Z nebeské slávy sestoupil k nám

Čt 12 prosince 2013

(Vánoční kázání pro Prague Christian Fellowship na 15. prosince 2013)

Nevyrůstal jsem v křesťanské rodině, ani jeden z mých rodičů nechodil do kostela a nikdy mě neučili o Bibli nebo křesťanství více nežli co „vzdělaný člověk“ má vědět. Ale moji rodiče nebyli ateisti, nebyli proti křesťanství: vždycky jsme měli v knihovně Bibli a, abych se dostal k tématu tohoto mého povídání, moje matka vždy před štědrovečerní večeří četla zvěst o narození Pána Ježíše z Lukášova evangelia ze své Kralické Bible. Tím se stalo, že toto čtení a tento text se stal neoddělitelnou součástí mých Vánoc:

I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprvé stalo se, když vládařem Syrským byl Cyrenius.) I šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Jozef od Galilee z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, (proto že byl z domu a z čeledi Davidovy), aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila. I porodila Syna svého provorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě. A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech. A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. I stalo se, jakž odešli od nich andělé do nebe, že ti pastýři řekli vespolek: Poďme až do Betléma, a vizme tu věc, kteráž se stala, o níž Pán oznámil nám. I přišli, chvátajíce, a nalezli Marii a Jozefa, i to nemluvňátko ležící v jeslech. A viděvše, rozhlašovali, což jim povědíno bylo o tom děťátku. I divili se všickni, kteříž slyšeli o tom, což jim bylo mluveno od pastýřů. Ale Maria zachovávala všecky věci tyto, skládajici je v srdci svém. I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno.

—Lukáš 2:1-19 K

Je asi celkem jasné, že tento text je tak naplněný různými významy, a že se na jeho interpretaci pracovalo přes dva tisíce let dlouho, že nemám sebemenší šanci provést jeho byť jenom minimální výklad. Ani to nemám v úmyslu. Chtěl bych k němu přičinit jenom několik poznámek.

První je asi celkem zřejmá. Tento největší příběh, který byl kdy vyprávěn (jak zní název jednoho poměrně hloupého hollywoodského filmu o Pánu Ježíši), je spíše největší paradox lidských dějin. Ježíš je Pánem celého světa od svého narození, nebeské zástupy slaví Jeho narození, jeho život je jedno veliké povolání (kdyby si toho v daném okamžiku byl vědom, tak by nepochybně mohl hovořit o velkých snech pro svůj život a o nadšení pro ně, které ho pohánějí). Přesto teď nevypadá vůbec jako veliký nebo slavný. Vidíme akorát mladý manželský pár, který má prvního syna příliš brzy po své svatbě. Jsou velice chudí a žijí ve stáji. Je jim pravděpodobně asi trochu zima (i když téměř jistě nebyl prosinec, a mají volka a oslíka, aby je zahřívali). Pravděpodobně jako mladí novomanželé s prvním dítětem se poněkud bojí toho co je čeká. Nedostatek spánku, problémy s krmením, možné nemoci (což byl tehdy mnohem větší problém nežli dnes), a v delším horizontu obvyklé starosti rodičů o výchovu dítěte ke správnému životu a starosti o jeho bezpečnost. Dovolte mi také poznamenat, že ty plínčičky o kterých tak něžně zpívají české koledy budou brzy špinavé a rozmilý Ježíšek bude potřebovat přebalit.

Jsme tak zaslepeni vší nádherou a leskem Vánoc, že nevidíme jak je tato scéna úplně bláznivá. Bůh Všemohoucí, který volá hvězdy jménem, v jehož dlaních jako potůčkové jsou osudy národů, který zná počet vlasů na hlavě každého z nás, tento Bůh, z lásky k nám, byl ochoten sestoupit do této bídy, byl ochoten být kompletně bezmocný a závislý na svých lidských nespolehlivých rodičích. A tento ubohoučký obraz lidské bezmoci je konečným naplněním Jeho Plánu Spásy Lidstva?

Tento na první pohled zcela jednoduchý a jasný příběh ale obsahuje mnohem více nežli co je na první pohled viditelné. A jeden pohled za oponu tohoto příběhu je navržen sv. Pavlem (který byl jedním z prvních vůdců mladé křesťanské Církve, který byl také přítelem a učitelem Lukáše, autora výše citovaného životopisu Pána Ježíše). Ve svém dopisu adresovaném společenství učedníků Pána Ježíše ve Filipis píše:

Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno — na nebi, na zemi i pod zemí — a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

—Filipským 2:5-11

Kristus je král, osvoboditel a vůdce – a přece k nám přišel jako ubohé děťátko. Malé počátky (Zach 4:10) nějak připadly Pánu Ježíši smysluplné, a já si myslím, že bychom v nich smysl měli nalézt i my. Nepohrdal a neizoloval se od pomalu se valícího mlýnu každodenního života a my bychom to také neměli dělat. Často máme tendenci se upnout na velké vize, Povolání našeho života s velkým P a podobné vznešené a poněkud abstraktní záležitosti a připadá nám, že každodenní starosti nám brání v Této Opravdu Důležité Práci. A přesto, Pán Ježíš nepřeskočil třicet let svého života, které by nám mohli připadat více méně promarněné, když uvážíme jejich zcela minimální dopad na Lidstvo s velkým L. To je první lekce, kterou si z tohoto textu můžeme odnést.

Připadlo mu důležité přijmout celý život včetně všech jeho složitostí a mlýnu každodenních starostí. Chtěl se zúčastnit tohoto skutečného života místo vybírání z něj jenom slavných a důležitých částí. Přijal svoji bezmoc, i když protože byl Bůh, věděl, že vstupuje do světa, ve kterém se ho místní král, Herodes, okamžitě pokusí zabít. Takže se máme vzdát našeho pohodlí a bezpečnosti našich schovaných životů, vykročit do světa a přijmout divoký život skutečných lidských vztahů a skutečných lidských problémů, skutečné bolesti a skutečné lásky. To je druhá věc, kterou si můžeme odnést.

Poslední lekci se můžeme naučit od Marie. Vypadá jako že většina lidí v jejím okolí (snad s výjimkou Josefa, ale ten ji bohužel asi příliš brzy zemřel) vůbec nechápala co se děje, vůbec netušily jaké obrovské drama o spasení světa se odehrává v jejich blízkosti. Většina lidí v jejím okolí byla zaměstnána viditelným a zřejmým. Ale ona „zachovávala všecky věci tyto, skládajici je v srdci svém.“ Zachovávala je, protože asi tyto zkušenosti byly pro ní vzácné a důležité. Nemohla vědět jak celý příběh dopadne. Musela být připravena důvěřovat svému povolání jenom na základě velice divokých a pozoruhodných ale nemnoha zkušeností. Andělské navštívení, hold Tří králů a pastýřů nově narozenému děťátku, setkání v Chrámě se Simeónem a Annou, a pak už jenom třicet let starostí o dítě, podporováním ho a důvěřování Pánu Bohu, že učiní sen skutečností. Toto očekávání a důvěra v Hospodina po velice dlouhou dobu (nebo alespoň co nám připadne jako velice dlouhá doba) je poslední lekce, kterou bych si přál abychom si z tohoto povídání odnesli.

Pán Bůh buď s námi.

Category: faith Tagged: sermon czech

Comments