu na konci Fénixova řádu je hrdinů šest, a nikoli tři, jako většinou předtím. A ještě později k nim lze rovnou připočítat Freda a George, další členy Weasleyovic rodiny. Zmíněná skupina, Giny, Neville a Lenka, a vlastně i Fred a George mají společné to, že jde na první pohled o evidentní outsidery. Stejně jako Hagrid, a do značné míry Ron, Herminona i Harry sám; ale u nových přátel je to ještě daleko silnější. U všech je něco, co je společensky diskvalifikuje. Giny je nejmladší, navíc ke všem Weasleyovským problémům chudé rodiny nepodstatného úředníka. Fred a George jsou zase školní průšviháři mizerné pověsti. Neville je smolař a nešika. Lenka je tak trochu blázen.

Všichni přesto dojdou velkých úspěchů, protože outsiderům Rowlingová velmi nadržuje. Fred a George v sobě najdou obchodního ducha, a překvapivě zbohatnou. Neville objeví v sobě talent k pěstování kouzelných rostlin, a Rowlingová dokonce v ději pohodila falešnou stopu, že on je kromě Harryho jediný další hrdina, který by mohl Voldemorta porazit. A na konci dokonce zničí jeden z viteálů, což je čest, kterou mají jen opravdu ústřední hrdinové. Lenka Láskorádová v nejtěžších chvílích Fénixova řádu pomůže najít Harrymu ztracenou sebedůvěru; později se zapojuje do všech důležitých akcí. Význam Giny Weasleyové vytrvale roste, počínaje rolí zachráněné princezny v Tajemné komnatě, a konče úplně poslední scénou ságy.

Na těchto „dalších“ kamarádech je vývoj možná ještě patrnější, než na ústřední trojici.

5) Harryho lásky

Atraktivní kapitola, plnící stránky časopisů od první chvíle, kdy se Harry začal trochu rozhlížet po svých spolužačkách. Stalo se tak poprvé v Ohnivém poháru. Zejména scéna plesu předvádí dokonale zoufalou neschopnost nejen Harryho, ale všech kluků jeho věku, narozdíl od děvčat, která jsou na tomto poli nepoměrně lépe zorientována.

Prostší čtenáři zřejmě předpokládali, že Harry skončí u Hermiony, zjevně nejsympatičtější a nejdůležitější ženské hrdinky románu. Je jisto, že Hermiona je Harryho zdatný spoluhráč od počátku; dokonce v tom mírně zastiňuje Rona, který jakoby byl často krok za ním. V jednom místě – na konci Vězně z Azkabanu – prožívá závěrečnou akci Harry pouze s Hermionou, bez Rona. Hermiona vyřeší plno záhad úplně sama, a její význam v tomto směru se dá srovnat snad jen s Brumbálem; můžeme si být jisti, že Harryho hrdinská kariéra by bez ní ani pořádně nezačala. A přesto – Rowlingová správně tuší, že „tak to v životě nefunguje“. Hermiona je pro Harryho něco jako starší a rozumnější sestra. Zná ji od první chvíle, a zamilovat se do ní je vlastně těžko představitelné.

Prvním vítězem v pomyslné soutěži o Harryho pozornost je Cho Changová, znamenitá hráčka famfrpálu, zřejmě krasavice – ale bohužel nic dalšího, jak se ukáže později. Celé poznání a vývoj je v tomto případě přesně takový, jako bývá u podobných ranných známostí; že to k ničemu není. Oba dva seznámilo zabití Cedrica Diggoryho; ovšem nad rakví velikánovou žádná známost nemůže vydržet. Takže ve Fénixově řádu je brzy po známosti.

Myslel jsem, že druhou, daleko vážnější známostí bude Lenka Láskorádová. Plno věcí to naznačovalo, a události ve Fénixově řádu se tímto směrem řítily. Bylo by to ostatně zcela v intencích vítězství outsiderů… jenomže Rowlingová mínila jinak; druhou a vlastně poslední a definitivní Harryho partnerkou je Ginny Weasleyová.

Důvody k tomuto rozhodnutí mohu jenom tušit; část z nich mi připadá výtečných, ale namítátm, že proti Ginny stálo přesně to samé, co proti Hermioně; Harry se s ní dobře zná od počátku příběhu, a moc nevzbuzuje důvěru, že najednou prohlédl a objevil její skvělé kvality, buď někde na konci Fénixova řádu či na začátku Prince dvojí krve. Tak to obvykle nefunguje. Přesto se ale stalo. A zjišťujeme, že Ginny je najednou velice krásná, žádaná, a také hodně schopná kouzelnice, hráčka famfrpálu, bavička a vůbec osoba zcela důstojná být Harryho partnerkou.

6) Harryho mentor Albus Brumbál

Každý hrdina potřebuje Velkého učitele. V čínské tradici je mentor úplně dokonalý, geniální, a v jistém stádiu zahyne, protože to je vlastně jediný způsob, jak může získat hrdina nějaké místo na slunci.

Brumbál začne přesně v tomto stylu. Je to prostě „největší kouzelník našeho věku“, kterého „se bojí i Voldemort“.

Současně je to oblíbený ředitel školy, což je z hlediska žáků také závratná role.

Současně také supluje jeho rodiče.

Současně je také „velký detektiv“, protože je to právě on, kdo na konci každého dílu vysvětluje Harrymu – a čtenářům – „jak to všechno bylo.“

Současně se i přes tyhle nebetyčné kvality nad nikoho nepovyšuje, má vlídné slovo pro kdejakého z početných outsiderů kouzelnického světa, občas vesele žertuje a navrch toho všeho trousí nesmrtelná moudra jako „brzy si budeme muset vybrat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.“

V prvních dílech se zdálo, že na tom také může zůstat; Brumbál je geniální, neprůstřelný a dokonalý. Jenže během Fénixova řádu se i tohle začne pomaličku měnit. V tomto příběhu je Harry najednou sám, protože Brumbál ho z tajemných důvodů ignoruje taky. Ani vysvětlení na konci nezahladí dojem jistého rozčarování. Když se pak v Princi dvojí krve Brumbál naopak věnuje Harrymu speciálně a daleko víc, takže je na něho mnohem lépe vidět, ukáže se, že zdaleka není tak geniální a neporazitelný. Jeho zraněná ruka je předzvěstí dalších potíží; a ty vyvrcholí Brumbálovou smrtí. To je zvrat tím dramatičtější, že na něho nevyzraje Voldemort, ale stačí na to Snape a Draco Malfoy.

V Relikviích smrti pak je proměna dokončena. Brumbál sice není zdaleka tak falešný a ničemný, jak tvrdila Rita Holoubková, ale je to také jenom člověk; má několik vážných slabostí. Problematický vztah k vlastní rodině je jednou z nich; jistá strojová vypočítavost, se kterou připravuje Harryho k jeho závěrečnému úkolu, je druhá a možná ještě nepříjemnější.

V tomto místě Rowlingová z ideje mentora nadobro vykročila; ten je sice mrtev, jak se sluší a patří, ale je také překvapivě zlidštěn a postaven do mnohem reálnějšího světa, než bývá v hrdinském příběhu dovoleno.

7) Hledání mezí

Jednou z dalších ústředních idejí Rowlingové je přesvědčení, že žádný z hrdinů není dokonalý. Demýtizace Brumbála je konečný projev širšího procesu. Každý hrdina příběhu narazí na nějaký moment, kdy se jeho silné stránky obrátí proti němu, a kdy by bez přátel definitivně selhal. U Harryho Pottera samotného je to patrné od prvních do posledních okamžiků. Má tendenci reagovat impulzivně a zkratkovitě; v rozletu do prázdna ho zadržuje nejčastěji Brumbál nebo Hermiona. Jsou ale situace, kdy ho z největších temnot deprese tahají i další postavy – Ron, Lupin, Sirius; a jsou také momenty, kdy je Harryho improvizovaný odhad přesnější, než sebedůmyslnější Hermioniny výpočty. Zvláště výrazné je to v závěru Relikvií smrti, kdy Harry chápe jejich podstatu správněji a dříve, než Hermiona.

Neexistuje nikdo, kdo by se nemýlil; každý má nějakou vlastnost, která ho omezuje; paní Weasleyovou svazuje strach o vlastní rodinu, Siria Blacka zase určitá zbrklost, Lupina strach o to, aby někoho dalšího nevtáhl do své nemoci, profesor Moody je zase paranoik, Mc Gonagalová upjatá dáma bez vzletu a Tonksovou nebo pana Weasleyho je vůbec obtížné počítat mezi dospělé. A to jsou v zásadě nejmocnější a nejsympatičtější postavy z celé ságy; všichni ostatní jsou na tom ještě daleko hůře, v čele s velmi podezřelými představiteli úřední kouzelnické moci.

Mimochodem, podobná omezenost platí i pro zlé postavy. Excelentní ničemové jsou třeba Lucius Malfoy nebo Bellatrix Lestrangeová. Přesto je najdeme mnohokrát zaskočené, ponížené a v případě Malfoye dokonce úplně poražené. Bellatrix, nejdrsnější válečnice Smrtijedů, je šílená, a vlastně neschopná organizovat jakoukoli akci bez dohledu. Snape je sice hodně mocná a důležitá postava pro oba tábory, ale všichni také cítí jeho podivnou dvojakost; vlastně nikdo mu tak úplně nevěří, což zůstane až do konce. Z celé galerie Smrtijedů se nikdo další nezmůže víc, než na vysloveně epizodní působení – Barty Skrk, Dolohov, Fenrir Šedohřbet – všechno jsou to jména drsných, ale většinou primitivních zabijáků, kterým nevěří ani jejich pán.

Tím se dostáváme k Voldemortovi. Je to hlavní padouch, personifikované zlo, protihráč Albuse Brumbála (a potažmo Harryho Pottera). Zná kouzla, o jakých se ostatním ani nesnilo, a jeho hlavní zbraní je dokonalá bezohlednost. A přece – tím, jak postupně vychází najevo jeho lidský příběh, dochází také k jeho oslabení a demýtizaci. Ostatně, nejde dost dobře ignorovat, že pravidelně selhává při střetech s Harrym Potterem.

Poprvé při jeho narození; podruhé na konci Kamene Mudrců; potřetí, byť v zastoupení, na konci Tajemné komnaty. Počtvrté se tak stane při jeho návratu v Ohnivém poháru, a popáté ve Fénixově řádu. No, a v Relikviích smrti se střetnou ještě dvakrát. Při tom jen ty poslední dva souboje jsou bez asistence někoho dalšího – pokaždé totiž Harryho někdo z problému vyseká; dvakrát matka tajným kouzlem, jindy jeho hůlka, potom zase Albus Brumbál. Všechno jsou to vlastně případy Voldemortova selhání; pokaždé je situace o kousíček složitější, než předpokládal, a je nějaký detail, na který zapomněl. A protože nemá s sebou žádnou geniální Hermionu, tak je porazitelný a smrtelný.

1) Vztah k mrtvým rodičům

Nejintenzivnější citové prožitky Kamene mudrců souvisí s tím, že Harry je sirotek. Nejvíc ze všeho mu chybí rodiče, a tragédii jejich smrti začíná pomalu chápat. To, že žádné rodiče nemá, ho činí výjimečným nejvíc ze všeho. Mnohokrát se na scéně objeví něco jako „adoptivní rodič“ – částečně se tak chová rodina Weasleyových; částečně Sirius Black, hodně přátelský profesor Lupin, a v závěru tuhle roli tak trochu supluje Brumbál; ale nikdy to není ono. To, že se jeho rodiče nikdy nevrátí, je vlastně jedním z nejmocnějších skrytých témat Vězně z Azkabanu; ve chvíli, kdy Harry Potter sešle klíčové kouzlo, a zachrání sám sebe, přestane čekat na návrat rodičů a jejich pomoc. Tím také učiní jeden z velkých kroků ke své dospělosti a samostatnosti.

Již v nepřítomnosti rodičů si musí Harry také prožít důležité odhalení věku dospívání; že rodiče nejsou vždycky bezvýhradně geniální a bezúhonní. Snapeova nejhorší vzpomínka má ve vztahu k rodičům stejnou funkci, jako pozdější odhalení nedostatků Albuse Brumbála.

2) Smrt

Smrt je zvláštním způsobem komunikace mezi Rowlingovou a Harrym Potterem, a potažmo i čtenářem. O smrti se mluví vlastně od první chvíle; Harryho rodiče byli zavražděni. Zemřeli i další lidé; například profesor Quirrell nebo Frank Bryce. Ovšem málokdy se tak děje v „přímém přenosu“.

Okamžik, kdy je Harry Potter poprvé svědkem něčí smrti, v závěru Ohnivého poháru, představuje klíčový přelom, a dělí celou ságu na dvě poloviny. Právě tady se totiž Voldemort vrátil, a oslavil svůj návrat první vraždou. Je to konec nevinnosti, a konec světa Harryho Pottera, jak jsme ho znali; jsem přesvědčen, že následující šerosvity Fénixova řádu vycházejí právě z těchto událostí. Azkaban přestává být akademická a vzdálená hrozba, a stává se velice konkrétním místem, naplněným velmi jasnou skupinou arcinepřátel, mnohem horších, než třeba dosavadní Lucius Malfoy.

Ohnivý pohár ostatně zavedl i novou tradici – i Fénixův řád opět končí vraždou, a to pro Harryho daleko krutější a osobnější, vraždou Siria Blacka. Princ dvojí krve je ten samý případ; zavražděn je tentokrát přímo Albus Brumbál.

Tím došla Rowlingová na konec možností; nikdo mocnější a Harrymu bližší z dospělého světa už neexistuje. Velice se spekulovalo, koho hodlá zavraždit ve finále, čím tuhle sbírku krvavých trofejí ještě trumfne. Nabízelo se samozřejmě sáhnout až do ústřední trojice hrdinů; zabít Hermionu, Rona nebo samotného Harryho. Tady sama autorka rozumně couvla; správně vycítila, že rána podobného kalibru by byla tak drtivá, že by ji svět Harryho Pottera nemusel přežít, a hrdinský epos by se změnil v tragický. Vynahradila si to dost zběsilým masakrem poměrně důležitých postav, kterých zahyne opravdu hodně, možná i nepatrně víc, než bylo nezbytně třeba.

3) Hrdinský čin coby šťastná náhoda

Pojetí hrdinského činu je u Rowlingové velmi originální. Především je nutno připomenout, že Harry je slavný dříve, než cokoli udělal. Tato situace mu také nesčíslněkrát komplikuje život; pokud zkouší napodobovat vzory ve svém okolí, mnohokrát to nefunguje jen proto, že je předčasná celebrita a zázračné dítě. Je to tím komplikovanější, že po velkou část jeho dobrodružství není jasné, v čem ta jeho výjimečnost vlastně spočívá. Trefná Harryho poznámka v Relikviích smrti k Ronovi vystihuje většinu jeho akcí – „když se to vypráví, tak to zní lépe.“ Ve vlastních nejvypjatějších okamžicích je Harry obvykle situací zcela zaskočen, improvizuje, a nemá nejmenší tušení, jak situaci řešit. V prvním případě na konci Kamene Mudrců se věc vlastně vyřeší sama, díky kouzlu, o kterém nevěděl on ani jeho soupeř. U vězně z Azkabanu Harry takto zasáhne v jediném vrcholném okamžiku – když odežene mozkomory kouzlem. V Ohnivém poháru zase většinu všeho vyřeší jeho hůlka, a ve Fénixově řádu zasáhnou v poslední fázi dospělí. V Princi dvojí krve je Harry vlastně úplně poražen. Je to přehlídka náhod, štěstí a shod okolností?

4) Hrdinský čin coby akce RPG.

Pokud se vrátíme k pravidlům magie podle Rowlingové (II. 4), pak je to vlastně zvláštní, protože vyjmenované momenty nemají se „školní“ magií mnoho společného. Harry svede plno soubojů přesně „podle pravidel“, například s Draco Malfoyem; uplatní kouzla v několika bitvách, například na konci Fénixova řádu. Ještě důležitější je, že plno věcí naučí svoje kamarády – a to má v závěru děje význam možná větší, než jeho vlastní přínos. Věčný problém chybějícího učitele obrany proti černé magii – Voldemortův docela důležitý a strategický záměr, jak se ukáže – má tohle překvapivé řešení; skrytým a nejdůležitějším učitelem je Harry sám.

Nicméně snad žádný případ skutečně zásadního střetu s Voldemortem nevyřeší žádné podobné kouzlo. Představa „správně provedeného kouzla v pravou chvíli“ se jevila autorce právem jako plytká a nepřesvědčivá. Nejvíce se k tomu blíží hlavní střetnutí ve Vězni z Azkabanu, kde ovšem jednak nejde o Voldemorta, jednak kouzlo Expecto patronum je podmíněno něčím daleko zásadnějším, o čemž už řeč byla – konečným odpoutáním se od rodičů.

Hodně zajímavá je otázka užívání zakázaných kleteb Harry Potterem. Mám dojem, že to úplně nedořešila ani Rowlingová. Harry je skutečně sešle, či spíše zkusí seslat, s nevalnými výsledky, vždy ve chvílích největší zuřivosti; po zabití Siria Blacka ve Fénixově řádu, a po zabití Brumbála v Princi dvojí krve. Čekal jsem automaticky trest v dalším ději; ale nestalo se nic neobvyklého; bylo to odbyto pouhým neúspěchem ve všech případech, stejně jako hodně podezřelé kouzlo Sectumsempra. V Relikviích smrti dojde i na kletbu Imperius, tentokrát úspěšnou, ale opět bez větších následků. Mimochodem, Adava Kedavra nesešle Harry Potter vůbec nikdy.

5) Hrdinský čin mýtického druhu

Záměrně jsem vynechal dvojí finále, které se vymyká všemu předchozímu.

Případ Tajemné komnaty je zcela výjimečný. Tady opět mocně vypomohla Brumbálova intervence, který poslal hrdinovi meč a ptáka fénixe. Nicméně to nic nemění na tom, že to je pomoc, jakou pravidelně dostávají hrdinové v drakobijných scénách. Ona to totiž je drakobijná scéna, bez dalších pochyb; bazilišek je případ zvláštního draka. Harry Potter baziliška zabil v regulérním dračím souboji, a to je něco, co se prostě počítá. Síla řeči mýtu na tomto místě překonala jakoukoli jinou „nižší“ magii s hůlkami. Největší známé hrdiny Evropy ostatně neproslavilo nic jiného; Siegfried by nikdy nebyl tím, čím je, kdyby nepřemohl v úvodu kariéry Fáfnira a Beowulf nebo svatý Jiří jsou ty samé případy.

Důsledky tohoto Harryho činu se také táhnou celou ságou. Na konci zjistíme, že právě zde se mu podařilo zničit první viteál, daleko dřív, než o nich byla vůbec řeč, a dokonce dřív, než o nich věděl Brumbál. Druhý důsledek je pro něho nakonec ještě zásadnější; právě zde se rozhodlo, že jeho partnerkou bude Ginny Weasleyová, zachráněná princezna z mýtu. Myslím, že právě tohle – a nevím, zda si to Rowlingová uvědomila – převálcovalo všechny další argumenty proti tomuto řešení.

Mimochodem, nelze si nevšimnout, že Neville Longbottom, druhý „rytíř, určený věštbou“, na konci zabije stejným mečem hada Naginiho. A je úplně jedno, že meč měl mít v tu chvíli v držení nějaký skřet; proti magii mýtické drakobijné scény je všechno stranou.

Druhé mimořádné finále si nechala Rowlingová právem až na konec celé ságy. Nejde o nic menšího, než že se Harry Potter obětuje, aby mohl vstát z mrtvých. Teprve když se to takto napíše, člověk si uvědomí, o čem je řeč; autorka zamířila do kategorie hrdinů ještě vyšších, než jsou drakobijci. Smrtí prošli Odin, Ježíš Kristus, a nebo také Gandalf. Předpokládám, že si Rowlingová hodně lámala hlavu, než vymyslela, čím by přebila všechny předchozí Harryho činy; a také, co by bylo zcela mimo možnosti a chápání lorda Voldemorta. No, podařilo se jí to dokonale; nic cizejšího jeho dokonale sobecké a cynické duši asi vymyslet nešlo.

I zde máme náznak podobné scény jinde; je to Brumbálova smrt. Ta se odehrála sice dříve, ale nebylo nám prozrazeno, že to je ve skutečnosti také oběť. Ovšem oběť do jisté míry vynucená; Brumbál ví, že zemře stejně, a zkouší rafinovaným trikem ještě vylepšit svojí straně situaci. Celé to nese daleko víc rysy promyšlené šarády, než oběti; je to víc Agatha Christie, než Ježíš Kristus – a také je cítit, že tato první oběť má daleko menší efekt.

Nicméně, když si tato čtyři mytologická vítězství sečteme, všechny čtyři souvisí se zničením viteálu. To je další doklad, že si jejich závažnost autorka uvědomovala přesně. Další dva viteály se stávají kořistí Rona a Hermiony, kteří si to jasně zaslouží; poslední z nich zničil Regulus Arcturus Black (a také za to zaplatil životem). Možná ani to není náhoda, a lze v tom spatřovat vyšší záměr; je to jednak odplata za Siria Blacka, jednak pomsta všech ponížených domácích skřítků.

6) Iniciace hrdiny

Když si takto projdeme místa, o která skutečně jde, a kde se o něčem podstatném rozhoduje, začíná se ukazovat, že Harry Potter zdaleka nemá tak nekonečně daleko k Frodovi. Kromě toho, že chodí do školy a učí se, probíhá ve skutečnosti jeho skrytá výuka hrdiny, která ho předurčuje k mimořádným činům.

Takže ještě než děj pořádně začne, Harry Potter je obdařen něčím na způsob Achillovy nezranitelnosti, která ho ochrání v Kameni mudrců hned dvakrát – na začátku a na konci knihy. Nedosti na tom; také dostane (otcův!) neviditelný plášť, dar zásadního významu, který dokáže úplně změnit osud hrdiny (za všechny podobné případy stačí jmenovat Bilba Pytlíka, pro kterého byl podobný předmět nejdůležitější v jeho životě).

V Tajemné komnatě, jak bylo již řečeno, Harry Potter zabije draka – baziliška.

Ve Vězni z Azkabanu se odpoutá od rodičů a přestane na jejich přízrak spoléhat. Za to nalezne kmotra, který mu rodiče dočasně a částečně zastoupí. Ostatně, pro kdejakého hrdinu byl významnější strýc, než jeho vlastní otec; opět stačí připomenout Froda nebo Beowulfa.

V Ohnivém poháru se Harry Potter poprvé setká se smrtí, a také se svým nepřítelem.

Ve Fénixově řádu Harry Potter dospěje na dno pochybností – vrchol krize je zřejmě v momentě, kdy dospěje k závěru, že je sám Voldemortem. Je opuštěn celým kouzelnickým světem, ale nakonec najde nové kamarády a stane se vůdcem. Brumbálova armáda sice nese jméno Harryho mentora, ale víme, že ji založil Harry, a nikoli Brumbál.

V Princovi dvojí krve je výuka čarodějova učně dokončena – jsou odhalena nejvyšší Voldemortova tajemství, a Brumbál po té umírá. Viteály nás ostatně zavedou zase na mýtickou trajektorii; byl to například Kostěj nesmrtelný, jehož „síla“ byla ukryta někde úplně jinde, mimo jeho tělo, na strašně vzdáleném místě…

Relikvie smrti jsou v tomto směru příběh, kde se mýtus definitivně utrhl z řetězů, a ovládá děj zcela. Viteály jsou ještě doplněny dalšími předměty, z nichž jen dva jsou nové; zázračná hůlka, hůl pravého mága, nad kterou není, a kámen vzkříšení, ke kterému se ještě vrátíme. Pro nás je v tuto chvíli podstatné, že činy, které hrdina vykoná, jsou tak pohádkové a mýtické, jak jen je možno. Přesně takové, jaké šlo očekávat z jeho osudového předurčení.

7) Opravdová magie

Když se vrátíme ještě jednou k hrdinským Harryho činům, ukazuje se, že tu mezi řádky prosvítá jakási magie vyššího řádu. Nic, co by se dalo naučit ve škole, ale přesně to, co se snaží pochopit všichni reální zájemci magie; přírodní síly, které občas zasáhnou, a které je třeba brát na vědomí a lze jen občas úspěšně předpovědět, že se takový zásah chystá. Nikdy to nelze vědět přesně; lze to jen odhadnout, tušit. Přesně tohle Harry předvedl na počátku kariéry s Kamenem mudrců, když ho našel; když v Tajemné komnatě vytáhl z Klobouku Nebelvírův meč a když vzápětí usoudil, že „zavraždí“ Raddleův deník zubem  baziliška.

V Ohnivém poháru podobnou věc v závěru zapříčinila čirá náhoda; podivná vůle Harryho hůlky. Ve Fénixově řádu se podobná nepochopitelná magie zjeví hned na počátku, kdy testrály mohou vidět jen ti, kdo viděli smrt; podruhé u tajemného oblouku na odboru Záhad, za kterým zjevně mrtví bydlí, a potřetí i ve vrcholném momentu boje, kdy se Voldemort marně pokouší ovládnout Harryho tělo. V Princovi dvojí krve jsem nic podobného, kupodivu, neobjevil.

Ale na konci, v Relikviích smrti, podobné divy začínají vytlačovat ze scény normální magii. Začne to podivným útokem Harryho hůlky v první bitvě se Smrtijedy. A jsou to právě tyto síly, které Harry začne využívat. Ani Voldemort, ani Brumbál by mu nemohli prozradit, jak přesně nejmocnější předměty fungují; Brumbál jen tuší, že by fungovat mohly, a Harry se na to spolehne a vsadí vlastní život.

Jedno z nejzajímavějších míst Relikvií smrti, kde se děj bezmocně zasekne po útěku z ministerstva, kdy hrdinové nemají žádný nápad, jak najít další viteály, začíná řešit Harry problémy čistě magickým myšlením. Sleduje stříbrnou laň, věří povídače o třech bratrech, a náhlým osvícením najednou chápe, že se kámen vzkříšení nachází ve zlatonce, pro což není vůbec žádný rozumný důvod. Hermiona se zdráhá vydat po této šílené stopě; ukáže se ale, že Harryho řešení, hledat viteály i relikvie, je jedině správné.

8) Nesrmtelnost versus rodina

Do díla se vetřela i alchymie. Předpokládám, že to nebylo úmyslné. Na počátku všeho byl Kámen mudrců, a na konci všeho kámen vzkříšení, což je vlastně silnější pohádková varianta téhož. Mýtus si tu zase vybral svoji daň; celý příběh lze číst jako hledání nesmrtelnosti. Hledá ji především Voldemort; jeho řešení je temné, za cenu vražd. Hledal ji v mládí Brumbál, v méně jasné variantě; ale i on je Rowlingovou nemilosrdně potrestán, a nucen zanechat cesty. Hledal ji Nicolas Flamel, postava fascinující tím, že je jako jediná z celé ságy skutečná; autorka ho donutila z ne příliš přesvědčivých důvodů zemřít; totiž, aby jeho kámen mudrců neposloužil Violdemortovi. A konečně ji hledal a našel Harry Potter, ne pro sebe, ale jen pro vítězství nad zlem; po použití kámen odhodil a ztratil v lese.

Tahle nejpodivnější z Relikvií smrti je zároveň nejzáhadnější a nejmocnější předmět celé ságy. Objeví se velmi nenápadně v Princi dvojí krve, v kapitole o vzpomínkách Boba Ogdena, kdy je pozornost čtenáře plně soustředěna na spoustu věcí kolem (představení Voldemortovy matky.) Podruhé se mihne při další Voldemortově návštěvě u Morfina. Na konci téhož dílu se dozvíme, že to je viteál, a že o Brumbál zničil, byť za cenu zranění ruky. V Relikviích smrti se dále ukáže, že tohle zranění bylo Brumbálovi osudné, nikoli zásah kouzlem na konci.

A také se dozvíme, že to je zároveň jedna z Relikvií smrti, dědictví prostředního ze Tří bratrů, a je ukryto ve zlatonce. Tedy zároveň nejtemnější z viteálů (zabije Brumbála) a nejzářivější z Relikvií (zachrání Harryho).

Proč je nesmrtelnost v příběhu tak neoddělitelně propojena s temnotou?

Nejsem schopen úplně pochopit, proč spatřuje Rowlingová v nesmrtelnosti cosi zakázaného. Bohové totiž v příběhu naprosto chybí.

Jistá nápověda je v trojí opakované scéně v Relikviích smrti; spor Harryho s Lupinem, spor Aberfortha s Albusem Brumbálem a konečně i závěrečná scéna rodiny na nádraží. Zdá se, jakoby šťastný život rodiny – obdoba pohádkového žili šťastně až do smrti a měli kupu dětí – byla ten konečný cíl a mravní naučení, ke kterému celá sága spěje. Jakékoli dobrodružství a jakékoli vznešené plány musí před zájmy rodiny ustoupit. Vždy. Je to Harry, kdo má ve sporu s Lupinem pravdu, a je to Aberforth, kdo má pravdu s Albusem, a konečně, šťastná rodinka Harryho Pottera a Giny Weasleyové, vypravující děti do Bradavic, je konečná pointa.

Musím říci, že na mne tohle působilo trochu nepřesvědčivě, ba místy až zmateně. Lupin se sice spořádaně vrátil k Tonksové, nicméně na konci oba stejně zahynou. A Tonksová se vrhne do akce za Lupinem, aby zemřela také. Místo jasné odpovědi tu zbyla jen kupa otazníků. Výsledek Brumbálova příběhu je stejně nejasný; Albus se sice moc nezapojil do péče o sestru, ale zase stihl spoustu jiných opravdu důležitých věcí, což o jeho bratrovi říci nelze. Srovnání obou je opět nejasné. Ginny, vyhnaná z boje téměř násilím, je také úplně proti trendu moderních hrdinek. Člověk by čekal, že třeba je pro ni uchystáno ještě něco velikého… a v závěrečné scéně na nádraží také nechápu plno věcí. Co vlastně Harry dělá? Jaký má další smysl života, který leží skoro celý před ním? Učí obranu proti černé magii, jak by se nabízelo? Je bystrozorem? Co dělá Ginny? Sedí doma a stará se o děti, jako paní Weasleyová? Je tohle dostatečná odpověď a řešení pro toho, kdo pronikl tak daleko do tajů smrti a vzkříšení? Nemělo by z Harryho – nyní už bez nadsázky zázračných – schopností mít také něco jeho okolí?

Nicolas Flamel spořádaně zemřel, aby neohrozil kouzelnický svět. Budiž. Byl starý několik století, takže je to docela možný konec. Ale to, že nejmocnější a ústřední ze všech artefaktů, prsten s kamenem, co křísí mrtvé, leží bez povšimnutí v lese, to je skoro k neuvěření. Za stavu, kdy je kolem tolik zbytečných mrtvých. Ve chvílích, kdy by ho bylo tolik třeba. Navíc s  Harryho impulzivní povahou, kde improvizace předchází rozumné úvaze.

Tady síla mýtické magie překonala zápletku. Autorka rozpoutala tak mocné síly, že je nedokázala úplně ovládnout.

Osobně mi to nijak nevadí, protože příběh je určitě zajímavější, pokud se do takových výšin a rizik vůbec vydal. Nezvítězit úplně není na tomto poli žádná katastrofa; asi málokdo může tvrdit, že ví, jaké řešení je správné. Opačný závěr, kdy by měla Rowlingová všechno plně pod kontrolou jen proto, že „hermionovsky“ neriskovala, zmíněná Relikvie by se na scéně vůbec neobjevila (a nebo by to byl „jen“ viteál), takže by Harry zvítězil čistě pomocí „malých šedých buněk“ , by asi byl mnohem méně působivý.

Nepochybuji, že si toho drtivá většině kritiků nevšimne, protože nebudou schopni tyhle detaily sledovat tak daleko. Devět z deseti čtenářů bude zřejmě rádo, že krkolomný závěr vůbec pochopí. A budou rádi, že to tak pěkně dopadlo a dobro zvítězilo na celé čáře.