Zažil jsem dnes velice absurdní zážitek. Opět jsem rozdával stupidní reklamní letáky na Boston Commons (jako ostatně celý minulý a první část tohoto týdne). Dneska se mi do toho ale pletlo několik navzájem se prolínajících (a popírajících) demonstrací ohledně dnes probíhajícího zasedání Massachusettského parlamentu, který jednal o ústavním dodatku vylučujícím homosexuální manželství. Měl jsem z toho velice rozporuplné pocity.
Na jednu stranu politika v massachusettském pojetí je něco co mě stále ještě přivádí do nadšení. Měl jsem u toho dneska podobné pocity jako když jsem asi před dvěma roky pomáhal s manifestací na podporu kandidatury Johna Pitkina do cambridgské městské rady, která se odehrávala na trávníku před hlavním vchodem do Harvard University. Nějak tak cítím (a pravděpodobně se jedná jenom o předsudek) jak politika v Americe je něco naprosto přirozeného a vhodného. Konec konců tady všechna moderní demokratická politika vznikla
Tak nejprve k tomu feminismu. Teprve tady v Americe jsem si uvědomil (a několik lidí mi to explicitně řeklo), že jeden z problémů s feminismem je, že to není v jakémkoli slova smyslu homogenní záležitost, ale že existují zásadně feminismy dva (někdo říká tři, ale nabízená třetí varianta není tak zajímavá). Jeden je to, co se říká feminismu v Čechách - základní mýtus tohoto proudu myšlení praví, že v minulosti byly hodné ženy zneužívány a zotročeny zlými muži, kteří využili (původně) své síly a později ovládli společnost, aby ženy zbavili možnosti sebeuplatnění a vyřadili je do podřadné pozice ,,Kinder, Kirche, Küche`` (termín přiřazovaný Lutherovi). Úsvit nového dne nastal v Evropě někdy počátkem dvacátého století, ale plného uplatnění dobyly ženy až v šedesátých letech. Do této kategorie jistě patří i všechny ty ženy-soustružnice z padesátých let reálného (i surreálného) socialismu, které naštěstí pro jejich feminismus dokáží místní feministi ignorovat. V tomto mýtu jsou jisté stopy reality (ano, v 19. století americké právo dovolovalo manželovi beztrestně bít svojí manželku prutem ,,ne tlustším jezdeckého biče``), ale v zásadě mě falešný obraz emancipované ženy dominující nad zlovolnými muži připadne naprosto odporný a nemíním se jím dále moc zabývat.
Existuje druhý feminismus - to jak se projevuje kolem mě také není naprosto nejpřesvědčivější, ale rozhodně mi připadne mnohem přijatelnější. Oproti snaze předchozího feminismu dosáhnout toho, aby ženy byly jako muži, snaží se tento feminismus dosáhnout přesně opačného, aby ženskost byla zase brána vážně a ženy (i muži) mohly být takoví jací skutečně jsou. Není divu, že vzhledem k mému vyrovnávání se s problematickým racionalismem v podání mého otce, Není také divu, že mám čím dál víc a víc pocit, že největším problémem moderní společnosti někdy od roku 1800 je Osvícenství a jeho jedovaté dědictví, do kterého jistě patří přehnaný důraz na racionalitu, efektivitu, sílu, individualitu. Vše co je slabé, iracionální, nevýjimečné je hodno opovržení. Ale do toho se dostane třeba starost o děti (k tomu je zajímavá Chestertonova knížka ,,Co je špatného na světě``), kterou (kromě těch dětí a v lepším případě manžela) nikdo neocení a nikdy se nestane, že by nějaká maminka dosáhla nějaké mimořádné výjimečnosti (ve smyslu celebrity).
Ale politika samozřejmě není to, co je nejdůležitější. Daleko více mě na tom baví objevovat si, že vlastně může být mnohem zajímavější, a že pokud mám pocit, že jsem mimo, problém nemusí být jenom na mé straně.
Dopsal jsem sem a pak jsem se k tomuhle záznamu nějakou dobu nedostal. A tak jsem mezitím pochopil, že to o čem vlastně chci psát není feminismus (ať už dobrý, nebo jakýkoliv jiný), ale postmoderna. Ovšem to by zabralo strašně moc času nežli bych to napsal (i jenom tenhle záznam mi trvá dopsat - dnes je 19. března), takže se omezím jenom na ten feminismus.
Zarazil mě v tomto ohledu zfilmovaný Pán prstenů. Po shlédnutí mnoha posledních filmů (včetně dětského Shreka) jsem si zvyknul, že ženské postavy jsou výrazně posunuté ve směru prvního feminismu (v tom Shrekovi mě na příklad trochu vadila princezna Fiona, jejíž nejzajímavější akce - byť naprosto dokonale provedená - byla, že obdivuhodným karatistickým kopem zlikvidovala tlupu loupežníků :-).
Pán prstenů se v tomhle, jako v mnoha jiných věcech, od standardu odlišoval. Samozřejmě, že nechci tvrdit, že ženské musí být ubrečené a sedět v koutku, ani že mužští musí být naprosto macho a nesnesitelně mužní - když se tady bavím o mužství a ženství, tak je třeba zdůraznit, že každý z nás obsahuje oboje (jak už věděl starý Jung a mnoho jiných) a jedná se spíše o proporce. Takže mě třeba naprosto nevadila Eowyn (kromě toho, že jak kdosi správně poznamenal, je vtip se záměnou ,,muže`` jako označením jakéhokoli člověka versus označením pouze příslušníka mužského pohlaví, ukradený beze zbytku z Macbetha). Naopak mě naprosto nadchlo, že jak Arwen tak Eowyn (tak ještě několik méně podstatných nebo zcela bezejmenných ženských postav) zcela zřetelně ukazovaly jinou sílu. Scéna v prvním dílu, kdy Arwen nastartuje Aragorna na cestu k lidské síle, která zmůže Saurona a nepropadne touze po moci (a je z toho vidět, jak moc Aragornovi slávy, a slávy každého muže, je vlastně výsledkem síly jeho ženy). Scéna (dodaná v DVD verzi), kdy Arwen ukáže jak moc bolesti a síly bylo v ochotě stát se smrtelným člověkem (podstatně silnější pocit nežli když jsem něco podobného viděl v Rusalce, Malé mořské víle a jiných variantách téhož). Dialog s Eowyn, která měla zůstat bránit Edoras sama (a pravděpodobně v něm i zahynout, kdyby padnul; ve filmu byl tento dialog vložen do bitvy s vrky ve ,,Dvou věžích``, kdy Eowyn musí odvést ženy do Helmova žlebu sama zatímco muži bojují). Znovu mě při sledování Pána prstenů paradoxně napadlo, jak dobrý nápad stál za Čapkovou Matkou a jak je škoda, že to bylo tak mizerně napsáno a ještě hůře zahráno (a zprofanováno) Švorcovou. Tohle na mě zapůsobilo mnohem mocněji, nežli cokoliv provozovala Eowyn. Tedy ne že by ta scéna nebyla velkolepá, ale kdyby Nazgúlovi píchnul do hlavy kdokoliv jiný byl by to efekt zhruba stejně velkolepý, Eowyn tam alespoň pro mě v té chvíli nebyla jako žena, ale jako člověk (čímž se paradoxně opět vracím k té záměně významu muže a člověka).
Čímžto končím.