1.   Ingredience stylu

Harry Potter vypadá velmi jednolitě, ale už v prvním díle šlo postřehnout základní ingredience, ze kterých je zhotoven. Všechny z nich jsou britské, solidní a tradiční.

1. Dobrodružné vyprávění (á la Stevenson, třeba) — například to, že děj se musí řítit jako utržený výtah; že se věci řeší s lehkostí (nejde o žalozpěvy nad padlým hrdinou, ale o akci, akci a další akci...).
2. Dětská dobrodružství (třeba Arthur Ransome nebo Stopka & spol.) — děti, které se ztratily, které se v noci schovávají někde, kde by být rozhodně neměly, děti, prožívající dobrodružství v rámci svých možností.
3. Detektivka

To je velice hezká charakteristika, ta detektivka a Stevenson jsou jasné, ten Ransome mě nenapadl, ale určitě to tam je. A ano, to je také důvodem, proč skoro všechny knihy skončí na ošetřovně (kromě posledního dílu, protože předpokládám, že ošetřovna je zcela zdemolovaná, a vysvětlení už proběhlo). Nejde jenom o ošetřování zraněných, ale právě i o to Poirotovské vysvětlení co se to vlastně doopravdy dělo.

Mimochodem tato struktura je zcela narušena v Harry Potterovi a prokletém dítěti (což je jedním z mnoha důvodů, proč tuto hru nepovažuji za kanonickou) [1]: detektivka zcela chybí (i když jedním z hlavních hrdinů je profesionální detektiv, tak ve chvíli, kdy by měl, tak najednou neví, jak vyšetřovat), dobrodružného vyprávění je málo a je zcela zpackané a dětská dobrodružství jsou dost osekaná (např. většina Potterových dětí se vůbec nevyskytují, i když děj probíhá v Hogwarts během jejich studií). Všechno překrývá mimořádně špatně napsaný pokus o sci-fi postavený na přemisťování v čase což, jak každý odborník na sci-fi ví, je žádost o malér. O putování v čase toho sci-fisti napřemýšleli spoustu, jsou stohy různých teorií jak to má fungovat (třeba krátký návrat v čase ve Vězni z Azkabanu je „Causal loop“, kdy se nemění minulost, protože při návratu z budoucnosti se jenom doplní akce, které by jinak v minulosti chyběly … zde zejména, Harryho vypuštění Patrona, kterým zachránil sebe a Siriuse, a společné osvobození Klofana, které to všechno umožní). Zároveň je ale shoda mezi všemi sci-fisty, že zápletky postavené na putování v čase (včetně alternativních vesmírů a všech těchhle krámů) jsou většinou tak neskutečně zamotané a složité, že soužití se složitým mechanismem cestování v čase pohřbí jakékoli pokusy o skutečný příběh, a navíc díry v zápletce jsou téměř nevyhnutelné. Nebudu prozrazovat více nežli, že autoři hry (kterým podle mého nebyla J K Rowlingová, ta to jenom podepsala z komerčních důvodů) si buď těchto problémů nebyli vědomi a nebo se s nimi prostě nedokázali popasovat. Výsledek je katastrofa. Přitom je známo, že Rowlingová samotná o tomhle všem ví a že schválně obraceč času použila pouze jednou, pošoupla se jenom o tři hodiny do stejného vesmíru a že potom v Bitvě na Oddělení záhad všechny zbývající obraceče času nechala schválně zlikvidovat, aby už se s nima nemusela otravovat.

[1]	Nemohu si odpustit jednu reakci z redditu: „Do not pity the dead, Harry. Pity the living, and above all, the people who watched this play.“

Argonantus k tomu ještě dodává pochybnosti o překladu. Jako člověk, který nejprve všechny knihy četl v originále, mohu jenom potvrdit, že překlad je jednak nekonzistentní (ano, „diadém“ v. „tiára“), jednak dost mizerný, ztrácí třeba spoustu šťávy a někde vytváří strašné tvary (fakt nějaký současný mládežník dobrovolně prohlásí o klukovi s holkou, že se „muchlají“? Svět se musel obrátit ke zlému od dob, kdy se mě to týkalo).

2.   Konstrukce kouzelnického vesmíru

Rowlingová je tak specificky britská, jak jen je možno. Je docela možné, že nečetla nikdy žádnou jinou knihu, než anglickou.

Ehm, její máma byla (poloviční nebo úplná) Francouzka, takže je bilingvální, její dědeček získal v první světové válce Croix de Guerre za statečnost, předtím nežli šla studovat klasiky, tak byla studentkou francouzštiny na anglické univerzitě (s rokem studia v Paříži). Takže je to ještě horší: anglickou ignoranci o čemkoli na druhé straně Kanálu kombinuje s francouzskou arogancí, která nepotřebuje vědět nic za svými humny, protože tam není nic zajímavého. Jo a rok a půl žila v Portu, ale je dost možné, že tam nečetla nic jiného nežli Jane Austenovou a Dickense.

S tím souvisí naprosto hrůzné problémy, do kterých se dostávám, ve chvíli, kdy se snažím rozpracovat Rowlingovský svět v Čechách. Tak například Kruval se také jmenuje Durmstrang-Institut für Zauberei, je lokalizován někde v severním Norsku nebo Švédsku, jeho loď má na plachtě ruského imperiálního (nebo možná byzantského) orla, jeho studenti tančí kozáčka, a dvě nejvýznamnější figury se jmenují Viktor Krum (Bulhar) a Igor Karkaroff (a nikdo nemá sebemenší představu odkud ten je, ale jeho turecko-ruské jméno možná pochází nepřímo ze Silmarllionu). Jo a na celé světě je jenom jedenáct kouzelnických škol (včetně jedné v Africe, USA, Japonsku a Brazílii a tří z Ohnivého poháru). A nikdo se nikdy nezmiňuje o tom, že by třeba Němci měli nějakou (jinou?) školu (nebo byl třeba Nurmengard původně německá škola na německé straně Šumavy?). Co si z toho mám zatraceně vybrat? Že celá Evropa od Řecka a Portugalska přes Střední Evropu až po Skandinávii a Rusko studuje někde ve Švédsku za polárním kruhem? A co ruský Koldovstorec [Колдовсторец], který je někde kdo ví kde (jediné co o nich víme je, že tam kdysi (?) nebo stále hráli (hrají?) famfrpál na celých stromech místo pouhých košťat a že odtamtud pocházel jeden z vítězů mezinárodní soutěže v lektvarech).

Když tenhle zmatek porovnám s Tolkienovým světem, kde byly vyřešeny i ty fáze měsíce, tak je mi smutno. Navíc ještě svět v jednadvacátém století přeje kouzelníkům podstatně méně nežli svět někdy kolem roku 1000 BC (nebo kdy se odehrává Pán prstenů). Nebylo tak strašné psát o devadesátých letech dvacátého století a o hradu, kde neměli elektřinu (takže žádný telefon, televizi) a většina toho se dala nahradit vhodným kouzlením. Ale v jednadvacátém století máme Internet, mobily a počítače a pokud se jich vzdáme, tak najednou ta magie nevypadá jako tak úžasná, ale jako spíše hodně chudá příbuzná mudlovského světa. K čemu mít očarované Patronovo kouzlo, když mám Jabber a Whatsapp? A fakt brk a pergamen (300 ovcí na jednu Bibli; předpokládám, že ty jejich pergameny jsou ve skutečnosti nějaké kouzelné náhrady, protože s nimi zacházejí jak s nejlevnějším papírem)? A jak se živí těch několik set lidí na Hogwarts, když Gampův zákon elementárního přeměňování zabraňuje vytvářet jídlo? To si nikdo nevšimne, že do zříceniny hradu míří denně náklaďáky s proviantem (předpokládám, že to je také důvodem chybějící elektřiny; vysoký záhadný odběr elektřiny z britské elektrické sítě by se blbě utajoval)? A tak. Zlatý Tolkien.

Tak jsem nakonec v zoufalství pozdvihl prapor (původně ne můj) Druidské školy vysoké magie v Budči a předpokládám, že se k ní kouzelničtí Angličané neznají, protože se trochu stydí za to, že všichni tři zakladatelé Hogwarts pocházejí původně z ní. Helga, později provdaná Hufflepuf, byla původně ředitelkou na Budči, a matkou spoluzakladatelky Hogwarts, Albis, nejznámější ředitel budečské školy z pátého století AD byl praotcem rodu Griffindorů, zakladatel rodu Ravenclaw byl hned druhorozeným synem kněžny Libuše, a dědečci Salazara Slytherina byli Tunna a Gommon, vrazi knězny Ludmily (ta byla pochopitelně velečarodejnicí pětadvacáté úrovně, která ale kouzla zavrhla po obrácení se na křesťanství). Zároveň ale budu muset pozici českých kouzelníků značně vyhrotit v opozici proti anglickým zvykům („my jsme to takhle dělali, když v Bradavicích vládli akorát vlci a lišky“) a zároveň je musím značně smířit se současným světem.

3.   Právo a kouzelníci a také o vzdělávání

Když už jsme u nadávání na problémy Harryho Pottera ve dvacátém a jednadvacátém století. Narazil jsem na nádherný sborník „Harry Potter and the Law“. Čtení mě znovu upozornilo na hrůzy, které jsem se tak nějak snažil ignorovat, když jsem si četl knihy poprvé. Zcela nezadržitelný byl můj záchvat hrůzy, když jsem četl tento rozhovor:

„Ministerstvo není pravomocně příslušné k tomu, aby vylučovalo studenty z Bradavic, Korneliusi, jak jsem vám připomněl už druhého srpna večer,“ odpověděl Brumbál. „A nemá ani právo zabrat hůlku někomu, komu nebylo jeho provinění prokázáno, jak jsem vám rovněž večer druhého srpna připomněl. V tom obdivuhodném spěchu, s nímž jste chtěl zajistit včasný průchod spravedlnosti, jste zřejmě, byť nepochybně neúmyslně, sám několik zákonů přehlédl.“

„Zákony se dají změnit!“ štěkl vztekle Popletal.

—Harry Potter a Fénixův řád, kapitola osmá, str. 142

Dočetl jsem sem, a okamžitě mě napadlo, že myšlenka vlády práva je něco, co se Rowlingová mohla naučit i když studovala svoje klasiky, protože to je naprostý základ jak u Aristotela tak pochopitelně celého římského práva. Ministr magie, který zároveň předsedá soudnímu jednání a vydává dekrety (Madam Maxime možná mohla přečíst a pak šířit mezi kouzelníky knihu od jejího krajana Montesqieua o dělbě mocí) a veřejně deklaruje, že má v úmyslu měnit zákony podle toho, jak se mu to hodí pro jeho soudní rozhodování, je něco dost neuvěřitelného. Řekl bych, že i tatíček Stalin by měl lehce potíže něco takového veřejně vyhlásit (byť to samozřejmě dělal).

Mimochodem, stejný Kornelius Popletal se o dvě knihy předem dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele v souběhu s vraždou (nejsem si jist jak kvalifikovat mozkomorův polibek, ale většina kouzelníků se tváří, že to je minimálně jako usmrcení) a pravděpodobně mařením výkonu úředního rozhodnutí. Ano, obětí byl zejména Barty Crouch jr., odsouzený na doživotí do Azkabanu, ale to mi stejně nepřipadne jako dostatečné na to, aby si ministr jenom tak přivedl mozkomora do školy a nechal zlikvidovat jediného svědka toho co se odehrávalo ve škole poslední rok. Ale přesto jediným výsledkem je, že se paní profesorka McGonagallová strašně naštve, ale jinak se nestane vůbec nic. Musím říci, že poté co jsem si přečetl tento kus, kouzelnický svět se mi líbil o mnoho méně.

A ještě jedna poznámka ke kouzelnickému světu. Z knihy to není jasné, ale pevně doufám, že si Hermiona sebou vzala na vandr „Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě“, protože by ji to snad mohlo popostrčit k tomu, aby se zamyslela nad tím, jaké vzdělávání kouzelnické školy poskytují (a neposkytují). Normální mudlovské vzdělávání pro kouzelnické děti v knihách v podstatě skončí ve věku jedenácti let (a kdoví jaké vzdělávání dostávají mladí kouzelníci předtím, většina jich je vzdělávaná doma a nejsem si jist, jestli existují nějaké zkoušky). Pokud tomu dobře rozumím, tak od věku 11 výše, už nedostanou jakékoli vzdělání v matematice, přírodních vědách (s výjimkou lektvarů, omezené botaniky a péče o magické tvory), ale i třeba v angličtině, zeměpisu (Rowlingová by ho sama zjevně potřebovala), a jakýchkoli společenských vědách (nemluvě o sexuální výchově). Při tom se nemohu zbavit dojmu, že tyto předměty, ale třeba i právo, psychologie a politologie se nemohou moc lišit mezi světem mudlů a kouzelníků (a pokud se liší, tak by bylo dobré je poskytovat v modifikované podobě, ne se na to úplně vykašlat; a mimochodem, Harry a několik dalších postav [Sirius!] by nutně potřeboval nějakou psychoterapii, aby se naučil lépe zacházet se svým konstantním vztekem). Nechci se vytahovat, ale pokud mohu vědět co je dělba moci, zatímco kouzelníci nemají sebemenší představu, co mám na mysli, cítím se o něco lépe jako mudla. Jo a taky by někdo mohl vysvětlit Ritě Holoubkové, co je to žaloba na ochranu osobnosti, a pořádně ji s několika přetáhnout po hřbetě.

4.   Problém Petra Pevensie

Mimochodem, při filmování nebo při pokusu převést Pottera do RPG hry tu vznikají neskutečné obtíže. Každý brzy odhalí, že skoro každé kouzlo v Potterovi je konečné a ultimátní; technicky je vlastně jedno, jestli trefíte soupeře dětskými kouzly Petrificus totalus, Expeliarmus, nebo drsnějším Mdloby na tebe (Stupefy), a nebo konečně zakázanými černými kletbami jako Avada kedavra. Souboj skončí po prvním zásahu a protivník je vyřazen; víceméně pak jde vlastně jen o to, kdo „rychleji kliká myší“, pardon, švihá hůlkou. Což činí ve filmech takové problémy, že závěrečná bitva v pátém díle předvedla sice velmi efektní souboje, nicméně se světem Harryho Pottera vlastně nemají nic společného (jak se mění postavy v řítící se kouřová mračna a jaký to má smysl nám zůstane utajeno).

Čistě technicky tady nemá Argonantus pravdu. Expeliarmus nikoho nezraní, takže pokud se naskytne příležitost, tak je možné sebrat zase hůlku a pokračovat (samozřejmě pokud proti Vám právě nestojí drahoušek Bellatrix) a ze Stupefy se dá také jenom otřepat, byť možná to třepání chvilku trvá, a pokud není člověk postarší čarodějka a nedostane čtyři najednou do prsou, ale profesorka McGonagallová je jediná, kdo je skutečně zraněn pomocí tohoto kouzla. A mimochodem, k překladům, Mdloby na tebe je sice absolutně nepřesný ale krásný překlad Stupefy.

Petrificus totalus je podle mého prostě chyba. To je natolik mocné kouzlo (např. s úspěchem využité jak Harrym tak později Hermionou na Antoninu Dolohovovi), že ho rozhodně neměli mít v ruce prváci. Ubyla by elegantní scéna s Nevillem, ale podle mého je to opravdu jako dávat dětem do ruky AK-47 a nechat je, ať si hrají. Nebo mělo mít alespoň nějakou časově omezenou působnost nebo něco.

Dostávám se tím ale k jedné věci, která se podle mého málo zmiňuje a která se mi na HP knihách velice líbí. Problém s fantazy-like literaturou ve které vystupují děti nebo mládež je v tom, že ve chvíli, kdy se dostanou do střetu s opravdu vážnými nepřáteli, tak najednou musí čtenář uvěřit, že čtrnáctiletý kluk (nebo holka) je schopen přemoci samotného Velkého Nepřítele. V knihách to častěji projde a čtenář se může tvářit, že si toho nevšimnul, ale ve chvíli, kdy se snažili natočit v Narnii, kterak Petr Pevensie (tehdy třináctiletý) bojuje s nejmocnější čarodějkou na světě, Bílou čarodějnicí, která je mimochodem nadlidské velikosti, tak výsledek byl neskonale trapný, a v podstatě větší část filmu pro mě potopil. Navíc dětští herci jsou dětští herci, protože to jsou dětští herci, a nedokážou hrát tak dobře jako dospělí.

Zdá se mi zcela zřejmé, že jak Rowlingová, tak potom filmaři si byli těchto nebezpečí zcela vědomi a snažili se proti tomu bránit. Jedna z věcí je, že jak v knihách tak zejména ve filmu jsou naši tři hlavní hrdinové doslova zavaleni dospělými a často mnohem podstatnějšími (a mnohem psychologičtěji zajímavějšími) postavami (osazenstvo Hogwarts, Weasleyovi, záporné postavy). Kromě dětských herců se ve filmech představili absolutně všichni nejlepší herci, kteří jenom v Anglii (resp. ve Velké Británii, točíme ve Skotsku) žili. [2]

[2]	Situace, kdy Gilderoy Lockharta hraje shakespearovská superstar Kenneth Branagh jenom proto, že původně plánovaný Hugh Grant nebyl k doptání, ilustruje, že opravdu na Harryho použili absolutně všechno, co měli v Británii k dispozici.

Rowlingová šla ještě dále. Jednak je to podle mého jedna z nemnoha dětských vícedílných knih, kde hrdinové opravdu stárnou (i když Pevensieovi v Narnii také teoreticky stárnou, tak jsou v podstatě totožní na začátku jako na konci a pořádně vystupují jenom ve třech ze sedmi dílů). Ale kromě toho je zcela zřejmé, že žádný z hrdinů se nikdy nestane supermanem (ano, Hermiono [3], ani superženou). Je třeba tedy zaznamenat obrovský Harryho vyučovací talent. Dostal do ruky bandu čtvrťáků (a několika mladších a starších), kteří vlivem různých historií neměli absolutní žádné cvičení v opravdovém boji (Lupin učil jenom obranu proti různé havěti a ostatní … no, ti vlastně nenaučili nic; nevím, co je vlastně doopravdy naučil Moody/Barty Crouch Jr.). A přesto se mu povedlo vybudovat během několika měsíců bojovou jednotku, která byla schopna přežít útok dvojnásobné přesily Smrtijedů obsahující i takové těžké váhy jako drahouška Bellatrix, Luciuse Malfoye, nebo Antonina Dolohova (a paradoxně všechno zachránila nejmladší Ginny, když zdemolovala polovinu Odboru tajemství). Sice pak potřebovali zachránit od členů Řádu a nakonec i samotného Brumbála, ale stejně přežít ten první útok bylo něco, o čem předpokládám většina maturantů z Hogwarts mohla jenom snít. Jo a mimochodem skoro všichni studentíci jsou schopni vyčarovat Patrona, což je všeobecně pokládáno za téměř vyloučené pro studenty jejich věku. Pokud Harry dlouhodobě dělá cokoli jiného nežli vyučuje DADA, tak plýtvá svým talentem.

[3]

Zde (protože mě nenapadá kde jinde) zaznamenám půvabnou fan teorii, že Křivonožka je podobně jako Prašivka také dlouhodobě proměnný animagus a to Regulus Black, který nikdy nezahynul, ale naučil se této magii od bráchy, schoval se před Voldemortem (nebo nějak jako kocour přežil Inferi???). Pak se mu třeba kočičí život natolik zalíbil, že už tak zůstal.

Ale zároveň je stále absolutně jasné, že naši milí studentíci jsou absolutně na jiné úrovni nežli to, co potom na Ministerstvu předvádí Moody, Lupin, Tonksová & co. a ještě na úplně jiné úrovni nežli čím končí Brumbál s Voldym, jejichž závěrečný souboj na Ministerstvu je zcela jednoznačně nejvyspělejším soubojem v celém Harrym Potterovi. U většiny jejich kouzel vlastně ani nechápeme co se děje. Je zcela jasné a nikdo o tom nepochybuje, že kdyby se měli proti sobě postavit Harry a Voldemort v rovném souboji, ve kterém by nebyli zešvindlované nebo nevěrné hůlky apod., tak by Harry dopadl jako ti Kšandičkové z Tvrdolína (viz několik krátkých okamžiků, kdy k tomu dojde ve čtvrtém dílu, nebo třeba Harryho souboj se Snapem, kde se Harry nezmůže absolutně na nic). A na Harryho obranu je pochopitelně třeba dodat, že tu závěrečnou bitvu si zešvindloval sám svoji vlastní cílevědomou prací (likvidací Horcruxů, získáním vědomostí o hůlkách přesahující Voldermortovi, přemožením Draca a konečně samozřejmě vlastní ochotou k oběti), ale stejně ani pak to nebylo nic podobného jako závěrečný souboj Voldyho s Brumbálem. V závěru celé knihy jsou sice nesmírně stateční, omlácení a asi i nadprůměrně vzdělaní a zkušení v DADA, ale přece jenom jsou to zcela nepopiratelně studenti Hogwarts, nikoli SuperCosi. Takže pokud někteří fandové porovnávají na forech Harry Pottera s Barbarem Conanem (a tvrdí, že ten druhý je mnohem více cool), nemám co dodat. Vůbec nic nepochopili.

5.   Harryho kamarádi a kamarádky

Trojice Harry – Ron – Hermiona je nejpevnější jádro všech vztahů, co svět Rowlingové vůbec zná; je to nezničitelná konstanta od chvíle, kdy se tihle tři v Kameni mudrců dali dohromady. Na druhé straně i tahle věc prochází proměnami, a dokonce i krizemi. … Tonksovou zase odzbrojí Siriova tragédie … V nejtěžším a nejsložitějším příběhu, Fénixově řádu, se objevují postavy další. Některé tu už dávno byly, jen skromně čekaly, až si jich děj dostatečně všimne. Neville Longbottom, věčný smolař a nešika. Giny Weasleyová. Lenka Láskorádová.

Na začátek jedna nepodstatná technická drobnost, Tonksovou neodzbrojí Siriova smrt ale natvrdlý Lupin, ten Sirius byl podle všeho jenom falešná stopa.

Ale jinak k Harryho kamarádům. Jednak to je opět perfektní obrana proti syndromu Petra Pevensie, protož ty minimální schopnosti a vlastnosti, které prostě jsou nezbytné, se alespoň dají rozložit na tři lidi, takže Harry nemusí být zároveň geek, sportovec, zachovat si chladnou hlavu a být šíleně odvážný. Zvládnou to za něj jiní. Velice dobře hráno.

Dále jsem absolutně nadšený tím, že Harry a Hermiona na konci neskončí spolu [4]. Jednak je dobře, že hlavní hrdinka má v sobě vyšší cíle nežli být jenom manželkou hlavního hrdiny a jednak velice fandím tomu, že se Harry mýlil (tentokráte ten z filmu „Když Harry potkal Sally“, nikoli Harry Potter), když tvrdil, že muži a ženy nemohou být kamarádi. Je to nesporně těžké a stává se to zřídka, ale sám jsem to zažil a je to velice prima. Zde je to ve formě bratr-sestra, kdy si navzájem brečí na rameno se svými milostnými katastrofami [5], a jsem moc rád, že to Rowlingová nezkazila tím, že by je nakonec spárovala.

[4]

Navíc bychom přišli o takhle nádherné dialogy: „Hermiono?“ „Ano?“ „Něco Ti musím říct.“ „Nechci abys mi říkal cokoli, co bys mi neřekl, kdybychom neměli být za chvíli zabiti gigantickým hadem. To by všechno jenom pokazilo.“ Nakonec musel být tenhle dialog vymazán, asi proto, že přesně tohle nakonec provedli (první polibek v Tajemné komnatě; ostatně, ve filmu Harry & Ginny dopadli stejně, a Neville alespoň něco takového plánoval pro sebe s Lenkou), ale je to škoda.

[5]	Zde je jedna z velmi mála vylepšení filmů oproti knihám, kdy Harry s Hermionou si řeknou o svých milostných katastrofách. Je opravdu škoda, že tohle v kníze nebylo.

Na druhou stranu, Ginny. Ach jo. Jsem ochoten docela věřit Rowlingové, že měla většinu všech sedmi knih rozmyšlených od začátku a jenom je potřebovala napsat, ale otázka jak hluboko tento plán šel. Protože jinak než změnou plánu si nedokážu vysvětlit, že tak hezky nastartovaný příběh princezny zachráněné od draka (to má Argonantus pravdu, o to jde a o nic jiného) je najednou v třetím a čtvrtém díle kompletně zapomenut [6]. Ginny se vyskytuje pouze v rámci Weasleyovice rodiny o Vánocích etc. jinak za celého Vězně z Azkabanu má dvě zmínky, v Ohnivém poháru se objevuje jenom kolem Yule Ball, jak se to jmenuje česky?, kde byly zjevně zaměstnány úplně všechny holky, co jenom po škole byly, až po Pansy Parkinsonovou. Pak si najednou v pátém díle Rowlingová uvědomila [7], že nemá nikoho pro Harryho (nebo možná konečně opustila teorii spárovat ho s Hermionou), tak byla Ginny rychle vtažena do Brumbálovy armády, hvězdně zazáří v Odboru záhad (to bych ještě zvládal), ale pak se v šestém místě úplně odpoutá od reality a je z ní najednou nejkrásnější holka ve škole, dokonalá sportovkyně, členka Slughornovy společnosti (proč? protože zmlátila kouzlem spolužáka? opravdu?) a já nevím co ještě (tohle je trochu jinak ve filmech, kde je zase pro změnu superžena z Hermiony a všechny dobré scény Rona a Ginny jsou předhozeny jí). Jak všichni oslavují Rowlingovou kvůli feministické Hermioně, tak Ginny je zcela anti-feministická, jediným smyslem její existence je být manželkou Harryho Pottera [8].

Přitom je smutné, že ta princezna s drakem byla více méně zcela zapomenuta. Jednou z věcí, které mě také rozčilovaly [9] bylo, že se vlastně nikdy nedozvíme nic o jejím vnitřním životě, že nemá absolutně žádný vnitřní vývoj. A přitom by právě ten zážitek s drakem dával tolik příležitosti. Tohle je jeden z mých zamilovaných dialogů (pochopitelně, byl příliš dobrý, takže ho ve filmech vynechali):

„Chtěli jsme mluvit s tebou, Harry,“ ozvala se Ginny, „ale protože od té doby, co jsme se vrátili, se pořád schováváš …“

„Nechtěl jsem, aby se mnou někdo mluvil,“ odbyl ji Harry a připadal si čím dál popuzeněji.

„No, a to právě byla hloupost,“ ohradila se rozčileně Ginny, „alespoň když uvážíš, že já jsem jediná, koho znáš, kdo byl někdy Ty-víš-kým posedlý, a že bych ti mohla povědět, jaké to je.“

Harry zůstal stát jako opařený, tak silně na něj její slova zapůsobila. Pak se k Ginny prudce obrátil.

„Zapomněl jsem,“ hlesl.

„To se tak někdo má,“ utrousila chladně.

—Harry Potter a Fénixův řád, kapitola 23, Vánoce na izolaci

Tohle je nejlepší Rowlingová v akci. Uprostřed dialogu v jedné řádce najednou hodí granát, kterým jako bychom se propadli do hlubin, o kterých jsme ani nevěděli, že existují. My jsme všichni zapomněli na Ginny a na její zkušenost (a je to pochopitelně Rowlingové chyba, protože nás na ní nechala zapomenout). A najednou všichni s Harrym zjišťujeme, že vedle nás prožívala Ginny život s netušenou úzkostí, s hlubinami, o kterých nemáme ponětí. Chce se mi vykřiknout s Ronem „Briliant!“

Ale to je bohužel jediné, co se o těch hlubinách dovíme. Granát byl hozen, všichni jsme zalapali po dechu, a tím to končí. Znamenal zážitek princezny s drakem kořen celého jejího života? Stala se kvůli tomu tak pevnou a odhodlanou, že více méně klidně poslala svého kluka na sebevražednou výpravu boje s Voldermortem (jejich rozchod po Brumbálově pohřbu)? Nevíme a nikdy se to nedozvíme. A Rowlingová nám nikdy nenabídne více nežli letmá nahlédnutí jakoby symbolizovaná ve filmu tímhle záběrem, která nikdy nic opravdu nevysvětlí.

[6]	Nějací obsesouni dokonce spočítali, že Ginny se v prvním díle vyskytuje 5-krát, ve druhém 114-krát, ale ve třetím a čtvrtém jenom 17-krát a 46-krát.

[7]

Dalším příkladem toho, že všechno neměla dokonale promyšlené, je samozřejmě katastrofální Zbělení Levandule Brownové: v prvních dvou filmech hrála Levanduli, která byla tehdy zcela bezvýznamná postava v pozadí, černá herečka Jennifer Smithová, ale ve chvíli, kdy se Rowlingová rozhodla, že se Levandule stane slečnou pro Rona, tak byla přeobsazena bílou herečkou Jessicou Cave, což je Levandule, kterou si všichni pamatujeme.

[8]	Zde je nutno zmínit fan teorii, že neuvěřitelně náhlý obrat od naprostého nezájmu o Ginny k její absolutní dominanci je způsoben tím, že strčila Harrymu nějaký nápoj lásky. Nechávám jenom jako ilustraci toho, jak i mnoha dalším lidem připadne Ginny neuvěřitelná.

[9]	V objasnění tohoto problému s Ginny mě pomohl tento blogpost. Problém Výjimečné ženy je něco, co popisuje Ginny až příliš věrně.

A pak v sedmém díle je více méně zase zapomenuta (v pozadí dělá povstání ve škole a Harry se o ní trochu bojí). Ano, chápu, nemohla s nimi jít na vandr za viteály, protože nebyla dospělá a měla na sobě hledáček, ale stejně tomu nerozumím. Souvisí to také se zjevně velmi anti-feministickým postojem k chození. Chození je v Rowlingovic světě na tulení se, na hádání se, ale nikdy spolu partneři nedokážou fungovat jako tým. [10] I Ron s Hermionou, kteří jsou tomu nejblíže, tak se (ze záhadných důvodů, všichni čtenáři měli pocit, že už spolu dávno chodí) opravdu rozhodnou chodit spolu až úplně nakonec, v Tajmené komnatě, kdy nemají na výběr. Co se týče Ginny, tak by pro mě nejpřirozenější jako Harryho bylo, že ve chvíli, kdy začnu chodit s někým mě osobně tak známým jako je Ginny, která je v podstatě totožná s Ronem (protože to je možná jenom ženská náhrada za Rona, se kterým Harry nemohl chodit, ale to je jiná otázka), takže si Harry může být do značné míry jist jejím charakterem (Cho Chang bych asi dal chvíli na ozkoušení), tak bych ji samozřejmě vtáhl do vší organizace, plánování a spol. A pokud to náhodou Brumbálovi nevyhovuje a chce omezit lov na viteály jenom na Tři, tak ať si trhne levou zadní a jde si lovit viteály sám, protože láska je důležitější nežli všechny viteály. Ne tak Rowlingová. Ginny v podstatě není v sedmém díle nikdy připuštěna k žádné akci (kdesi v pozadí cosi vyvádí, co není moc k něčemu dobré, ve filmu bylo pro jistotu vypuštěno i to). Ano, Harry má „stupidní rytířské důvody“, že se s ní musel veřejně rozejít, ale stejně nevím, proč jí nemohl dát pusu ani v soukromí její ložnice, a proč ji nemohl drapnout za ruku, když už byli zpátky v Hogwarts a nebylo proč se schovávat [11]. S tím souvisí i Ronův útok na Harryho ohledně čistoty jeho úmyslů, ze které jsem měl pocit, že jsem se ocitl v blbé parodii na Austenovou (ani ta by to nenapsala tak viktoriánsky). Ginny. Ach jo.

[10]	Možná by si paní Rowlingová měla přečíst „Pět jazyků lásky“ a pochopila by, že společná akce je někdy stejně důležitá jako tulení se.

[11]	Scéna byla z filmu vystřižena, ale stejně to je trapně málo.

A tím se dostáváme k Lence Láskorádové. Rowlingová se kdesi přiznala, že ji původně neplánovala tak relativně rozsáhlou, ale prostě se tak strašně hezky psala, že se jí natáhla. No a výsledek je, že zejména ve srovnání s nemožnou Ginny, je zcela vybarvenější a zajímavější partnerkou Harryho, a dokázal bych si ji mnohem radostněji představit jako šíleného ale zcela použitelného člena eventuální Čtyřky. Její šílenství je do značné míry založeno podle mého na docela tragickém a uvěřitelném důvodu, že její šílený otec je jediné co jí na tom světě zbylo, a tak se kolem něho točí celý její svět. Je podle mého dost pravděpodobné, že kdyby měla někoho, ke komu by měla podobnou důvěru jako ke svému otci, tak by se možná alespoň trochu znormálnila. Někoho, komu by uvěřila, že to myslí dobře, když jí vysvětluje, že náhrdelník ze špuntů od máslového ležáku neodežene škrnky, ale jenom všechny lidi kolem ní. Prý se Ralfovi Scamanderovi (vnukovi legendárního Newta Scamandera), jejímu nevýslovně cool manželovi, podařilo ji přesvědčit, že muchlorozí chropotálové skutečně neexistují. Zároveň byla ale její úlétlost cenná, protože právě to, že byla ochotna věřit v existenci velmi podivných magických stvoření, ve které nikdo jiný ochten věřit nebyl, ji umožnilo aby se stala velice slavnou magozooložkou.

Čímžto se dostáváme k tomu, že Luna je krásným příkladem toho, že opravdu není podstatné, abychom všichni byli normální. Byť lehce šílená tak je skutečně mnohem více cool nežli všichni cool lidé po škole (a nejenom proto, že na rozdíl od nich bojovala s Harrym na Oddělení záhad, jak trefně poznamenal Harry). A že si to tito cool lidé nemyslí je opravdu jenom a jenom jejich škoda.

6.   Feminismus v Harry Potterovi

Mimochodem, ještě k feminismu v Harrym Potterovi. Je zcela zřejmé, že feminismus je někde absolutně v základu celého kouzelnického světa, jak ho Rowlingová stvořila. Člověka třeba napadne, že tento svět je velice pečlivě vytvořený tak, aby v něm ženy byly zcela rovnocenné s muži. Veškeré souboje se provozují bezkontaktně, náročné fyzické výkony jsou většinou nahrazeny kouzly (přemisťováním ap.) a všude vládne taková rovnoprávnost, že Holyheadské Harpyje fungují od roku 1203 a Seraphina Picquery je rovnou prezidentkou MACUSA ve dvacátých letech dvacátého století.

Smutné je, že to je podle mého jenom jedna část feminismu a ta druhá je Rowlingovou (a Emou Watsonovou a většinou současného světa) zcela potlačena. Nemám nic proti ženám traktoristkám a pilotkám stíhacích letadel, ať si užijou taky trochu srandy, ale připadne mi velice smutné, že má být nakonec nejvyšší ctižádostí žen být jako ne úplně perfektní mužští. Chybí mi velice ta druhá část feminismu, která se nesnaží vyrovnat mužům, ale poukazuje na to, že svět je smutnější a chudší, když je v něm potlačováno a podceňováno to ženské. Ne, nemyslím si, že holčičky jsou jenom k tomu, aby měly děti (a nevím, jestli to ten chudák Žáček fakt takhle myslel), ale připadne mi úžasný zázrak, že je mají. A je velice smutné, že se nad tímto zázrakem možná málo radujeme a málo je za to doceňujeme.

Nebo třeba s tou rolí žen a Kinder, Küche und Kirche. Někdy až do konce devatenáctého století byla tato role žen dána ne proto, že by je muži tak utiskovali, ale protože muži velice přesně věděli, že udržet domácnost v chodu je full-time job pro jejich manželku. Do té doby nebylo o feminismu moc řeči, protože jakékoli snahy dát ženám jiné naplnění byly zcela nesmyslné, protože ženy už byly tak zcela zaměstnány udržováním sebe i mužského na živu, v čistotě a tak. A tak mi připadne důležitější nežli rozčilovat se nad tím, že se Katharina von Bora nemohla věnovat theologii a že o Bibli věděla jenom, co ji naučil její manžel, radovat se a oslavovat ji, protože to byla ona, kdo se postarala o Martina Luthera, aby mohl fungovat jako reformátor. A v tomto případě mi jako feminismus připadne, když přestaname oslavovat jenom Martina Luthera (má letos výročí mlácení do vrat), ale začneme si všímat, že Reformaci na počátku vytvářeli manželé Lutherovi (a spousta studentů, které Katharina komandovala, aby udržovali v chodu celý klášter i s pozemky, kde všichni bydleli). A že bez Kathariny von Bora by nebylo Luthera. Zde prý doslova a do písmene: z té plísně, která rovnoměrně prožírala jeho domácnost před svatbou, byl konstantně nemocný.

Bohužel o tomto druhém feminismu nechce Rowlingová nic slyšet. Tak jedinou činností hodnou ženy je boj. Když se tak Weasleyovi dohadovali co dělat s Ginny, která jediná nebyla plnoletá, tak mi připadlo úplně nejjednodušší, aby se zvedla a šla pomáhat Madam Pomfreyové s ošetřováním zraněných. Ale to zjevně není činnost hodná ženy, takže ji museli propašovat také k bojování. A mimochodem to zjevně nebyla činnost hodná ani Madam Pomfreyové, protože ta se vykašlala na ošetřování raněných a zlikvidovala nějakou Smrtijedku. Člověka tak maně napadá, jestli kdyby se věnovala tomu, čemu se věnovat měla, tak nebylo možné zachránit některého z těch padesáti lidí, co umřelo během bitvy.

7.   Temné stránky hrdinů románů

V Relikviích smrti pak je proměna dokončena. Brumbál sice není zdaleka tak falešný a ničemný, jak tvrdila Rita Holoubková, ale je to také jenom člověk; má několik vážných slabostí. Problematický vztah k vlastní rodině je jednou z nich; jistá strojová vypočítavost, se kterou připravuje Harryho k jeho závěrečnému úkolu, je druhá a možná ještě nepříjemnější.

Já bych k tomu dodal (a to je asi nejlepší věc v Prokletém dítěti) rozhovor, který měl mít Harry s Brumbálovým obrazem. Prostě to není fér, tahat někoho do smrtelně nebezpečných situací a stále mu lhát o tom, co se děje (neříkání celé pravdy je celá lež, jak mě učil můj tatínek). Je jistá pochopitelná snaha malé dítě nezatěžovat nadmíru, ale jsem si jist, že Brumbál tu hranici velmi vysoce překročil. Jednou se za to Harrymu omlouval (když kvůli tomu zemřel Sirius Black, protože tímhle lhaním Harry nikdy neměl šanci pochopit závažnost situace), ale pak v tom vesele pokračoval. Výsledkem bylo, že Aberforthova obvinění, že „je doopravdy zvláštní, že tolik lidí, který měl bratr tak rád, skončilo mnohem hůř, než kdyby je nechal na pokoji“, nejsou zas až tak daleko od pravdy. Nedělal on to nakonec Brumbál zase všechno pro Větší Dobro?

Neexistuje nikdo, kdo by se nemýlil; každý má nějakou vlastnost, která ho omezuje; paní Weasleyovou svazuje strach o vlastní rodinu, Siria Blacka zase určitá zbrklost, Lupina strach o to, aby někoho dalšího nevtáhl do své nemoci, profesor Moody je zase paranoik, McGonagallová upjatá dáma bez vzletu a Tonksovou nebo pana Weasleyho je vůbec obtížné počítat mezi dospělé.

K tomuhle jenom dvě poznámky. Paní profesorka McGonagallová není upjatá dáma bez vzletu, ale něco mnohem zajímavějšího. Rowlingová jí později připsala na Pottermore, že její otec byl mudla a presbyteriánský farář. Já si myslím, že to je velice trefné pozadí jejího charakteru. Samozřejmě, že takto přísný charakter může být velice nesnesitelný, ale ve chvíli kdy je podložen i dostatečnou mírou laskavosti (vztah k Harrymu, podpora Sybil Trelawnové, i když si o ní myslela, že je napůl podvodnice), tedy ve chvíli kdy je přísnost spojená s laskavostí, může být výsledek zajímavý (Helen Burnsová by mohla být její babičkou). Na jednu stranu neváhá potrestat svoje vlastní studenty, i když se jí právě posmíval profesor Snape, že Zmijozel je na tom lépe, ale na druhou stranu stejná přísnost ji vede k tomu, že se sama neváhá postavit armádě aurorů, kteří bezprávně napadnou Hagrida (i když ji to málem stojí život), nebo že seřve v závěru Amycuse Carrowa (nebo jak se vlastně skloňuje). A pak je samozřejmě v závěru generálka celé obrany Hogwarts. [12] Takže rozhodně bych neřekl „upjatá dáma bez vzletu“.

[12]	Včetně předpokládám všemi nejmilovanější scény.

A ještě bych k tomu přidal Dursleyovi. I když tam je těžké říci, jestli patří mezi záporné nebo kladné hrdiny (zmateně zlí???), přesto jsou myslím z postav, která stojí za povšimnutí. Jeden z jejich klíčových problémů totiž je, že je vidíme pouze očima skutečně velice ublíženého ale náctiletého kluka. Nechci nějak odvyložit, že neudělali co Harrymu (a vlastně i Dudleymu jak správně poznamenává Brumbál) udělali během jeho dětství, ale stejně je asi dobré vědět, že jejich život je poněkud složitější, a že to co nám Rowlingová předkládá, je něco mezi parodií a pomstou. [13]

[13]

K tomu ještě zajímavá (zcela nepodložená) fan teorie, že Dursleyovi nenávidí Harryho, protože je vlastně také viteál. Srovnejte co udělalo několikadenní (nebo jak dlouhé) nošení viteálu s Ronem, teď si představte, že něco takového máte celý život doma. Také by to bylo vysvětlení pro iracionální a extrémní vztek, který neustále cloumá Harryho majestátem (a který jinak moc nedává smysl). Samozřejmě, že tato teorie má více dět nežli vysvětluje, ale připadne mi hezká.

Excelentní ničemové jsou třeba Lucius Malfoy nebo Bellatrix Lestrangeová. Přesto je najdeme mnohokrát zaskočené, ponížené a v případě Malfoye dokonce úplně poražené. … Snape je sice hodně mocná a důležitá postava pro oba tábory, ale všichni také cítí jeho podivnou dvojakost; vlastně nikdo mu tak úplně nevěří, což zůstane až do konce.

…

Tím se dostáváme k Voldemortovi. Je to hlavní padouch, personifikované zlo, protihráč Albuse Brumbála (a potažmo Harryho Pottera). Zná kouzla, o jakých se ostatním ani nesnilo, a jeho hlavní zbraní je dokonalá bezohlednost. A přece – tím, jak postupně vychází najevo jeho lidský příběh, dochází také k jeho oslabení a demýtizaci. Ostatně, nejde dost dobře ignorovat, že pravidelně selhává při střetech s Harrym Potterem.

Jednak k Malfoyovým. Myslím, že jsou trochu lepší nežli, jak se jevili. Od chvíle, kdy vypadli ze svého nekonečně bohatého a pohodlného světa kouzelnické šlechty (tj. když Lucius skončil v Azkabanu), tak asi v podstatě doopravdy přestali kopat za Voldermorta a jediným jejich skutečným zájmem bylo vyváznout s celou rodinou a zdravou kůží. Rozdíl mezi Narcissou a Bellatrix ve chvíli, kdy navštívili Snapea a donutili ho složit Neporušitelný slib, mě připadal jasný. Bellatrix jako vždy šílená (někteří říkají zamilovaná do Voldermorta) mě připadla v ostrém kontrastu k Narcissou, která mi připadla jako vnitřně úplně odcizená jakýmkoli Voldemortovým cílům. Nedělá to z nich příliš lepší osoby, protože kdyby náhodou vyhrál Voldermort, tak by radostně pro zachování své rodiny zůstali na jeho straně, ale dělá to z nich mnohem zajímavější osoby. Otázka Narcissiny vnitrobrany ve chvíli, kdy lhala Voldermortovi o Harrym, je také velice zajímavá. Na jednu stranu její sestra byla Bellatrix, prý jedna z nejschopnějších vnitrobrankyň vůbec, takže mohla ségru něco naučit. Na druhou stranu možnost, že ji Voldermort jenom tupě poslouchal a důvěřoval (když zjevně Luciusovi už nějakou dobu nevěřil o moc více nežli to pozdravení) a to právě ve chvíli, kdy se jedná o Harryho Pottera, je dost za vlasy přitažená.

No, a Snape. Jedna z mnoha věcí, které mě štvaly na Prokletém dítěti (viz výše) bylo právě to, že ze Snapea dělali velikého hrdinu a mnohem lepšího člověka, nežli skutečně byl. Snape je opravdu dost příšerná kreatura, neschopný učitel tyranizující svoje studenty, člověk, který nedokázal Harrymu odpustit, že si z něho jeho otec dělal srandu (velmi nechutnou, pravda, dokonce ho možná schválně ohrozil na životě) před mnoha a mnoha lety. Jediné dvě věci, které ho alespoň částečně očišťují, že opravdu nekonečně statečně bojoval proti Voldermortovi jako dvojitý agent (je zajímavé, že každý kdo je na něj naštvaný ho obviňuje ze zbabělosti, což je opravdu unfair), a druhak jako ředitel školy chrání studenty před povražděním (což není také málo). Ale to je všechno.

Jinak je to člověk, který v HP a Fénixově řádu na rozdíl od Harryho absolutně přesně věděl, jak nesmírně důležité je Harryho vyučování ve vnitrobraně pro celý kouzelnický svět a přesto nedohlédl na to, aby se ji Harry naučil. Navíc na rozdíl od Brumbála zcela přesně věděl, že Harryho výuka nevede k ničemu. Mohli Harryho s Brumbálem dostatečně vyděsit (např. mu říci tu část Věštby, kterou jak Snape tak Voldermort stejně znali, takže nešlo o žádné tajemství), aby výuku začal brát vážně. Mohli mu zorganizovat cvičení každý druhý den, cokoli. Ale Snape vyúku ukončil jenom proto, že Harry viděl jeho studentské ponížení před patnácti lety (přičemž se předtím sám prohraboval Harryho vzpomínkami na život u Dursleyů)? Tohle není zdravý dospělý člověk. A řekl bych, že on tím ze všech kladných lidí nejvíce má na rukou krev Siria Blacka.

Navíc Severusova láska k Lily. Naprosto nepopírám sílu lásky, „největší z nich je láska“ atp., ale pak mám silné podezření, že nesouhlasím s tím, že vztah Snapea k Lily byl láskou. Lily Severuse definitivně vyhodila před osmnácti lety a od té doby spolu neměli absolutně žádný kontakt. Klidně jsem ochoten věřit, že jeho city byly skutečně silné, ale bez jakéhokoli vztahu po osmnácti letech bych mluvil spíše o posedlosti nebo něčem podobném nežli o lásce. Láska je vztah, láska je o vzájemné zranitelnosti, láska je o komunikaci. Nic z toho nebylo (protože nemohlo být) přítomno mezi nimi minimálně od jejich jedenácti dvanácti let. Nepodceňuji sílu dětské zamilovanosti, ale po skoro dvaceti letech odloučenosti, je mi podezřelé, že se s tím dospělý člověk nedokáže nějak vyrovnat a fungovat jako normální osoba. A nemyslím jenom na to, že „pro jedno kvítí Slunce nesvítí“. Vyrovnání se může klidně znamenat, že se rozhodne být nadosmrti sám, protože za milovanou ženu není náhrada. To, co předvádí Snape, ale není vyrovnanost.

8.   Hledání identity

Ještě k Voldermortovi. Myslím, že jedním z velikých témat celého Harryho Pottera je hledání identity. Harry se s tím potýká celou dobu (jak ve vztahu ke svým rodičům, tak třeba vzhledem ke své příslušnosti ke kolejím v Hogwarts, nebo ve Fénixově řádu, jestli nezačíná být posedly, resp. nestává se zlým), ale je zde i mnoho dalších. Např. se zdá, že jeden z nejdůvěrnějších vztahů vzniká tím, že někdo někomu sdělí, že je kouzelník (čarodejnice). Tohle vypadá jako, že jeden ze základů vztahu Harryho k Hadrigovi, Snapea k Lily, nebo snad dokonce i Brumbála k Tomu Radlovi. Ve všech knihách se stále opakuje, že identita ale není tak úplně věc, která na nás padne z výšky a je nám dána, ale že to je do značné míry volba. Svobodná vůle se zdá být stejně důležitá pro kouzelníky jako pro mudly.

Zároveň popírání identity je jedním z největších hříchů. V menší míře třeba Snapeovo zapírání nebo popírání lásky k Lily (kvůli kterému mu možná nebylo tak šílené přidat se k Smrtijedům a potom šílený vztah s Harrym), ale základním hříšníkem v tomto oboru je pochopitelně Tom Radl, který považuje za snad největší útok na svoji osobu, když ho někdo nazve jeho pravým jménem (nehledě k tomu, že se celou dobu snaží popřít svůj napůl mudlovský původ). A je také jedním ze znaků Harryho nabytí moci nad ním, že ho v závěru oslovuje zásadně Tome. Okamžiky, kdy je Voldy zabit, jsou podivuhodnou kombinací obou jmen („Voldermort padl naznak … Tom Raddle dopadl na podlahu … Voldermort byl mrtvý“), jakoby právě ve chvíli kdy umřel, tak byla teprve celá iluze o falešné identitě definitivně mrtva?

No a zároveň útok na něčí identitu je jedním z nejstrašnějích zločinů. To je samozřejmě podstatou problému mezi Dudleyovými a Harrym, protože oni útočí na absolutně všechno co je pro Harryho identitu podstatné (jeho rodiče, jeho kouzelnictví, kouzelnictví jeho matky, jeho charakter, Hogwarts). Proto je taky tak strašná nadávka „mudlovská šmejdka“ a celý problém čistokrevného rasismu, protože útočí na samou identitu člověka (mimochodem, strašně blbý překlad … z termínu samotného nemá být zřejmé, že to je nadávka, protože Hermiona ani nepochopí, že to je nadávka … zde opět film ukradl jednu akci Ronovi a předal ji bezdúvodně Hermioně).

A samozřejmě o identitě jsou i všechny úvahy o smrti a o posmrtném životě. O tom ale pojednáme podrobněji.

9.   O smrti

Smrt je zvláštním způsobem komunikace mezi Rowlingovou a Harrym Potterem, a potažmo i čtenářem. O smrti se mluví vlastně od první chvíle; Harryho rodiče byli zavražděni. Zemřeli i další lidé; například profesor Quirrell nebo Frank Bryce. Ovšem málokdy se tak děje v „přímém přenosu“.

…

Druhé mimořádné finále si nechala Rowlingová právem až na konec celé ságy. Nejde o nic menšího, než že se Harry Potter obětuje, aby mohl vstát z mrtvých. Teprve když se to takto napíše, člověk si uvědomí, o čem je řeč; autorka zamířila do kategorie hrdinů ještě vyšších, než jsou drakobijci. Smrtí prošli Odin, Ježíš Kristus, a nebo také Gandalf.

Jenom technická drobnost: Harry nepovstal z mrtvých, protože úplně nezemřel. [14] Z hlediska mudlovské medicíny to byla klinická smrt, Near-Death-Experience nebo něco takového. Z vnějškového hlediska to není tak podstatné, ale jenom se tím nenarušuje základní princip, že ze smrti opravdu není žádná ani kouzelná cesta zpět. Žádná.

[14]	A ještě nepodstatnější drobnost: str. 15: „poslední z [viteálů] zničil Regulus Arcturus Black (a také za to zaplatil životem)“. To není pravda, Regulus jenom viteál objevil a dopravil z jeskyně (a zaplatil za to životem). Zničil ho později Ron pomocí čerstvě nalezeného meče.

Půl roku poté, co začala psát první nápady o Harrym Potterovi (stále nezaměstnaná svobodná matka), umřela Rowlingové její vlastní matka, která jí byla velmi blízká. Po sledování v podstatě rozpadajícího se manželství svého otce s umírající matkou byl její vztah s otcem značně problematický, řečeno jemně, v tomto tisíciletí už snad spolu mluví. Takže ztráta matky pro ni byla ještě strašnější nežli už tak hrůzná ztráta matky pro kohokoliv jiného. Rowlingová dodnes prohlašuje, že Harry Potter je především o vztahu se smrtí. V podstatě všechny knihy prolínají úvahy o tom, jestli by nebylo možné smrt nějak obejít, jestli existuje život po smrti a tak. Proto také celá historie o viteálech, které jsou samozřejmě celé o tom, jak překonat smrt lidskými (byť magickými) prostředky. A samozřejmě tím se z Harryho Pottera stává rapidně mnohem hlubší psaní nežli z veselé Ransomovky prvního dílu.

Lupin se sice spořádaně vrátil k Tonksové, nicméně na konci oba stejně zahynou. A Tonksová se vrhne do akce za Lupinem, aby zemřela také. Místo jasné odpovědi tu zbyla jen kupa otazníků.

O smrti je samozřejmě také příběh Lupina a Tonksové. Zní to samozřejmě strašně banálně, ale nakonec je pravda, že nejlepší lék na smrtelnost jsou děti, a že jsou důležitější věci na světě nežli přežít. A Lupin v Zakázaném lese výslovně říká, že i když je mu líto, že neuvidí svého syna, že pro něj umřel, aby jeho svět byl lepší nežli ten s Voldermortem.

Kromě toho mám pocit z tohoto citátu, že chápeš smrt jako trest. Myslím, že součástí vyrovnávání se se smrtí je, že smrt je součástí normálního života, a úvahy o tom, jestli je nějaký posmrtný život (Brmbál: „Pro dobře organizovanou mysl je smrt jenom dalším velkým dobrodružstvím.“) Je otázka jak moc skutečně Rowlingová něčemu takovému skutečně věří, nebo jestli se tomu spíše snaží věřit (ona sama tvrdí, že to je její věčný zápas), ale je to jistě součástí filosofie presentované v knihách. Víc je na smrti nepříjemné to, že jsme odloučeni od našich blízkých, nežli smrt sama.

10.   Víra a Harry Potter

Ale přes smrt a věci pro které stojí za to umřít, se dostáváme k otázce náboženství a Harryho Pottera. Nejprve drobná poznámka: je skutečně možné, že mimořádně knihomolná Hermiona z knihomolné rodiny, byť sama nevěřící (to si dokážu klidně představit při jejím racionalismu), by nevěděla co je zač „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ resp. ještě známější „Kde poklad Tvůj, tam srdce Tvé“? [15] Možná by si mohli sednout a trochu se nad tím prvním citátem zamyslet, možná by si mohli ušetřit spoustu dalších nejasností.

[15]

Možná je to jenom dalším důkazem toho, že Hermiona je alespoň částečná Židovka, což je velice rozšířená fan teorie (její rodiče zubaři, nejméně nadšeně se účastní slavení Vánoc, jednou možná dokonce mluví s Hagridem o „jejích svátcích“, které snad nejsou Vánocemi ale Chanukou, ostře inteligentní s neovladatelnými rozčepyřenými vlasy).

Kdysi se kdosi podivoval nad nedostatkem náboženství v Tolkienově světě. Opravdu je těžké si představit, že by ve skutečnosti Aragorn s Théodenem neobětovali nějakému svému bohovi před bitvou v Helmově žlebu. Jenže Tolkien byl dosti konzervativní předkoncilní katolík, takže mu pohanské náboženství bylo docela cizí a do jisté míry pravděpodobně odporné. Ono je to také neskutečně těžké, vytvořit pohanské náboženství tak, aby znělo vážně a hodnověrně. Dále je zde otázka, kdy vlastně v normálním čase se celá historie odehrávala (Tolkien několikrát zdůrazňoval, že Středozem není nějaký alternativní vesmír, ale že se odehrává na naší planetě Zemi), ale předpokládám, že židokřesťanská tradice byla tou dobou v nejlepším případě parta bláznů kdesi v Palestině (Abrahám & spol.), takže tu použít také nemohl. Jistě mu to pomohlo při prodeji knih nejenom v nevropském prostředí.

No jo, jenže Harry Potter se neodehrává někdy někde dávno a kdesi, ale v Británii na konci dvacátého století. A Rowlingová (víceméně věrná dcera The Church of Scotland, alespoň tak věrná, že do kostela chodí častěji nežli jednou v roce na Vánoce) ho přesto napsala zcela stejně jako ten Tolkien. Ale prostě se té realitě nemohla ubránit. Tak třeba dlouhá řada lidí je k sobě ve vztahu kmotr – kmotřenec, na prvním místě pochopitelně Harry a Sirius, ale třeba i Harry – Teddy Lupin, Ron s Hermionou – James Potter II, Neville – Albus Potter. No jo, jenže kmotrem se člověk nestane jen tak nějak sám o sobě, musí alespoň vědět, kterým směrem je kostel, že? Představa Siria Blacka v kostele (asi ve sv. Jeronýmu v Godrikově dole) je ale docela zneklidňující. Nebo Potterovi jdoucí se tamtéž pomodlit za ochranu před Voldym? Hmm. Na druhou stranu měli na hrobě biblický citát.

Navíc, celý rok v Hogwarts je rozdělen několika svátky, zejména Vánocemi a Velikonocemi. Slaví pochopitelně i Halloween, ale třeba ne Samhain. Yule je zmíněn v názvu Yule bálu, ale termín byl prý dle Wikipedie natolik pokřesťanštěn, že se prý vyskytuje i v normální angličtině (byť lehce starobylé). Na Vánoce je celý hrad ověšený ozdobami, stromečky, profesor Kratiknot organizuje zpívání koled. A teď mi vysvětlete jak je možné, že nikdo nikdy nepředstoupí před studenty a nevysvětlí jim, co vlastně Vánoce a Velikonoce znamenají? Nebo se předpokládá, že to všichni vědí? Není to náhodou škola, takže by se nemělo moc předpokládat? Člověku se začne tlačit na mysl školní kaplan a školní kaple (obojí v Británii standard velkých internátních škol) a nějak to působí nepřesvědčivě (i když Kratiknota bych viděl jako skvělého kaplana nebo alespoň laického kazatele). A samozřejmě Tlustý mnich (takže je alespoň teoreticky možné být zároveň mnichem a kouzelníkem).

Film ještě přidal do scény na hřbitově v Godrikově dole dialog, kdy Hermiona ujišťuje Harryho, že jeho rodiče by byli na štědrovečerních bohoslužbách, které probíhají tou dobou v místním kostele. Už když jsem to viděl poprvé ve filmu, tak mi to připadlo jako pěst na oko a nejsem si jist, jestli to nebyl jenom zoufalý předem k nezdaru odsouzený pokus filmařů nějak utěšit americké evangelikály (v knize nic takového není).

To, že Harry udělal křížek nad hrobem s kouzelným okem Alastara Moodyho asi neznamená nic, je to spíše znamení hrobu, nežli cokoli křesťanského. I když je fakt, že ve spojitosti s Moodym mě vždycky vytanul na mysli nějaký hodně trhlý a omlácený křižák bojující za dobrou věc proti všem pokud třeba.

Kromě toho se k danému tématu vyslovila i Rowlingová. Ve stejném ročníku jako Harry je v Havraspáru Anthony Goldstein [16]. Byl členem Brumbálovy armády a bojoval i Bitvě o Hogwarts. Někdo se Rowlingové kdesi zeptal, jestli jsou v Hogwarts nějací Židé (protože jeho gójská manželka se ho snažila přesvědčit, že je jediná čarodějka v rodině), a Rowlingová poukázala právě na Anthony Goldsteina s tím, že je Žid. Načež se rozpoutala veselá rozprava o Kabale, jestli je možné ukecat domácí skřítky, aby vařili košer, Bar Mitzvah v Hogwarts, atp. Zároveň (a k tomu se už Rowlingová nevyslovila) debata o tom, jestli Padma a Parvati Patil jsou muslimky nebo hinduistky (pravděpodobně to druhé, protože jejich jména jsou nějak odvozena od Kršny, či co).

V jiném příspěvku dokonce Rowlingová výslovně prohlásila, že Hogwarts je škola se svobodou vyznání, a že tam jsou studenti všech věr (kromě Wicca, protože jejich magie je nekompatibilní).

[16]	Později se ukázalo, že skutečně je vzdáleně příbuzný s Porpentinou a Queenie Goldsteinovými z Fantastických zvířat.

V žádném případě nechci propagovat hrůzy typu „Hogwarts School of Prayer and Miracles“ (Krleš!). Dokázal bych si docela klidně představit, že kouzelníci po strašidelných zkušenostech s (doslovnými) hony na čarodějnice by na křesťanství zahořkli. Ale co dělat s těmi křtinami, Vánocemi a Velikonocemi?

Jinak samozřejmě otázka jestli může být kouzelník křesťan je velice složitá (píšu na toto téma traktát a ani zdaleka nejsem hotov). Klíčová myšlenka je, že čarodějnictví ve Starém zákoně („Čarodějnici nenecháš naživu.“ Ex 22:18) je něco jiného nežli kouzelnictví ve světě Harryho Pottera, resp. že se to ze všeho nejvíce podobá panu Finchovi a jeho Kwikspellu.

11.   Ještě k bojování a co dál?

Hodně zajímavá je otázka užívání zakázaných kleteb Harry Potterem. Mám dojem, že to úplně nedořešila ani Rowlingová. Harry je skutečně sešle, či spíše zkusí seslat, s nevalnými výsledky, vždy ve chvílích největší zuřivosti; po zabití Siria Blacka ve Fénixově řádu, a po zabití Brumbála v Princi dvojí krve. Čekal jsem automaticky trest v dalším ději; ale nestalo se nic neobvyklého; bylo to odbyto pouhým neúspěchem ve všech případech, stejně jako hodně podezřelé kouzlo Sectumsempra. V Relikviích smrti dojde i na kletbu Imperius, tentokrát úspěšnou, ale opět bez větších následků. Mimochodem, Adava Kedavra nesešle Harry Potter vůbec nikdy.

Cruciatus se mu nakonec jednou povede … když Amycus Carrow plivne na profesorku McGonagallovou v havraspárské společenské místnosti. Přitom Harry pronese památnou repliku: „Už chápu, co mi chtěla Bellatrix říct. Člověk to musí myslet doopravdy vážně.“ [17]

[17]	Jenom mě u toho napadalo, že Harry už skutečně neměl nic co by dál tajil. Vlastně nebylo důvodu, aby nevysvětlil profesorce McGonagallové, že se ženou za viteály. Voldermort o něm už věděl, věděl co dělá, a nebylo co schovávat.

Já si myslím, že co se týče trestání za neprominutelné kletby, tak to bylo během bojů s Voldermortem jako s municí za Druhé světové války. Tehdy se také tak úplně nepočítalo, kolik kdo lidí zastřelil, a chyba je snadno prominuta. Není to nic moc hezkého, ale celkem pochopitelné by to bylo. O použití kletby Crucio na Bellatrix a Snapea navíc věděli jenom oni a Harry, a kde není žalobce …

… a v závěrečné scéně na nádraží také nechápu plno věcí. Co vlastně Harry dělá? Jaký má další smysl života, který leží skoro celý před ním? Učí obranu proti černé magii, jak by se nabízelo? Je bystrozorem? Co dělá Ginny? Sedí doma a stará se o děti, jako paní Weasleyová? Je tohle dostatečná odpověď a řešení pro toho, kdo pronikl tak daleko do tajů smrti a vzkříšení? Nemělo by z Harryho – nyní už bez nadsázky zázračných – schopností mít také něco jeho okolí?

Z dalších Rowlingových psaní na Pottermore vyplývá, že po skončení hlavní války si vyžádal Kingsley Pastorek, nový ministr pro magii, skoro všechny bojovníky z Hogwarts (zejména celou Brumbálovu armádu a Fénixův řád) jako mimořádné bystrozory na ministerstvo, aby mu pomohli vyčistit svět od zbývající havěti (např. nikdo ani náznakem nevymyslil, jak bojovat s mozkomory, jak na ně zaútočit?). Ale co následovalo potom, to nevíme. Prokleté dítě (ale všichni už tuší jaký mám postoj k jeho kanonicitě) tvrdí, že Harry byl šéf bystrozorů, Hermiona ministryní magie (poté co zcela zrevolucionalizovala vztahy se domácími skřítky, skřety ap.) a Ginny nejprve profesionální hráčkou famfrpálu za Holyheadské Harpyje a potom sportovní novinářka. U těch prvních dvou moc nevím. Ani jednoho si nijak nedokážu představit jako ministerského úředníka (Hermiona přímo řekla, že by ve světě raději dělala něco užitečného, nežli byla právníkem). A skutečně si myslím, že po nabytí nějakých zkušeností z reálného života, by Harry měl skončit v Bradavicích. Jednak je tam nejšťastnější (i když teď už má snad skutečný domov s Ginny a dětmi) a jednak si skutečně myslím, že má talent na učení.

Ale jinak pokud Ti je „Všechno bylo, jak má být.“ nedostatečný závěr všech příběhů Harryho Pottera, tak to se prostě s Rowlingovou rozcházíš v názoru. Dávala několikrát jasně najevo, že normální život, manželství a výchova děti jsou mnohem zásadnější nežli vraždění černokněžníků. A s tím mám tendenci souhlasit.

Nicolas Flamel spořádaně zemřel, aby neohrozil kouzelnický svět. Budiž. Byl starý několik století, takže je to docela možný konec. Ale to, že nejmocnější a ústřední ze všech artefaktů, prsten s kamenem, co křísí mrtvé, leží bez povšimnutí v lese, to je skoro k neuvěření.

Ale, Bilbo, to je přece o tom! Ani Kámen vzkříšení nedokáže opravdu nikoho skutečně vzkřísit. Jediným jeho smyslem je, že dokázal vzkřísit mrtvé alespoň natolik, že mohli dát Harrymu sílu nechat se zabít. Jedině ten, kdo je ochoten umřít, je opravdový Pán nad smrtí, ne? [18]

[18]

Je hezké připomenout, že odhození Kámenu vzkříšení (což není Kámen mudrců Nicolase Flamela) v lese se ukázalo být pněkud problematické. V jedné mé oblíbené fan-fiction “Inner Demons” (varování, že se jedná o dílo nevhodné pro mládež, vřele doporučuji neignorovat, to není PG-13), dokonce dojde na vyluxování všeho listí a větviček z dané oblasti Zakázaného lesa za účelem jeho znovunalezení. Ukáže se, že je to jediný možný způsob jak zachránit Harryho z dopadu velice komplikované a ohavné kletby.