Způsob zachování Římského práva

Je-li dnes stále ještě římské právo předmětem živého zájmu nejen vědeckého, ale i politického, lze to vysvětliti především jeho historií ve středověku a v novověku. Nejenže římské právo určovalo až do XIX. století téměř výlučně vědeckou práci právnickou, jež se orientovala na pojmech vytvořených na podkladě římských ústavů právních, a to i ve vědních oborech zcela nových, s antikou nesouvisících; více ještě padá na váhu, že římské právo soukromé se stalo vlivem středověké a novověké recepce římského práva na evropském kontinentě součástkou moderních právních řádů a že i římské pojetí státu vlivem katolické církve i světských činitelů státní moci působilo na evropské politické myšlení. To vše neobyčejně ztěžuje správné ocenění významu a pravé podstaty římského práva. Moderní doba si totiž zvykla zejména tam, kde stojí proti římskému právu v póze bojovné, připisovati na jeho vrub mnoho z toho, co do římského práva vnesli teprve jeho pozdní vykladači a co je římskému duchu zcela cizí. Kořen toho jest již ve způsobu, jímž je nám římské právo dochováno.

Tak zejména římské právo ústavní nebylo u Římanů samých nikdy ani kodifikováno ani vědecky zpracováno. Známe je téměř jen z dokladů o politické praxi římské a z příležitostných projevů spisovatelů právnických a neprávnických. Samo římské právo soukromé, jež bývá hlavně míněno, mluví—li se o právu římském, bylo u Římanů kodifikováno jen v samých počátcích vývoje v proslulém zákonu XII tabulí, jsouc pak po celou dobu dalšího vývoje tvořeno činiteli zcela jinými, než je zákon, jenž v římské právní produkcí má úlohu celkem podřadnou. Vrchol tohoto vývoje spadá do doby římského principátu (I.—III. stol. po Kr., t. zv. klasické práva římské). V té době je hlavním jeho pramenem právnická literatura neobyčejně bohatá, nikoliv však teoretická, nýbrž převážně praktická. Avšak ani této literatury neznáme v její původní podobě, nýbrž teprve z pozdní byzantské kodifikace císaře Justiniána z prvé polovice VI. stol. po Kr. Za ústavních i sociálních poměrů značně změněných se stal z vědecké produkce klasických právníků římských zákoník, přizpůsobený nové době a nesoucí ovšem i stopy nového ducha doby, neřímského, jak to souviselo s různými složkami byzantské kultury (t. zv. Digesta čili Pandectae). Tento zákoník nám zachoval fragmentárně, t. j. ve výstřižcích, zařazených do zcela nové souvislostí, nejdůležitější spisy klasických právníků, a to ještě ne bezpečně v původní jich stylisaci. U každého fragmentu musíme počítati s možností justiniánských změn (interpolací), tím spíše, že kompilace byla pořizována podle plánu byzantskými praktiky pod záměrným vedením výtečného znalce starého práva Triboniána. V této byzantské podobě bylo římské právo tradováno v pozdějších stoletích a v té podobě bylo také ve středověku a v novověku recipováno, takže základem našeho občanského práva se nestalo klasické právo římské ryzí, nýbrž zpracované Byzantinci. Římské právo tedy prošlo před obecně známou recepcí středověkou již v době justiniánské recepcí byzantskou, jež ovšem nebyla provedena naráz kompilátory, nýbrž byla připravována v praxi i v nauce IV. a V. stol. po Kr. Je příznačné, že právě mnoho z této byzantské školské tradice bylo u pozdějších a je i dnes ještě považováno za čisté právo římské.

Teprve šťastná náhoda umožnila pronikavější pohled do duševní dílny klasických právníků. Na počátku XIX. stol. byly totiž objeveny ve Veroně na pergamenovém kodexu pod textem sv. Jeronýma Gajovy Instituce, učebnice římského práva pro začátečníky, pocházející od právníka nijak zvláště nevynikajícího a celkem neznámého. Je to jediný téměř úplný souvislý text z doby klasické, zachovaný mimo justíniánskou kompilací. Kompilace tato obsahuje mimo uvedená již Digesta rovněž Institutiones, založené na přepracovaném Gajovi, a t. zv. Codex (tyto tři sbírky, Digesta, Institutiones a Codex spolu s pozdějšími zákony Justiniánovýmí, t. zv. novelami, bývají označovány jako Corpus iuris civilis). Vyžadovalo práce téměř celého XIX. století, než se dospělo na podkladě Gajově ke kritice textů, zachovaných v Digestech. Cílem této kritiky je rekonstrukce klasického práva římského a juristické methody klasických právníků. Kdežto starší nauka se domnívala, že mezi jednotlivými klasiky není valných rozdílů, objevuje se nyní, že mezi klasiky jsou svérázné individuality a pronikaví myslitelé velikých tvůrčích schopností, jako na př. Labeo a Sabinus na počátku stol. I., Julianus v první polovici stol. II. a Papinianus, Paulus a Ulpianus na sklonku stol. II. a na počátku stol. III. Výsledkem tohoto kritického snažení, na němž se účastní všichni kulturní národové světa, nevyjímajíc vědecký svět anglický a americký, je již dnes poznání vývoje římského právního myšlení a zjištění hlavních obrysů stavby klasického práva římského pod nánosem byzantského přepracování.

Význačným rysem římského právnictví je veliká úcta k tradici, spojená s uměním vvhověti nově vznikajícím potřebám doby, při čemž by nebylo opuštěno východisko starého práva. Tímto duchem je proniknut jak vývoj ústavní, tak vývoj práva soukromého. Základní rysy římské státní správy byly raženy na samém počátku republiky. Ještě starší jest juristické formování římského soukromého života. Po celý další vývoj veřejného i soukromého života Řím neopustil tuto starou basi, vytvořenou v době státu městského a ve společnosti převážně agrární. To dodává římskému právnu rys konservativni, pro který byl římský svět nejednou případně srovnáván s oblastí, jež nejméně podlehla vlivu římského práva, s Anglií. Tím se zároveň dostává římskému právnímu vývoji pevné myšlenkové kostry. I tak rozhodná změna ústavy, jako byl principát, byla svým tvůrcem, císařem Augustem, presentována své době jako restaurovaná republika. Nejinak v soukromém životě platila nadále i ve velmi podstatně změněných hospodářských a sociálních poměrech pozdější doby nezměněné původní juristická struktura rodiny, odpovídající plně jen někdejšímu východisku primitivního selského hospodářství. Ba i vyvinuté obchodní právo principátu, jak si je vynutil rozvoj peněžního a úvěrového hospodářství této doby, stojí stále na basi starého práva civilního. Modernímu způsobu právnické práce, nalézajícímu hlavní prostředek právní úpravy v zákoně jako ve výrazu státní vůle, je tento základní římský postoj zcela cizí. Víra ve všemocnost zákona nutně s sebou dnes přináší snadné opouštění jednou zaujatého stanoviska, bezstarostné reformátorství a neúctu k tradici. Římské právo nebylo dílem zákonodárce, nýbrž výsledkem souhry nejrůznějších činitelů ústavního života. V pozadí všeho toho stála od počátku jako hybná síla jurisprudence římská, jež se za principátu vyšinula na místo přímého tvořivého činitele právního, takže vědecká právnická činnost zaujímá mezi právními prameny nakonec místo nejprvnější.

Základy republikánskě ústavy a císařské administrativy

Základními instituty římské republikánské ústavy byla comitia, senát a magistráti cum imperio. Každý z těchto institutů representuje jednu složku římského ústavního života: Comitia živel demokratický, senát živel aristokratický, magistráti s imperiem živel monarchický. Všechny tyto tři živly se v římském ústavním životě uplatňují svým způsobem, byvše navzájem původně v rovnováze.

Comitia jsou římské národní shromáždění, zahrnující veškerý politický národ, šlechtu i lid. Přísluší jim právo zákonodárné a právo voliti nejvyšší magistráty, brané původně jen ze šlechty. Senát je výbor jmenovaných (nikoli volených) mužů, vytvořený z bývalých magistrátů. Podle ústavy má postavení poradního orgánu nejvyšších magistrátů. Vládu vykonávají tito magistráti (cum imperio), volení v národním shromáždění.

Ústředním pojmem římské ústavy státní správy jest imperium. Rozumí se jím nejvyšší vládní moc, zásadně neomezená a nedílná. Impérium v sobě zahrnuje všechny vládní akty: výlučné právo zákonodárné iniciativy, nejvyšší vojenské velení, jurisdikci (civilní soudnictví), pravomoc trestní a správní. Tato pravomoc je primární, neodvozená & zásadně neomezená. Meze jí mohou býti položeny pouze komitijním zákonem (lex). Kde zákona není, jedná nositel imperia podle svého vlastního uvážení. Impérium nebylo také děleno podle pravomocí v něm obsažených. Každý nositel imperia měl nejvyšší vládní moc celou a nedílnou a byl oprávněn ke kterémukoliv aktu vládní moci. Římská ústava nezná dělení funkcí vládu moci, jak se vyskytuje v ústavách moderních.

Původ imperia, jež representuje v římské ústavě element monarchické vládní moci, je neznámý. Připomíná svou strukturou velmi živě neomezenou vládní moc, jak ji znají právní řády orientální. Byla vyslovena domněnka, že je původu etruského, že se totiž objevila v ústavním životě římském po prvé s etruskými králi. Po vypuzení cizí dynastie etruské podrželi Římané tuto instituci monarchické moci v její původní podobě pojmové, avšak prakticky odpoutanou od jediného nositele. Kdežto orientální monarchie ztělesňují vládní moc v osobě vládce, jemuž připisují vyšší, začasté božské postavení, jest imperium v římském pojetí abstraktem, jsouc konkretně spojeno s fysickým svým nositelem způsobem zcela zvláštním, znemožňujícím prakticky vytvoření trvalé diktatury.

Vystupuje to nejostřeji v tom, že za mimořádných okolností připouští římská ústava i diktaturu, avšak jen jako zjev zcela výjimečný a přechodný. Diktátor jako jediný nositel imperia mohl býti jmenován jen v kritické situaci státu s úkolem vyříditi věc na něho vznešenou co nejrychleji. Nebyl-li se svým úkolem hotov dříve, zanikala jeho mimořádná pravomoc bezpodmínečně po šesti měsících.

V normálních poměrech však příslušelo imperium dvěma konsulům a to každému z nich celé a nedílné, takže každý konsul byl oprávněn k jakémukoliv vládnímu úkonu. V čele vlády stáli tudíž v Římě dva nejvyšší nositelé imperia, zásadně stejně oprávnění. Současně má každý z nich právo zrušiti intercesí kterýkoliv úřední akt svého kolegy v úřadě. Tento princip kolegiality znamená tedy v Osobě konkrétního nositele imperia prakticky značné omezení vládní moci, jinak pojmově neomezené. Další praktické omezení plyne z toho, že úřadování konsulů trvalo pouze jediný rok. Za svého úřadu je však konsul nesesaditelný a také k odpovědnosti z výkonu vládní moci mohl býti volán teprve po skončení svého úřadu.

Tímto uspořádáním výkonu imperia se vysvětluje, že ve skutečnosti měl na vládu určující vliv činitel, stojící de jure v pozadí jako poradní orgán konsulů, senát. Zejména v oboru zahraniční politiky a kontroly státního finančního hospodářství senát rozhodoval, ale i jinak lze říci, že faktické řízení státu bylo v jeho rukou, neboť vedle střídajících se magistrátů senát jako stálý sbor mužů veliké politické zkušenosti převyšoval.

K dalšímu faktickému omezení imperia konsulů došlo v průběhu vývoje římského státu tím, že se s rozmachem vládní agendy vytvořily různé obory státní správy, v jejichž čele stál sice rovněž nositel imperia, pomyslně způsobilý vykonávati všechny vládní akty, ale prakticky odnímající konsulům to nebo onu agendu, jež mu byla zvláště svěřena.

Tak došlo nejprve k vytvoření praetury pro věci civilního soudnictví (jurisdictio). Jurisdikce nebyla sice z pravomoci konsulů vyňata a svěřena novému magistrátovi, nýbrž praetor byl zřízen jako další (třetí) nositel imperia, oprávněný stejně jako konsulové ke všem vládním úkonům, civilním i vojenským, bylo mu však uloženo, aby svého imperia užíval především na poli civilního soudnictví. Záhy pak nezůstalo při praetuře jediné. S rozvojem mezinárodního obchodu byla vytvořena další praetura pro jurisdikci ve sporech s cizinci (praetor peregrinus, od něhož se odlišuje původní praetor jako urbanus).

Podobně si vynutila správa provincií svěřování imperia dalším osobám, to však bez vytváření nových magistratur městských. Pro správu provincií bývalo imperium ponecháváno konsulům a praetorům po skončení jejich městského úřadování zpravidla na další rok (prokonsul, propraetor).

Tímto způsobem se podařilo i ještě tehdy, když už Řím ovládal rozsáhlé territorium mimo Italii, udržeti ústavní formu státu městského, v němž národní shromáždění tvoří jen příslušníci města a v čele obce jsou dva nejvyšší magistráti. Řím zastával zprvu i světovládu ve formách městského státu. To bylo možné jen tím, že popřával přičleněným obcím i územím značnou míru lokální autonomie, odnímaje jim jen možnost samostatné zahraniční politiky a ukládaje jim povinnosti vojenské a finanční. Centralismus tu byl jen na poli politickém. Administrativně byla říše decentralisována. Při tomto vládním systému zůstával kruh římských občanů omezen téměř jen na příslušníky města Říma, jehož občané tvořili tak ve státě privilegovanou třídu obyvatelstva, požívající nejen přednostních práv politických, nýbrž i četných jiných výhod, zejména daňových. Když pak na počátku I. stol. př. Kr. byl Řím přinucen přiznati římské občanství italským spojencům, nedosáhlo občanství ostatní obyvatelstvo říše, jež ho získalo až na sklonku principátu, a i tu ještě v míře obmezené.

Systém říšské správy ve formách státu městského se nedal trvale držeti. Selhával nejvíce ve správě provincií. Rozsáhlá tato territoria nebylo možné zvládnouti na prospěch říše promagistráty, dosazovanými nikoli podle hledisk správních, nýbrž politicky. Změnu v tom přivodil principát, který od původu přináší novou myšlenku administrativní centralisace v rukou císaře, vedoucího Správu říše prostřednictvím úřednictva organisovaného byrokratický, t. j. jmenovaného, placeného a podřízeného osobě císařově.

Politicky se snažil zakladatel principátu, císař Augustus, vzbuditi dojem, že restauroval republiku, ohroženou občanskou válkou, pojící se k zavraždění Julia Caesara. Svolával comitia, dopřál určitého podílu na vládě senátu, nechtěl konkurovati s volenými magistráty a nakonec ani již nebyl magistrátem. Podržel však určité mimořádné magistrátské pravomoci, jež mu fakticky umožňovaly soustřediti v jeho rukou nejvyšší moc vojenskou i civilní moc vládní. Neměl — podobně jako magistráti republikánští — moci zákonodárné, jež s comitií záhy přešla na senát.

Císařova civilní správa se téměř úplně vyčerpávala novými úkoly centralisované správy, nezasahujíc valně do ustálené kompetence řádných magistrátů. Nešlo pak v ní jen o akty ryze administrativní, nýbrž i o civilní soudnictví, nakolik se vyskytly soudní spory v souvislosti s císařskou administrativou.

Zřízením principátu se tedy objevuje v ústavním životě římském nový činitel, jenž se spojením důležitých pravomocí v rukou jediné osoby na doživotí blíží postavení monarchy. Vyřazením lidového elementu ze zákonodárství i z volby magistrátů a klesajícím významem senátu se tak připravuje absolutní monarchie, v níž císař ve své osobě soustředil veškerou moc ve státě, zákonodárnou i vládní.

Právo soukromé

Ve svých soukromých stycích se římští občané spravovali římským právem civilním (ius civile).Jsou to předpisy, týkající se jednak postavení fysických osob, jednak jejich majetku. Od tohoto práva soukromého (ius privatum) se odlišovalo právo, týkající se římského státu jako právo veřejné (ius publicum). Od Římanů převzaly tento zásadní rozdíl mezi právem veřejným a soukromým všechny právní řády, spočívající následkem recepce na právu římském, tak zejména právní řády evropského kontinentu, kdežto staré právo germánské a právo anglické toho rozdílu nezná.

Jak již bylo řečeno, došlo vědeckého zpracování u Římanů skoro výlučně jen toto právo soukromé. Při jeho zpracování se právní škola římská omezuje převážně na právo města Říma, nechávajíc skoro úplně stranou národní právo neřímských příslušníků říše a nedbajíc valně ani o římské právo samo, pokud se obíralo poměry v provinciích. Hlubší pohled do těchto poměrů právních, římskou jurisprudencí zanedbávaných, umožňují listiny papyrové, nalezené ve velikém počtu v Egyptě.

Způsob zpracování zmíněného výseku antického práva římskou jurisprudencí se velmi podstatně liší od Způsobu vědecké práce moderní. Pracovní methoda římských právníků je totiž prosta všeho teoretisování. Nešlo většinou o výklad abstraktních norem, jež jen z malé části tvořily právní řád, nýbrž o součinnost při řešení konkrétních právních případů. Proto má římská jurisprudence vnější podobu práce kasuistické — rozhodování praktických případů. Bylo by však omylem se domnívati, že tato rozhodnutí se dála bez logického proniknutí celého právního řádu. Právě naopak se římské právní myšlení vyznačuje důsledností a logickou sevřeností, pojící se ovšem u každého juristy s velikým uměním spravedlivého rozhodování, na něž se klade daleko větší váha než na samozřejmou práci pojmovou, jež je juristům jaksi vrozena (jsou „rozenými právníky“) a již si ani zvlášť necení ani neuvědomují. Proto definuje na př. Celsus právo jako „umění spravedlnosti“ a Ulpián jurisprudenci jako „znalost věcí božských i lidských“, jež je podmínkou spravedlivého rozhodování, kdežto prosté akcentování logické stránky práva může vésti k nespravedlnosti („nejvyšší právo je nejvyšším bezprávím“). Je na prvý pohled patrné, že tu nejde o nějakou teorii práva, nýbrž o charakteristiku praktické činnosti juristů.

Tím však není řečeno, že by římští právníci této teorie neměli. Oni ji jen neformulovali. O formulaci se pokoušeli teprve vykladači římského práva, nejprve vykladači byzantští, vnášejíce do římského práva četné myšlenkové prvky cizí, zejména řecké, pak právní školy středověké a ranného novověku, konečně zejména německá historickoprávní škola XIX. stol., jejíž zásluhou se právní myšlení, orientované podle římského práva soukromého, stalo základem i nově vznikajících disciplin práva veřejného.

Teprve vědeckému úsilí posledních padesáti let se podařilo vniknouti do způsobu právního myšlení klasických právníků. Klasičtí právníci vycházejí ve své práci z myšlenkového základu t. zv. ius civile, starého soukromého práva původní obce římské, plativšího kdysi jen pro římské občany (Quiriies). Toto občanské právo bylo vytvořeno právním obyčejem římské obce, bylo pak velmi záhy, v polovici V. stol. př. Kr., kodifikováno v zákoně XII tabulí, který byl formálně zrušen teprve justiniánskou kompilací z prvé polovice VI. stol. po Kr. Základní principy tohoto starého práva nebyly po celou dobu vývoje římského práva soukromého nikdy opuštěny. Vychází se stále z někdejší přísně juristické konstrukce římské rodiny (familia), ovládané hlavou rodiny (pater familias) moci v podstatě absolutistickou (patria potestas), již jsou podrobeni bez výhrady všichni členové rodiny, manželku v to počítajíc. Jednotku právního života tvoří tak nikoli individuum, nýbrž římská rodina, representovaná svou hlavou, takže staré ius civile je ve skutečnosti právem těchto patres familias. Mocenské postavení hlavy rodiny stlačuje všechny příslušníky rodiny do postavení osob nezpůsobilých míti jmění. Čehokoliv tyto osoby nabudou, nabývají nutné pro svého otce. Moc otcova končí jeho smrtí. Jinak z ní osoba poddaná neunikne, zejména ne snad dosažením určitého věku, nebo veřejného úřadu, ledaže by byla výslovně z moci otcovské propuštěna (emancipatio). Dědická posloupnost nemá zprvu ráz posloupnosti do rodinného majetku, nýbrž se spíše týká úpravy otázky, kdo bude v osiřelé familii zastávati rodinnou moc zemřelého otce. Počítá se tu jen s těmi, kdož zůstali ve svazku mocenském, nikoliv na př. se synem, který byl z moci otcovy propuštěn, nebo s dcerou, která byla vyvdána do jiné rodiny. Tento úzký rodinný ráz má dědické právo civilní i později, když už je v popředí zájmu rodinný majetek. .Po zákonu tu dědí jen osoby žijící v rodině, pokud byly smrtí otcovou od rodinného svazku mocenského osvobozeny, není—li jich, vzdálenější příslušníci rodu, ne však mocí pokrevenství, nýbrž mocí právní příslušnosti k rodu (adgnatio). Korekturu tu tvoří testament, který má ještě v zákoně XII tabulí podobu jednání výjimečného, vyvíjí se však velmi záhy za republiky v přední způsob povolávání dědice, za nímž jde zákon jako určující důvod dědické-posloupnosti teprve v řadě druhé. Dědické právo spočívá pak na zásadě volnosti testovací, dědicem je především ten, koho svobodnou volbou určil pater familias. Projevuje se tu silný individualistický ráz starého práva civilního, který ovládá i právo majetkové. Logickým předpokladem dědického práva jest individuální vlastnictví.

Pokud sahají historické dokumenty, stojí římské právo na stanovisku individuálního vlastnictví jak k věcem movitým, tak k půdě. O tom, zdali tento stav předcházela určitá vázanost rodového majetku a zda stopy toho lze spatřovati ještě v zákoně XII tabulí, lze vysloviti jen domněnky. Toto individuální vlastnictví je ovšem omezeno pouze na půdu římskou a nebylo nikdy rozšířeno mimo hranice Italie na půdu provinční. Italské pozemky a určitá skupina věcí movitých, tvořících nejdůležitější majetek rolníkův, nutný k obdělání půdy (otroci a dobytek tažný i soumarský), byly v starém právu shrnuty jako zvláštní kategorie věcí, zvaných res mancipi, pro něž platila zvláštní ustanovení, zejména pokud šlo o převod vlastnictví. Převodní jednání civilního práva se vyznačují svým rázem veřejným (přítomnost svědků nebo magistráta), převodní účinek je vázán na splnění určitých formalit bez zřetele k platností nebo k existenci důvodu, z něhož se převádí (převodní jednání formální).

Již zákon XII tabulí odlišuje od panství nad věcí, jež je jen výronem absolutní moci otcovy, nazvané v tomto poměru k věcem dominium ex iure Quiritium (kviritské vlastnictví), právo obligační jako právo požadovati na určité osobě nějaké plnění. Toto právo, poskytujíc věřiteli původně bezprostřední moc nad osobou zavázaného (osoba ručí za dluh svým životem a svou svobodou), se záhy mění vymoženost požadovati od dlužníka určité chování, v možnost vynutitelnou exekucí, namířenou nadále proti osobě dlužníkově.

Lze snadno poznati, že obsahově tato úprava starého civilního práva odpovídá hospodářským poměrům primitivní obce agrární, v níž se hospodářství jednotlivých rodin blíží systému uzavřeného hospodářství domácnostního, soběstačného, ale odkázaného na vlastní prostředky a proto vyžadujícího řízení hlavou rodiny.

V hospodářských a sociálních římských poměrech se záhy dostavila rozhodná přeměna přetvořením obce agrární ve stát obchodový. Poměrně jednoduché primitivní právní ústavy byly vystřídány poměry daleko složitějšími, zejména v oboru práva majetkového, a tu zase v oblasti nejvíce ovlivněné rozvojem obchodu, v právu obligačním. Nejenže se tyto poměry, kdysi tak přímočaré, rozbíhají do útvarů jemně rozvětvených, nýbrž dostavuje se tu i element mezinárodní, který nebylo lze vázati těsnými pouty národního práva. Bylo nutno vytvářet civilní právo dále, bylo nutno je doplniti novými předpisy mezinárodního obchodu (ius gentium).

Římané se jen s počátku drželi methody drobných korektor a doplňování dosavadního stavu novými předpisy práva civilního. Velmi záhy však tento způsob opustili. Nechali prostě staré civilní právo platit v jeho původní nezměněné podobě a svěřili jeho přizpůsobení nově vznikajícím potřebám doby novému orgánu, praetorovi, v jehož praxi vzniká tak na pevném podkladě civilního práva pružný, neustále kontrolovaný a rok od roku doplňovaný pořádek soukromých poměrů právních (ius honorariam).

Prostor je sice nejprve jen sluhou zákona (civilního práva), ale záhy počal mocí svého imperia zákon doplňovati, ba i korigovati, aniž ovšem mohl zákon formálně zrušiti. Je proto i v této své tvořivé činnosti pojímán jako živý hlas práva civilního.

Tím se vysvětluje zvláštní podoba, jíž římské právo soukromě nabylo ve svém dalším vývoji. Nejdůležitější jeho obory, zejména právo obligační, jsou totiž formulovány nikoli jako příkazy nebo zákazy, nýbrž jako systém t. zv. actiones, v němž splývá v jedno praktické (dynamické) hledisko uplatnění práva a teoretické (statické) hledisko materiálního práva (toho, co podle právního předpisu má býti) v myšlenkový útvar, jemuž nedovede moderní doba postaviti po bok nic podobného. Právní myšlení římské dochází tak výrazu namnoze nikoli v státní normě, nýbrž v actio, t. j. v procesním jednání "stran, vstupujících do sporu, autorisovaném praetorem.

Státní ochrana soukromých práv nestaví totiž v civilním procesu státní orgán na místo prvé a proucí se strany na místo druhé. Jednajícími činiteli v procesu zůstávají procesní strany samy. Proces se zahajuje jejich smlouvou, fixující sporné body a určující osobu rozhodčího, jemuž strany svěřují rozhodnutí svého sporu. Smlouva tato se nazývá litiscontestatio. Rozhodčím není státní úředník, nýbrž spoluobčan, tedy svobodný nezávislý soudce (index privatus) Stát zasáhne svým orgánem jen v přípravném stadiu, v němž se uzavírá smlouva o rozhodčím. Tuto smlouvu musí stát autorisovati. Činí to praetorem, tedy nejvyšším vládním orgánem, jenž mocí svého imperia povolí stranám uzavření procesní smlouvy a přikáže osobě, na níž se strany dohodly, rozhodnutí sporu Rozsudek, který pak zvolený rozhodčí po jednání se stranami vydá, je konečný, nepodléhá odvolání a vede přímo k státní exekuci.

Jednání stran, mířící k uzavření smlouvy o rozhodčím, se nazývá agere, formulář této smlouvy, obsahující sporné body a tím podmínky práva žalobcova, sluje actio. Na stanovení těchto podmínek a na přípustnost právní ochrany vůbec má - tedy určující vliv praetor. Praetor může nároku žalobcovu odepříti právní ochranu tím,že smlouvu neautorisuje (actionem denegat), může právní ochranu přiznali tam, kde pro to v dosavadním právu není podkladu (actionem dat), může různým způsobem poskytnutí právní ochrany modifikovati, zejména tím, že pojme do formule smlouvy moment ochrany žalobcovy (exceptionem dat). Veškerá tato činnost praetorova se nazývá iurisdictio. Praetorská jurisdikce nezáleží tedy na rozdíl od dnešní moci soudcovské v rozsuzování sporů, nýbrž jen v spolupráci při řešení právní stránky sporu. Smlouva o rozhodčím obsahuje totiž základní právní konstrukci sporného případu, po níž teprve následuje projednání sporu (t. j. přednesení stran a provádění důkazů) a vynesení rozsudku rozhodčím. Rádci stran v těchto věcech a tím i rádci praetorovými byli juristé. Jejich odborná zdání bývala již za republiky udílena ve formě t. zv. respons, t. j. odpovědí na dotazy osob, hledajících právní poučení.

Ke skutečné virtuositě ve formulaci právních situací pomocí actiones dospěli právníci klasičtí. Zejména aristokracie římská, vyřazená novým režimem principátu z politického života, obrací svůj zájem na pole vědy o právu soukromém. Sám nový režim má však rovněž značný zájem na odborné školeném právnickém stavu. To se ukazuje v tom, že již zakladatel principátu, císař Augustus, udílel vynikajícím právníkům své doby jako vyznamenání právo udíleti responsa z autority císařovy. Responsa těchto „autorisovaných“ právníků nabývají pak v právním životě obzvláštní váhy, ba za jistých okolností i závaznosti, přenášené pak na celé literární dílo juristů. Právnická literatura klasická stává se tak nejdůležitějším zdrojem práva, jevícím se době poklasické prostě jako ius a pojatým na konec do Justiniánských Digest.

Je tedy římské právo soukromé na vrcholu svého vývoje výslednicí souhry několika sil. Není tu jen zákon a soudce jako jeho sluha, jak je tomu dnes, nýbrž neustálé tvoření práva na basi práva civilního praetorem za pomoci jurisprudence Římané si tak vytvořili pro dobu svého velikého politického a hospodářského rozmachu stále obnovovaný a přizpůsobovaný pořádek občanského života, formulovaný v každoročně znovu vydávaném praetorském ediktu a pojícím se k němu praetorském albu. Edikt obsahuje vedoucí zásady, podle nichž praetor hodlá vykonávati své officium, album tyto zásady zachycuje písemnou vyhláškou a připojuje k nim formuláře typických procesních prostředků civilního i praetorského práva

Souběžně s praetorem působí na vývoj soukromého práva princeps. Způsob právní pomoci, poskytované císařskou administrativou, je však podstatně jiný než řádný občanský proces. Císařské řízení soudní (extraordinaria cognitio) má totiž charakter byrokratický. Soudce tu již není dosazován svobodným rozhodnutím stran ze spoluobčanů, nýbrž je příslušný po právu nebo jest jmenován císařem nebo jeho zástupce (iudex datus). Státní orgán není omezen jen na spolupůsobení při zahájení procesu, nýbrž provádí sám celé řízení a vynáší také rozsudek, z něhož je se vždycky možno odvolati k císaři.

Velmi často vynáší rozsudek v prvé instanci i sám císař. Ještě častěji však řeší princeps jen právní stránku věci autoritativním právním zdáním (rescriptum). Reskripty a rozsudky císařské jsou dva hlavní případy t. zv. konstitucí císařských, jež svou závažnosti přesahují význam řešení konkretní věci a nabývají přičiněním právní literatury povahy norem právních, kodifikovaných nakonec v justiniánském kodexu. Ovšem i v pozadí této právotvorné činnosti stojí juristé jako členové císařského konsilia. Ačkoliv tedy princeps nemá moci zákonodárné, stanoví nicméně, podobně jako praetor, při výkonu své magistrátské pravomoci nové právo. Stává se tak fakticky mocným konkurentem praetorského tvoření práva, což dochází uplatnění za císaře Hadriána v tom, že slavný právník Salvius Julianus z císařova příkazu rediguje definitivní a nyní již neměněné znění praetorského ediktu (edictum perpetuum Hadriani).

Praetor je nadále omezen na tvoření práva v konkrétním případě soukromoprávního sporu. I nyní ještě má právo individuální formulace konkrétní actio, má i právo odepříti součinnost při jmenování rozhodčího.

K nejvyšší dokonalosti dospělo umění římských právníků tvořiti nově právo na poli práva obligačního. Mezinárodní obchod, soustřeďující se v Římě za principátu, a souvisící s tím hospodářství úvěrové, používající vydatně rozvětveného systému bank, přinášely s sebou právní situace zcela nové a začasté velmi komplikované. Při zvládnutí těchto úkolů užívají klasičtí právníci dvojího principu, jen zdánlivě si příkře odporujícího. V občanském styku věřitele a dlužníka se užívá normálně principu poctivosti v obchodu (bona fides). Věřitel smí požadovati na dlužníkovi jen tolik, kolik odpovídá slušnosti a poctivosti, a naopak dlužník musí plniti aspoň tolik, kolik se podává při aplikaci téže zásady. Je nasnadě, že při vymezení míry plnění připadá juristům vedoucí úkol. Jejich responsa, dávající směrnice pro spravedlivé uvážení soudcovské, se stala dokonce v prvé pol. II. stol. po Kr. za jistých podmínek pro soudce závaznými. Jurisprudence je tu pak bezprostředním pramenem právním.

Opačná zásada právního postupu (strictum jus) platila tam, kde šlo o poskytnutí úvěru. O přesné a včasně jeho splacení bylo postaráno prostředky zvláštních smluvních forem, poskytujících žalobu prostě jen na podkladě formální smlouvy, bez zřetele k hospodářskému pozadí smlouvy, s podobnou funkcí, jakou má v moderním obchodě směnka. Nejdůležitějším typem takové formální smlouvy byla stipulace, vynutitelná tam, kde šlo o formální slib zaplacení určité částky peněz, urychleným přísně formálním řízením s intensivním způsobem exekuce. Na stejné stipulační basi je vybudováno rukojemství i možnost přeměny jakéhokoliv dluhu v závazek formálný. V bankovním obchodě se objevuje formální uznání dluhu i povinnost kompensační.

Obchod jest ovládán zásadou smluvní svobody. Nicméně není prostě prohlášena za závaznou jakákoliv smlouva Římský právní řád vytvořil přesně vymezený systém smluvních typů, zvaných kontrakty, jejichž obsah je vytvářen v přebohaté individuální kasuistice do největších podrobností. Konflikty zájmu smluvních stran jsou přitom rozhodovány podle určitých zásad, tak zejména při stanovení míry bdělosti (diligentia), již má dlužník v poměru k věřiteli zachovati. Namnoze již tu se objevuje v klasickém právu povinnost dlužníkova ručiti i za náhodu, jejíž prosazení v moderních zákonících stále ještě neuspokojuje a bývá ho v praxi dosaženo nejednou za cenu judikování proti zákonu.

Velmi účinně je stíháno nepoctivé jednání celým systémem prostředků, z nichž nejdůležitější čelí vědomému zneužití práva (t. zv. exceptia dali generalis). V oboru bezprávných činů se setkáváme v míře moderním zákoníkům neznámé s povinností hraditi při urážce na cti, pojaté velmi široce jako vědomý zásah do cizí právní osobnosti, škodu immateriální (škodu na statcích nehmotných). Svérázným způsobem se čelí bezdůvodnému podržení majetku (condictiones, později žaloby z bezdůvodného obohacení).

Při výkladu smluv se akcentuje vůle jednajících stran (quod actum est), zjišťuje se 3 tohoto hlediska, zda skutečně došlo ke shodě projevů při uzavření smlouvy, a dovoluje se odpírati smlouvě, při níž jedna strana byla podvedena nebo donucena.

Nad veškerým výkonem práva bdí praetor jako orgán vyšší spravedlnosti (aequíty). Moci svého imperia může praetor v zájmu spravedlnosti dokonce i toho, kdo utrpěl škodu, řádným prostředkem právním nenapravitelnou, navrátiti v předešlý stav právní (restitutio in integrum). Tento mimořádný prostředek neselhává ani proti právoplatnému rozsudku.

Římské právo nezná kapitalistických asociací, jak je vytvořilo moderní právo na basi práv germánských. Římská korporace jde převážně za cílí ideálními, nikoli výdělečnými. Výdělečným účelům slouží jedině societas, která není pojata jako neosobní subjekt, nýbrž jen jako kontrakt, podléhající též regulativu bonae fidei.

Princip svobody individua nakonec fakticky prolomil i přísný juristický organismus římské familie. Zračí se to zejména v konečné úpravě majetkových poměrů mezi manžely. Již na sklonku republiky manželka nevstupovala při uzavření manželství pod moc mužovu. Utrpělo tím sice její dědické právo po manželovi, žena zůstává však majetkově proti manželu zcela samostatnou, spravujíc si samostatně své jmění (poručenství nad ženami se záhy stalo pouhou formalitou). Manžel je povinen nésti ze svého veškerá manželská břemena. Manželka jest jen mravem, nikoli právem zavázána přispěti na tato břemena věnem (dos), jež však při skončení manželství obdrží zpět, a to i tehdy, když sama nese vinu na rozloučení manželství.

Osoby podrobené moci (děti poddané a otroci) se účastní velmi čile obchodu. Nejenže jim bývá fakticky svěřován majetek, (peculium), nýbrž bývají stavěny i v čelo samostatných závodů nebo filiálek. Neúplné jejich právní postavení je překonáváno systémem žalob, vytvořených praetorem, který za přesné vymezených podmínek ukládá majiteli mocí povinnost ručiti za smluvní závazky poddaných osob.

V dědickém právu stojí v klasické době v popředí zájmu testament jako výraz zůstavitelovy volnosti určití osudy majetku pro případ smrti. Vydatná korektura této volnosti se objevuje v podobě nároku nejbližších osob na povinný díl, jenž je vyměřen ¼ dílu zákonného. Není-li jim díl povinný zanechán, mohou se domáhati celého dílu zákonného.

Soudní řízení se spravuje zásadou volného oceňování důkazů soudcem. Uspořádání procesu čelí zbytečným sporům. Proces se zakládá na smlouvě, fixující body, sporné mezi stranami. Musí tedy již předem býti vyřešen právní základ sporu, neboť smlouva o rozhodčího se uzavírá na základě individuální formule, odpovídající přesně právní struktuře uplatňovaného nároku. Ustavení sporu stojí pod autoritativním dohledem praetorovým, takže v jednání před praetorem, vedoucím k zahájení sporu smlouvou, se probere právní stránka sporu nejen s hlediska žalobcova, nýbrž i s hlediska žalovaného & jeho obran.

Řízení s rozhodčím sice upadá na přechodu principátu v absolutní monarchii, v níž platí výlučné soudní řízení úřednické (extraordinaria cognitio). Avšak i tu zůstává soudní úředník zcela svoboden v oceňování důkazů.

Nový způsob řízení, zaniknutí praetury a praetorského tvoření práva, odumření klasické jurisprudence a soustředění veškeré moci, i zákonodárné, v rukou absolutního monarchy nezůstalo bez vlivu na podobu i na ducha římského práva ve IV. a V. století po Kr. Zevšeobecněním římského občanství bylo způsobeno, že římské právo se nyní aplikuje na obyvatelstvo neřímské, jehož vrozené právní názory zejména ve východní polovici říše kladou aplikaci klasického práva značný odpor a vynucují si v mnohých směrech značné retuše původního stavu. Úkol vyrovnávati rozdíly mezi římským a orientálním právním světem připadá nyní především císařskému zákonodárství, ale také nové soudní praxi. Římské právo se tak stalo sice universálním právem antického starověku, avšak jen za cenu své ryzosti. Je nyní prostoupeno právními názory cizími, je aplikováno v novém duchu.

Když pak se Justinián pokusil leccos ze starého práva obnoviti, přece jen nemohl v kompilaci uniknouti prostředí, v němž tvořil. To dlužno míti na mysli, kritisuje-li se dnes římské právo a vychází-li se přitom jen z justiniánské kompilace.

Poznámka bibliografická

Hlavním pramenem poznání římského práva jsou Justiniánovy sbírky právní, mezi nimi především Digesta, zachovaná ve velmi krásném rukopise z druhé polovice VI. stol. po Kr. (littera Florentina); dále jsou to Gajovy instituce, zachované na palimpsestu veronském a nejnověji fragmentárně na nálezech egyptských. Nejdokonalejší rekonstrukci praetorského ediktu Hadriánova podal O. Lenel, Das Edictum perpetuum 3. vyd. 1927. Je otištěna zároveň s výběrem juristicky zajímavých fragmentů z Digest ve sbírce Texty ke studiu soukromého práva římského 1932, kterou uspořádal O. Sommer.

Vědecké úsilí v oboru práva římského platí v posledních desítiletích jednak rekonstrukci klasického práva římského, jednak prozkoumání vývoje poklasického. Práce této zúčastní se romanisté celého světa, v čele s badateli italskými, z nichž nejvýznačnější jsou P. Bonfante a S. Ríccobono. Základ k této práci poskytly vedle zmíněné již knihy Lenelovy zejména též studie vídeňského M. Wlassaka z oboru civilního procesu římského. Proniknutí do způsobu klasického myšlení právního umožnilo vytvořiti kritickou methodu zpracování justiniánských textu, zvanou metodou interpolační. Methoda ta slouží jednak zjištění klasického základu práva římského, jednak zvláště obtížnému odkrývání vývojových vrstev doby poklasické a justiniánské. Problém interpolací justiniánských textů, oceňovaný již v XVI. stol. A. Fabrem, nabyl tak zcela nové podoby, stávaje se heuristickým principem nejen pro výzkum práva klasického a justiniánského, nýbrž i pro spojovací údobí IV. a V. stol. po Kr.

Ve stol. XIX. bylo střediskem studia o právu římském Německo, kde Savigny založil školu zvanou historickoprávní. Zájem této školy platil vedle právní historie též dogmatice právní. Tyto dogmatické práce vyvrcholily v systémech pandektního práva, obsahujících na podkladě práva římského teorii moderního práva občanského. Tak již sám F. C. Savigny v základním díle dogmatickém System des heutigen römischen Rechtes I—VIII 1840—49. Z posledních representantů tohoto směru jsou B. Windscheíd (Lehrbuch des Pandektenrechts I—III 9. vyd. 1906) a H. Dernburg (Pandekten I—II 1902—3). Pod vlivem této dogmatické metody vznikalo i české dílo L. Heyrovského, orientované současně i historicky, Dějiny a systém soukromého práva římského (4. vyd. z r. 1910 obsahuje bohaté údaje knižní). Římskému právnímu myšlení je věnováno slavné dílo R. Jherínga, Geist des röm. Rechts auf den verschiedenen Stufen seiner Entwicklung I—III. 1. vyd. 1852-1865.

Z moderních učebnic soukromého práva římského vyniká P. F. Girard, Manuel élem. de droit romain, 8. vyd. 1929 a S. Perozzi, Istituzioni di diritto romano I-III 1928. Další literaturu uvádí Sommer, Učebnice soukromého práva římského I. 1933 str. 26 a II. 1935 str. 5. Vylíčení vědeckého zpracování římského práva soukromého od středověku po dobu naši podává Sommer, Prameny soukromého práva římského 2. vyd. 1932 str. 154, ns. Tamtéž str. 18 ns. je uvedena literatura k římskému právu ústavnímu a k dějinám pramenů. Pro prvé uvedení do studia dějin práva lze doporučiti spisy: J. Declareuil, Rome et l’organisation du droit, 1924; H. T. Jolowicz, Historical introduction to the study of roman law, 1932; F. Schulz, Prinzipien des rómischen Rechts, 1934; S. Ricoobono, Corso di diritto romano. Formazione e sviluppo del diritto romano dalle XII tavole a Giustiniano II, 1934; G. Pacchioni, Breve storia dell’impero romano narrata da un giurista, 193 5.

Římské právo, zejména soukromé, zaujímá do dneška význačné místo ve studijních řádech právnických, nejen proto, že vlivem středověké recepce se stalo součástkou našeho občanského práva, nýbrž především z toho důvodu, že na podkladě římských pramenů vytvořila věda právní od XI.—XIX. stol. methodu právního myšlení,jež je společným majetkem všech kulturních národů,. Věda římského práva je tak důležitým mezinárodním prostředkem dorozumívacím mezi právníky. Význam tento oceňují i země, jež recepci římského práva nepodlehly, jako Anglie a Spojené státy americké. Srv. na př. Ch. Ph. Sherman, Roman law in the modern world, 3 sv., 2. vyd. New York 1924. Nejnovější vědecký směr, odkrývající klasické právo římské a vníkající s větším porozuměním, než dosud bylo možno, do jeho bohaté kasuistiky, umožňuje pak učiti nevyrovnatelnému římskému umění spravedlivého rozhodování právního. K podrobnostem srv. Sommer, Reforma právnických studií 192 5.

Vedle římského práva obrací se zájem novějších badatelů též k dějinám jiných antických práv, zejména řeckého a orientálního. Vzbuzen byl v souvislosti s právem římským a jeho universálním postavením ve starověku bohatými nálezy řeckých papyrů v Egyptě, umožňujícími studium skutečného života právního na základě archivního materiálu, jinak pro antiku velmi vzácného. Průkopnickým dílem byl tu spis L. Mitteise, Reichsrecht und Volksrecht in den östlichen Provinzen des rom. Kaiserreichs 1891. Vznikla rozsáhlá právnická literatura papyrologická, jejíž výsledky zpracoval ještě sám Mitteis v díle Grundzüge und Chrestomathie der Papyruskunde 1912. K tomu pak se připojuje práce v oboru práva řeckého a orientálního, takže se již mluví o antických dějinách právních. K tomu srv. L. Wenger, Der heutige Stand der rom. Rechtswissenschaft 1927, M. San Nicoló, Beitráge zur Rechtsgeschichte im Bereiche der keilschriftlichen Rechtsquellen 1931 a P. Koschaker, Keilschriftrecht 193 5 (Ztschr. d. dent. morgenländ. Gesellschaft sv. 89).